Identita ve třech světech (genom, autobiografická paměť, identifikace)

Když jsem se dozvěděl, že téma tohoto pracovního setkání zní „identita“, byl jsem poněkud zmaten. Vzpomněl jsem si totiž na Leibnizovo pojetí identity jako relace, opírající se o principium identitatis indiscernibilium (1), kterýžto splňuje jakýkoli objekt pouze sám se sebou, tj. nikdy nemůže nastat případ, že by onu relaci splňovaly dva odlišné předměty. Leibniz konsekventně poznamenává, že „v přírodě nikdy neexistují dvě jsoucna, která by byla dokonale identická a v nichž by nebylo lze nalézt vnitřní nebo na vnitřním určení založený rozdíl.“ (2) Proč se tedy bavit o takovémto logicky primitivním termínu? Dále jsem si vzpomněl na všechny ty nabubřelé a intelektuálně zmatené diskuse o „psychofyzické identitě“ obnovující tu nejupadlejší scholastickou tradici.

Tu mi na mysl připadlo jiné Leibnizovo konstatování: „Dále považuji za uznané, že každé stvořené jsoucno a tím také stvořená monáda podléhá změně a v každé se tato změna děje kontinuálně.“ (3) I já to považuji za uznané. Nic není trvalého než změna. (4) Za uznané ale nepovažuji, kde se k čertu bere, byť jakkoli efemérní a iluzorní, zdání trvání a jednoty? Jistě, vše se mění, i já sám, a často si to uvědomuji velmi ostře a někdy i s nelibostí. Což ale zároveň nepociťuji o to naléhavěji, že jsem to pořád já, identický sám se sebou, jakési in-dividum, tedy ne-dělitelné, kdo jest, případně kdo „nastává“ (fr. devenir, něm. werden)? Ani Leibniz to pochopitelně nemohl nevědět: „Kromě principu změny je však třeba zvláštní svébytnosti v tom, co se mění, což způsobuje specifičnost a rozmanitost jednoduchých substancí.“ (5)

Místo jalového rozebírání termínu „identita“ pokusme se tedy hledat odpověď na poněkud smysluplnější otázku: co je v případě člověka onou „svébytností“, která je principem byť relativní stálosti ve změně či principem byť virtuální jednoty v mnohosti? Právě tuto „svébytnost“, tento princip, budu nadále možná trochu nepřesně nazývat principem identity či jednoduše identitou. Vynasnažím se o nastínění některých možností řešení těchto v podstatě ontologických problémů. Nepůjdu ovšem cestou čiré spekulace, nýbrž budu se snažit co možná nejvíce extrapolovat z poznatků moderní přírodovědy. Vždyť nám filosofům přece nejde o to hermeticky se uzavřít do klauzury rádoby filosofie a v narcistní blaženosti se nechat omývat a konejšit přetechnizovaným endemickým a přečasto nesrozumitelným slovíčkařením. Není zde ovšem prostoru zabývat se otázkami epistemologickými a metodologickými. Raději proto přejdu mlčky pobavené úšklebky mnohých Popíračů Pravdy a pustím se do Velkého Vyprávění, které Velcí Duchové vždy chápali pouze jako Velké Tázání.

Jeden z největších duchů XX. století, Karl Popper, byl přesvědčen, že ontologická realita je vrstevnatá. Rozlišoval, jak známo, tři světy neboli tři vrstvy skutečnosti. Jen letmo připomenu: svět 1, který je světem „věcí“, fyzikálních objektů; svět 2, který je světem subjektivních zkušeností a psychických procesů (jako jsou třeba procesy myšlení); a konečně svět 3, jenž je světem tvrzení, argumentů, problémů , ale třeba i hodnot. (6) Nemůžeme se zastavovat u otázky statutu oněch tří vrstev ontologické reality, poznamenejme jen, že i když svět 3 je „geneticky“ odvislý od světa 2 a ten od světa 1 (v tom smyslu, že z něj „vyvěrá“ či „emerguje“ a nemůže pochopitelně bez něj být), jsou všechny tři světy ontologicky reálné, což se projevuje například tím, že entity či události vyšší vrstvy mohou mít velmi reálný zpětný vliv na události či entity vrstvy nižší. Konkrétně: naše hodnoty či teorie mohou způsobit fyzickou změnu našeho těla.

