Nakladatelství Portál vydalo na začátku tohoto roku překlad knihy Carol Gilliganové In a Different Voice (Jiným hlasem). Kniha má podtitul O rozdílné psychologii mužů a žen. V roce 1982, kdy poprvé vyšla, znamenala radikální příspěvek k veřejné i akademické debatě o právech žen a stala se do jisté míry „klasickým“ a citovaným dílem v rámci feministické literatury.

Poselství knihy lze rozdělit do dvou aspektů: na psychologicko-vědní na a sociálně-kulturní. Z perspektivy vývojové psychologie se Gilliganová snaží zaplnit mezeru, která vznikla v dosavadním psychologickém výzkumu soustředěním se pouze na mužské respondenty. Snaží se doložit, že až do sedmdesátých let měla v oblasti vývojové psychologie mužská zkušenost poskytnout obraz zkušenosti člověka vůbec. Zde se Gilliganová vyrovnává především s díly a teoriemi Erika H. Ericksona, Lawrence Kohlberga, Jeana Piageta. Autorka vychází z vlastních výzkumů a na jejich základě ukazuje, jak se psychologická jednostrannost odráží v perspektivě sociální, kulturní, filozofické. Nerovné postavení žen ve společnosti, podceňování zkušenosti žen či podceňování jejich pojetí morálky jako „odpovědnosti a péče“ může mít kořeny v nepochopení specifiky psychologie žen. A naopak, atmosféru opomíjení pomáhají spoluutvářet zažité sociální a kulturní vzorce. Pro Gilliganovou je druhým závažným úkolem vyrovnat se s psychoanalýzou Sigmunda Freuda, jejíž tradice ovlivňovala filozofické myšlení po celé dvacáté století (a tento úkol pociťovaly i mnohé další feministky; namátkou N. Chodorowová, J. Kristeva…).

Oběma hlavním oponentům, Freudovi i Kohlbergovi, je společná mužská perspektiva, kterou buď rozšiřují na obě pohlaví (Kohlberg), nebo staví do centra na úkor perspektivy ženské (Freud). V základních bodech vysvětluje Freudova psychoanalýza pouze mužský vývoj. Až v pozdějších letech své vědecké práce se Freud zabýval i psychickým vývojem žen, neboť uznal jeho odlišnost. Pro vysvětlení procesu utváření Nadjá rozvinul teorii kastrační úzkosti – ta tvoří analogii k teorii oidipovského komplexu u chlapců. Pro dívky vede skutečnost, že jim chybí penis, podle Freuda k vnímání své pohlavní fyziologie jako nedostatku a vyloží si ji jako důsledek kastrace. Méněcennost, pramenící z tohoto poznání a nevyhraněné řešení oidipovského komplexu se odráží při vývoji Nadjá. Ženské Nadjá je vždy kompromisní, odlišnost ženy vede k nevyhraněnosti a přílišné citovosti, tedy k vývojovému selhání. Žena je ve Freudově teorii definována svým nedostatkem; ten, kdo v jejích očích představuje dokonalost není rodič nebo jiná autorita, ale muž obecně. Podobně je pouze z mužské perspektivy definováno šest stádií morálního vývoje u Kohlberga. Z nich lze abstrahovat tři stupně chápání spravedlnosti: prekonvenční zaměřené egocentricky na vlastní potřebu, konvenční opírající se o obecně sdílené konvence, zahrnující hledisko ostatních, postkonvenční založené na autonomii jedince, na logice rovnosti a vzájemnosti. V pozdějších studiích, ve kterých byly osloveny ženy a v nichž byla použita Kohlbergova stupnice, byly respondentky jen zřídka zařazeny do posledního stádia. Pozice „dobrotivosti“ a orientace na pomoc a porozumění druhým, z níž ženy-respondentky především hovořily, byla klasifikována jako nižší morální stádium a takto rozčleněný morální vývoj vedl k nahlížení ženy jako méněcenné. Věda dospívala k názoru, že žena není schopná dospět k tak vysokému morálnímu vývoji jako muž, namísto toho, aby se snažila pochopit specifiku ženské psychologie a utvořit stupnici lépe odpovídající psychologii žen.

