„Intellige ut credas, crede ut intelligas“– čili: „poznávej, abys věřil, věř, abys rozuměl“ – je pregnantním shrnutím filosofických zásad hipponského biskupa, jednoho z nejvýznamnějších představitelů období patristiky, Aurelia Augustina (354–430). Uvedená formulace vyjadřuje základní směr jeho teocentrické teologie, totiž vzestupný pohyb od prosté víry k pravdivému poznání a nahlédnutí, kterého je schopno pouze křesťanství jako vera religione. Víra a vědění, respektive teologie a filosofie, jsou v Augustinově pojetí neoddělitelně spojeny, vzájemně se podmiňují.

Zabývat se myšlením a dílem Aurelia Augustina znamená studovat tedy nejen dějiny filosofie a teologie, ale sledovat vlastně celé dějiny křesťanství. K tomu nám může dobře posloužit i kniha vydaná v Praze roku 2000 nakladatelstvím Vyšehrad: Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Jedná se o soubor devíti kratších textů (Augustin Nebridiovi, Proti Felikovi, O svobodném rozhodování, Žalm proti donatovcům, Proti nositeli roztržky Crispinovi, O dobru manželském, O věštění démonů, Augustin Mercellinovi, Dopis o milosti Boží), ke kterému je připojena úvodní studie překladatele – Radislava Hoška. Kniha je vhodně doplněna o seznam vybraných jmen a výrazů, periodizaci Augustinova života i událostí jemu současných, připojen je i seznam Augustinem citovaných (a v úvodních textech zmíněných) děl.

Je potěšitelné, že náš knižní trh se v poslední době jen „hemží“ podobnými výbory, jako je recenzované dílo. Dostupné jsou i knihy: O milosti a svobodném rozhodování. Odpověď Simplicianovi; překlad: S. Sousedík, T. Machula; Praha: Krystal OP 2000; O lži a jiné úvahy; překlad Ivan Nykel; Třebíč 2000. Z roku 1999 je to pak monografie vydaná nakladatelstvím Volvox Globator: U. Neumann, Augustin. Svého třetího a čtvrtého vydání (v pevné vazbě) v nakladatelství Kalich se v roce 1997 a 1998 dočkalo i Vyznání (Confessiones) v překladu M. Levého z roku 1926 – v edičním zpracování z roku 1990 L. Karfíkové a V. Ventury, které bylo doplněno o seznam česky vydaných Augustinových spisů.

Z monografií v našem jazykovém prostředí je třeba se zmínit o pracích: H. Chadwicka, Augustinus, in Zakladatelé myšlení: Platón, Aristotelés, Augustinus; překlad: K. Berka, Praha: Svoboda 1994; K. Floss, Čas, dějinnost a Aurelius Augustinus, Olomouc: UP 1991; H. Marrou, Svatý Augustin, Řím: Křesťanská akademie 1979; M. Machovec, Svatý Augustin, Praha: Orbis - Portréty 1967.

Pavel Mareš ve vydavatelské poznámce k zmiňovanému výboru textů O milosti a svobodném rozhodování. Odpověď Simplicianovi; (Praha: Krystal OP 2000), píše: "Jak v Hoškově, tak v Marrouově knize se nacházejí i stručné historické přehledy – o Augustinově životě a událostech jeho éry -, které případné zájemce na začátek spolehlivě zorientují." (s. 141) Otázkou je, zda by Marešovo ocenění platilo nejen pro seznamy událostí Augustinova života a doby (in Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec; s. 340-345), ilustrující a doplňující výborné překlady Radislava Hoška, ale zda totéž můžeme tvrdit i v souvislosti s Hoškovou úvodní studií (s. 10–76). Nejsem si zcela jist, zda by totiž mohla platit pro "případné zájemce" jako "orientující", respektive uvádějící do problematiky Augustinova myšlení, jeho filosofie a teologie, třebaže úvodní slovo "…sleduje jenom to, co osvětluje vybrané překlady." (s. 9)

Kapitola nazvaná „Augustinova Afrika“ chce nastínit obraz doby a života autora Confessiones, De Trinitate, De civitate Dei, De libero arbitrio (O svobodném rozhodování, s. 124–251), atd. Text, který má sloužit k „orientaci“, je několikrát přerušen podrobnými rozbory Augustinova vztahu k řečtině (s. 12), výčtem donatistické literární produkce (s. 15–16), popisem biskupských povinností, příklady Augustinova přístupu k lidem, k otázce manželství (s. 26n, 28n). Autor úvodní studie v této části sleduje Augustinův život od narození 13. 11. 354 v Thagaste v Numidii až do smrti 28. 8. v Hippo Regiu roku 430, kdy Vandalové Numidii vyplenili. R. Hošek upozorňuje na roli významných center křesťanství, Numidie a Prokonzulské Afriky, na jejich „uzlové postavení mezi Západem a Východem“ (s. 13); Augustinovy předchůdce v této oblasti: Tertulliana, Cypriana, Arnobia, Lactantia však zmiňuje pouze okrajově. Větší pozornost je pak věnována vlivu donatistů na formování myšlení autora Vyznání v souvislosti s přeloženým textem Žalm proti donatovcům (s. 252–261).