Každému je dnes známo, že lidská existence je do určité míry podmíněna geneticky. Všichni molekulární biologové by se shodli v tvrzení, že když ne celá tak alespoň zdaleka ta největší část informace nutné k sestavení organismů ze základních stavebních částic je zakódována v řetězci nukleových kyselin uloženém v jádru každé buňky těla. Nikoho asi příliš nepřekvapí, když rovnou řeknu, že tato diskrétní digitální informace je právě oním hledaným principem identity na úrovni světa 1. Je totiž ve srovnání s jednotlivými organismy kvazinesmrtelná, tj. přesněji řečeno podléhá degradaci nesrovnatelně pomaleji. Je tedy oním principem stálosti v plynutí.

V optice současné biologie nejsou předmětem přirozeného výběru, a tedy vlastním objektem biologické evoluce, jednotlivé organismy, tím méně populace či druhy, ale pouze různé alely jednotlivých genů. (7) Biologická evoluce je od sedmdesátých let viděna jako závod mezi různými alelami o co největší frekvenci v genofondu populace. Individuální organismy jsou v tomto pojetí chápány jako jakési pomíjivé vehikly, nástroje, které si geny vytvořily k tomu, aby se v pozemských podmínkách mohly co nejrychleji a nejúčinněji replikovat.

Zároveň však již dávno neplatí deviza, že „všechno je genetické“. (8) Idea, podle níž veškerý vývoj i funkce živých organismů jsou determinovány geneticky, je pomalu ale jistě nahrazována komplexnějším pojetím, které se opírá o pojmy jako je interakce, reciprocita (mezi geny a prostředím)a konec konců i „dialektika“. Například je zřejmé, že ani samotná embryogeneze není procesem geneticko-mechanickým, nýbrž geneticko-stochastickým, na němž se v plné míře projevují vlivy externí. O ontogenezi nervové soustavy ani nemluvě. Lépe než ptát se, zda je ta či ona vlastnost dána geneticky, je položit si otázku, jak silný musí být tlak prostředí, aby se v tom kterém případě jeho působnost projevila.

Jako příklad lze uvézt tzv. epigenetickou dědičnost. Tak se označuje transmise stavu aktivity genů během buněčného dělení. Jestliže se dělí diferencované buňky, pak během buněčného dělení není kopírována pouze struktura DNA, ale také aktivita jednotlivých lokusů. Jinak by totiž z určité diferencované buňky (například buňky jater) mohla vzniknout jakákoli jiná diferencovaná buňka (například buňka nervová). Takováto epigenetická dědičnost byla pozorována nejen u buněk somatických, ale i u buněk germinálních. (9) Jiným příkladem epigenetických zákonitostí je výstavba imunitního systému a last but not least i výstavba systému nervového. Zdá se, že nervová soustava je autopoetickým systémem, který na externí vlivy reaguje tak, že je selektivním způsobem zohlední ve své struktuře. (10)

I přes uznání existence epigenetických zákonitostí je však nesporné, že na mnohé fenotypické události či vlastnosti má působnost prostředí zcela zanedbatelný vliv. Příkladem může být některá z tisíců geneticky podmíněných funkčních poruch organismu – třeba Huntingtonova chorea. Stejná závislost na genech platí i v případě mnohých vzorců chování. Jestliže je některý vzorec chování pozorovatelný interkulturně (jako například hypergamie – tj. tendence žen vybírat si partnery stejného nebo vyššího společenského postavení), pak lze s vysokou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že se jedná o chování podmíněné geneticky. Dále lze míru genetické podmíněnosti vyčíst ze srovnávacího studia chování jiných živočišných druhů. Jestliže je určitý vzorec chování pozorovatelný i u jiných živočichů než je člověk, pak je toto chování nejspíš podmíněno geneticky i u člověka. Nedocenitelným zdrojem poučení je nám v tomto případě primatologie.

Použitím těchto metod se genetikové snaží prokázat, že mnohé behaviorální rysy jako schopnost počítat, plynulost vyjadřování, paměť, čas potřebný k získání jazykových znalostí, výslovnost, tvoření vět, percepční dovednost, psychomotorická dovednost, extroverze – introverze, homosexualita, inteligence, věk první sexuální aktivity a určité formy neurózy a psychózy včetně maniodepresivního chování a schizofrenie jsou skutečně do jisté míry podmíněny geneticky. Uvádí se například, že heritabilita inteligence se pohybuje v rozmezí 60-70 %. (11)