Gilliganová dospívá na základě odpovědí svých respondentek a respondentů (vychází ze tří studií: studie posluchačů a posluchaček vysokých škol; interrupční studie – ženy řešící dilema zda podstoupit interrupci či ne; studie práv a odpovědnosti – muži i ženy všech věkových kategorií) k vývojové psychologii, která odpovídá ženské životní zkušenosti a především ruší předchozí nerovnováhu psychologického výzkumu. Jako ústřední hodnotím právě pasáže věnované prezentaci vlastních i cizích výzkumů a ústící v momenty konfrontace dvou pojetí morálky – morálky práv a morálky odpovědnosti. (Naopak nevýstižné či nadbytečné mi občas připadaly analogie a metafory převzaté z literatury; na rozdíl od Druhého pohlaví Simone de Beauvoire, kde tvoří odkazy k literární tradici nedílnou a silnou součást textu.) Ve výzkumu vývojové psychologie nebyl zatím vyhrazen prostor pro to, aby ženy vlastními slovy popsaly zkušenost dospělého života. Gilliganová dospívá k třístupňové klasifikaci morálky, která vychází z logiky vztahů (oproti formální logice spravedlnosti) a jíž lze označit třeba jako „morálku péče“. (Jednotlivé fáze oddělují ještě přechodová období, tudíž lze mluvit o pětistupňové škále.) První je fáze sobectví. Morálka je v ní vnímána jako sankce ukládaná společností, hlavní zájem je směřován na péči o sebe; vyplývá z vědomí samoty či pocitu osamělosti. V přechodovém období se objevuje téma propojení s druhými a téma odpovědnosti a péče. Druhá fáze je fází obětování. Ústřední je péče, morálka je pojímána jako sdílení norem. Hlavní úsilí směřuje k zajištění přijetí ostatními a uznání. Tuto fázi označuje autorka jako prostor pro „konvenční femininní hlas“ (s.102). Přechodové období je cestou k vlastnímu hlasu a k přijetí odpovědnosti za individuální volbu. Lze ho shrnout jako přechod od dobrotivosti k pravdě. Znovu se objevuje téma sobectví, především ve snaze vyřešit dilema jak zahrnout své potřeby do rámce péče o druhé. Třetí fáze dospívá k rovnocennosti já a druhého. Je tak zodpovězena otázka, co je vlastně podstatou péče: do péče musí být zahrnuty nejen potřeby vlastní či pouze potřeby druhých, ale obojí. Vzniká tak prostor pro přijetí odpovědnosti za volbu. Vrcholem morálky péče je vědomí propojenosti já s druhými spolu s vědomím já jako prostředníka úsudku a volby.

Kohlberg si jako východisko zvolil konvenční morálku. Správné (dobré) je u něj ztotožněno s dodržováním stávajících sociálních norem (hodnot). Nevzal však v úvahu, že úsudky mužů a žen jsou utvářeny vzájemně odlišnými konvencemi. Nelze vytvořit univerzální morální systém, jeden univerzální morální jazyk. U Gilliganové spočívá napětí mezi morálkou péče a morálkou práv v jejich rovnocennosti. Morálka práv může vést stejně tak k ospravedlnění lhostejnosti a nezájmu, jako k potlačení agrese, k odpovědnosti a vzájemnosti čili k omezení jednání ve prospěch zachování autonomie. Morálka péče se zase může proměnit v bezvýchodný alibistický postoj svým trváním na kontextovém relativismu; stejně tak však může být reakcí na odpovědnost k druhým vlastní zodpovědné a důsledné jednání. Kniha Jiným hlasem směřuje k optimistické vizi pochopení perspektivy druhého, k vizi obohacování a tolerance ve vztahu mezi integritou já a péčí o druhé. To hlavní, co měly výzkumy ukázat, je kontextová povaha vývojových pravd. V závěru své knihy Carol Gilliganová píše: „Kontrapunkt identity a intimity, typický pro období mezi dětstvím a dospělostí je tedy vyjádřen dvěma odlišnými morálkami, v jejichž komplementaritě spočívá dospělost.“ (s. 179)

Tón autorky je rozhodný, není však hystericky slepý či agresívní. Kniha však má určitý emotivní náboj. Ten se projevoval například tím, že ve mně (čtenářce-ženě, čtenářce-studentce, čtenářce-potencionální matce...) vyvolávala velkou míru ztotožnění se s respondentkami. Odpovědi respondentek mi byly blízké, i tehdy, kdy jsem s jejich názory nesouhlasila. Uvědomila jsem si, že v otázkách hodnocení její knihy odpovídám téměř ve vzorcích napodobujících strukturu jejích otázek a odpovědí dotázaných. Stylizovala jsem se do pozice „být ženou“. Odtud však pramení jak má sympatie, tak i má pochybnost.