Vlivem rétoriky a římského básnictví na styl kázání (tractatus či sermones), ale i samotné poezie, se zabývá část „Augustin básník“. Jak dokazují četné příklady z Horatia, Vergilia, Catulla v jeho neúplném díle O hudbě (De musica), kdy prvních pět knih ovlivnil Varro, šestou pak (psanou v roce 387) Plótinos (uváděny jsou příklady pouze ze Starého a Nového zákona), Augustin „měl po všech stránkách k poezii blízko.“ (s. 37)

Z mého pohledu je nejdiskutabilnější částí Hoškova úvodu „Filozofické dědictví Řecka a nové výklady Boha“. Slibně znějící název kapitoly dává čtenářům tušit, že budou následovat analýzy filosofických škol stoického, epikúrejského, skeptického a platónského, respektive novoplatónského směru, že půjde především o výklady boha či bohů v pohledu jednotlivých škol. Jaké je mé zklamání, když na osmi stranách je představen pouze stoicismus a epikúreismus, a nadto ještě ve své „klasické“ interpretaci. Stoicismus je dáván do souvislosti s astrologií; s otázkou boží předvědoucnosti - praescientia a osudovosti - fatum. Hošek se zmiňuje o Augustinových poznámkách k stoikům Luciu Annaeovi Senekovi, Poseidóniovi, Luciu Annaeovi Cornutovi, Lucanovi, jeho odkazy na literární prameny jsou jistě podnětné pro klasického filologa, „orientaci“ v myšlení autora De civitate Dei v souvislosti s přeloženými texty nám to však neulehčuje. Epikúrejci jsou pak představeni na základě Augustinových interpretací jako protiklad stoiků. O platonismu a novoplatonismu se autor zmiňuje v jediném, závěrečném odstavci, kde celou problematiku shrnuje:

„Augustin jejich názory (novoplatoniků) většinou neodlišoval od názorů Platónových a skeptických platónovců a přebíral od nich mnohé podněty hned od doby v Cassiciaku. Novoplatónovci, především Plótinos, zapůsobili na něho svým pojetím boha, s nímž se Augustin záhy začal vyrovnávat, aby ve svém výkladu a ve vyvracení novoplatónských myšlenek pokračoval až do svých vrcholných děl, „O Boží obci“ a „O Trojici“. (s. 49)

Jaký byl skutečný vztah Aurelia Augustina k novoplatonismu, jaké podněty od novoplatoniků přebíral, jak se liší jeho a novoplatónské pojetí boha, atd. se z textu „Filozofické dědictví Řecka a nové výklady Boha“ nedozvíme. O Augustinově recepci stoiků a epikúrejců si jistý obrázek učiníme, o „nových výkladech Boha“ nikoli.

V Hoškově textu je opominut zásadní vliv stoiků v oblastech etiky a logiky, zvláště pak dědictví aristotelské kategorie důkazu. [Bylo by jen nošením dříví do lesa - opakovat, že kategorii důkazu nemůžeme považovat za latentní prvek celého Augustinova myšlení (existence Boha jako taková nebyla pro Augustina nikdy problém) podobně jako hledání výkladu otázky: „Jsou-li Platónovy a Plótinovy výroky o Bohu pravdivé, postačí ti znát boha tak, jak ho znali oni? (s. 49)]. Odlišné pojetí důkazu, vlastně nepřijetí aristotelsko-stoické formy, je tzv. noologický důkaz Boží existence, který autorem úvodu není traktován, ale který hraje ústřední roli v přeloženém textu O svobodné vůli – zvláště od s. 156nn. (II, V–XIII)