Do jaké míry může být navázán dialog odlišných pojetí morálky či prostě jen životních nároků či zkušeností? Diskuze o postavení žen v sobě nese výrazný emotivní prvek. Bylo pro mě překvapením, když jsem si skrze knihu Jiným hlasem uvědomila vlastní citlivost a emoce. V rovině „racionality“, se však nemohu ubránit pochybnostem, zda zcela odlišné způsoby zkušenosti mohou vyústit ve vzájemnou komunikaci. Některé závěry ukazují, že komunikace možná je a že „skutečná dospělost je právě v přijetí a prolnutí pravdy obou morálních principů: morálky práv i morálky péče“.

S tímto problémem se vyrovnávala další generace feministického hnutí: ve feministické teorii strukturalistické a poststrukturalistické. Vedle psychologické roviny byl opět vyzdvižen význam sociologických či filozofických argumentů - v díle Julie Kristevy, Judith Buttlerové a dalších. S nimi opět nastoupilo odmítnutí vidět pohlaví jako závazné či dokonce jediné určení rodové identity. Sama teď zůstávám na rozpacích, zda psychologie je kompetentní odpovídat na otázky filozofické povahy a takovou otázka morálky je. Myslím si, že psychologie ve filozofii tuto kompetenci nemá. Kniha Jiným hlasem mi však dala víc, než odpověď na otázku. Pro mě byl podstatný zážitek četby; a možná ještě víc. Přiznávám však, že netuším, jak tento zážitek četby přijme čtenář-muž (pokud zůstaneme u dichotomie muž/žena; a z její perspektivy je kniha psána).

Je jenom dobře, že vycházejí překlady feministické literatury do češtiny a že český čtenář může sám posoudit oprávněnost či neoprávněnost feministického stanoviska. Nemohu si však odpustit několik poznámek k překladu recenzované knihy. Překlad na některých místech četbu spíš ztěžuje než ulehčuje. Nejvíce mě zarazilo překládání přídavného jména „gender” jako „pohlavní“, k čemuž odkazuje „dovysvětlující“ anglicismus v závorce (tj. v knize: pohlavní (genderová) identita, viz s. 36, 37 ad.). Mám za to, že feministická literatura staví jeden z hlavních argumentů na odlišení pojmů sex/gender, ustáleně překládaných jako pohlaví/rod. Český výraz „rod” je navíc v našem slovníku používán stále častěji. Nahrazuje anglický termín „gender“ i na místech, kde ještě před pár lety působil neobratně a neobvykle (odbor „studia rodu“ namísto „genderová studia“ či „Gender studia“). Je pro mě proto nepochopitelné, proč se zde překladatelka rozhodla překládat termín „gender“ jako „pohlaví“ (případně jako přídavné jméno „pohlavní“). Vede to k zamlžení a ke znečitelnění textu. Toto opomenutí mě překvapilo o to víc, že vydání české verze je zaštítěno předmluvou Marie Čermákové. Její předmluva po obsahové stránce k dosavadní diskuzi, ani ke knize Carol Gilliganové nic nového nepřidává. Domnívám se proto, že jejího jména je zde využito jako autority, že jde o snahu zarámovat vydání knihy v prostoru české feministické diskuze. Taková překladatelská přehlédnutí však zbytečně vrací diskuzi zpátky. Druhá poznámka k překladu je spíše otázkou volby a úhlu pohledu, či míry citu pro problematiku feminismu. V knize je vesměs užíván shodný přívlastek „ženský/á/é“. Za vhodnější bych považovala jeho nahrazení neshodným přívlastkem: „ženská práva“ (s.146) by se tak stala „právy žen“ atd. Podle mého gramatického citu druhé vyjádření lépe vystihuje svobodnou možnost rozhodnutí se pro své pojetí identity, umožňuje rozlišení „být ženou“ v biologickém a kulturním smyslu (a tedy analogicky se vztahuje ke dvojici pohlavní/rodový). Další výtky by se týkaly neobratných formulací (s.38, 171...) nebo gramatických chyb (37,53...). Vytýkat tyto detaily však považuji za zbytečné. Vnímala jsem je však intenzivněji než v jiných knihách, protože výše uvedené principiální výtky ve mně vybudily jistou ostražitost a nedůvěru k překladu.

Pavlína Binková