Jedná se o dialog mezi Evodiem a Augustinem, který se odvíjí od odpovědi na otázku „…jak se může stát zjevným, že Bůh existuje, i když v Boží existenci je třeba pevně a urputně věřit.“ (II, V. 11; s. 161) Odpověď zásadně objasňuje Augustinovu tezi o „credo et intelligam“. V pozadí totiž není záměr dokázat existenci Boha z čistě filosofických premis, tzn. pouze s odvoláním na ratio. (srv. R. Heinzmann, Středověká filosofie, Olomouc: nakl. Olomouc 2000, 73n.) V pozadí je přesvědčení, že víra neotřesitelně potvrzuje, že Bůh existuje. Nejde tak o klasický důkaz, ale jde o to ukázat, že Bůh je právě takovou skutečností, která přesahuje veškeré myšlení, a proto ho lidské myšlení nikdy nemůže pochopit. Cesta důkazu totiž nezačíná u logické správnosti, ale u vědomí vlastní existence (II, XIV) Argumentační postup vede k identifikaci Boha s absolutní pravdou, která má ontologický charakter. „V pravdě se poznává a je v ní obsaženo nevyšší dobro a protože tato pravda je moudrost, poznávejme a mějme nejvyšší dobro v ní a jím se těšme.“ (II, XIII. 36; s. 181) Aurelius Augustinus využil platónských, novoplatónských myšlenek (neměnné, trvalé jedno, skutečnost identifikovaná s dobrem, pravdou, atd.), které se tak natrvalo staly součástí teologického myšlení.

Za upozornění by stála též Augustinova snaha o překonání a metodické vyvrácení skepticismu, která má v jeho duchovním vývoji zásadní význam. Lze jen litovat, že nebyla věnována pozornost komparaci stoického a Augustinova pojetí svobodné vůle, která by se nabízela v souvislosti s komentářem překladu O svobodném rozhodování.

To, že autor Vyznání byl vznětlivým odpůrcem všech mimokřesťanských božstev, dokládá jejich označení za „četné“, „falešné“, „klamající“, atd. pojednání O věštění démonů (s. 294). Hošek na to upozorňuje v části nazvané „Náboženství římské Afriky“, která vypovídá spíše o přístupu polyhistora M. Terentia Varrona k výkladu bohů než o náboženské situaci v římské Africe. Autor „orientačního“ úvodu do myšlení hipponského biskupa nás upozorňuje na jeho spojenectví se skeptickým Ciceronem, které hned také dokládá úplným výčtem všech citovaných prací. Myšlenka na náboženskou situaci římské Afriky se pomalu zasouvá za hromadu Ciceronových knih a komentářů, až se nakonec alespoň částečně objevuje v rozboru Vergilovy Aeneis. V předposledním odstavci je učiněna identifikace démonů s římskými bohy, které tak Aurelius „definitivně vyřadil z jakýchkoliv úvah křesťanských myslitelů.“ (s. 57) S posledním odstavcem si čtenář rozpomene na původní myšlenku, která je vzkříšena větami:

„S tím nejspíše souvisí (s vyřazením úvah křesťanských myslitelů o démonech, alias římských bozích) i poměrně řídké zmínky o současné náboženské situaci v Africe. Domácím bohům se Augustin prakticky nevěnuje, jen příležitostně uvádí místního Saturna Baalchammana…“ (s. 57)

V souvislosti s démony je třeba zmínit poslední část Hoškova úvodu „Augustinova démonologie“, která podává jasnou charakteristiku jeho pojetí neviditelné síly – daimónu, s předákem démonů – diabolus (ďábel). Ucelenost a jasnost kontrastuje s předchozí kapitolou o náboženství v Africe, kdy se lze ptát po jejím smyslu.

Část „Manichejci a Augustin“ je filosoficky a historicky nejpodnětnější. Autorovi se podařilo na poměrně malém rozsahu charakterizovat a vyložit základní filosoficko-teologické učení Maniho a vymezit je vůči křesťanství (s. 63n). Ocenit je třeba především přehlednost, s jakou je podán schematizovaný obraz manichejského mýtu objasňující vznik trvalé duality říší dobra a zla (s. 65n).

Zpracování úvodní studie recenzované knihy vypovídá o jisté nesouměrnosti mezi jejími jednotlivými kapitolami. Historicko-filologické pozadí většiny částí je velice nosné a podnětné tam, kde má sloužit k dokreslení situace, ve které se rozvíjelo Augustinovo filosoficko-teologické myšlení. To, že převažuje i v částech, které by si zasloužily spíše interpretativní, filosoficko-hermeneutický přístup, je spíše „dezorientující“, a tak se míjející s původním „orientačním“ záměrem úvodu. Filologický duch Radislava Hoška se zřetelně projevil v samotných překladech devíti kratších textů Aurelia Augustina. Jestliže jsem pro jistý rezervovaný přístup k jeho úvodu, překlady samy o sobě mi jsou „pramenem živé vody“ v překladatelské poušti, a doufám, že nejenom mně.

Ondřej Sládek