Mnozí badatelé ovšem stále častěji poukazují na četné závažné metodologické problémy těchto studií, jenž způsobují, že tento „dokonalý experiment přírody“ plodí více problémů, než řeší. (12) Bylo by nad rámec této práce zabývat se jimi podrobně. Stačí se ale zamyslet nad obecnými výsledky těchto srovnávacích studií: charakterové rysy jednovaječných dvojčat vykazují průměrnou korelaci 50%, zatímco rysy dvojčat dvouvaječných pouze 25%. Problém se ale objeví, jakmile do zkoumání zahrneme i sourozence normální, u nichž se zmíněná korelace rysů chování pohybuje okolo 11%. My ovšem víme, že genetická příbuznost dvouvaječných dvojčat je zcela stejná jako příbuznost normálních sourozenců. Jak si tedy vysvětlit tuto vysoce alarmující disproporci jinak než jen vlivem výchovy, a tedy ne geneticky? A neplatí stejné i pro rozdíl mezi dvojčaty dvojvaječnými a jedovaječnými? Mají rodiče stejný přístup ke dvojčatům jednovaječným jako dvouvaječným? Nemají rodiče jednovaječných dvojčat spíše než rodiče dvojčat dvouvaječných tendenci chovat se k nim jako k jednomu? Jinými slovy: nepřispívá fakt, že rodiče vědí, že jejich děti jsou jednovaječná dvojčata, k vytvoření více uniformního prostředí než v případě dvojčat dvouvaječných?

Ze zcela pochopitelných důvodů nelze sehnat dostatečně veliký vzorek jednovaječných dvojčat vychovávaných ve zcela odlišném prostředí na to, aby výsledky mohly být statisticky platné. Na celém výzkumu tkví navíc černý otisk jednoho grandiózního vědeckého podvodu. Mnohé z těchto studií byly vedeny významným britským psychologem Cyrilem Burtem, který se specializoval právě na studium jednovaječných dvojčat vychovávaných odděleně. V roce 1966 publikoval článek o dědičnosti inteligence, jehož závěry jsou pevně vtištěny do kolektivní paměti a nepochybně i do mnohých učebnic. Dnes je ovšem prokázáno, že mnohé z párů dvojčat v článku popisovaných ve skutečnosti nikdy neexistovaly stejně jako mnozí ze zmiňovaných spolupracovníků: sir Burt si je jednoduše vymyslel. (13)

I když je tedy třeba mít se na pozoru před unáhlenými zobecněními, můžeme se pokusit alespoň o jakýsi pracovní závěr: pouze nepatrný počet genetiků zastává názor, že chování je přímo řízeno geny. Geny spíše činí tělo či ducha přístupnějšími odpovídat na podněty prostředí určitým způsobem. Většina psychologických rysů je pravděpodobně podmíněna zkušeností, jak si vždy mysleli zastánci vlivu prostředí. Avšak sama zkušenost je do značné míry podmíněna preferencí subjektu a tato preference podléhá neustálému tlaku genů. Lidé jsou vysoce zvídavé organismy s nesmírnou schopností učení, jimž vrozené vlastnosti a predispozice pomáhají vybrat z celku možností a stimulů prostředí takové chování, které je z biologického hlediska vhodné a adaptativní.

Psychiatrický slovník hovoří o poruše osobní identity jako o poruše sebeuvědomování charakteristické narušením nebo dokonce ztrátou pocitu bytí tímtéž v čase. (14) Tento pocit „bytí tímtéž v čase“ je pochopitelně zajišťován pamětí.

Je zřejmé, že v našem mozku se nachází několik odlišných paměťových systémů. (15) Pro naše účely bude stačit rozlišovat paměť explicitní a implicitní a paměť krátkodobou a dlouhodobou.

Explicitní paměť je paměť vědomá. Explicitní vzpomínky vyvoláváme z paměti vědomě jako fakta. Naproti tomu implicitní vzpomínky nelze z paměti jednoduše vědomě vyvolat, i když je náš mozek na nevědomé úrovni stále uchovává. Tato paměť se projevuje spíše prostřednictvím konání a emočních odpovědí než vědomým rozpomínáním se. (16)

Hypotézu o těchto dvou paměťových systémech potvrzuje i snímkování mozku metodou PET, kdy se ukazuje, že v průběhu plnění úloh zaměřených na vědomé rozpomínání a úloh zaměřených na implicitní paměť jsou aktivní odlišné části mozku. Oba paměťové systémy se věnují odlišným aspektům světa a oba mají svůj vlastní časový průběh. Zdá se, že se vyskytují u všech zdravě fungujících mozkových systémů savců, neboť jim umožňují učit se ze zkušenosti, ať již si toho jsou nebo nejsou vědomi.

Rozlišení paměti na dlouhodobou a krátkodobou, jak už sám název napovídá, se vztahuje na její temporální aspekt. Krátkodobá paměť je pouze přechodná (její paměťové stopy mají trvání řádově několik desítek sekund), avšak kontroluje transfer informace do dlouhodobé paměti. Právě jí musí projít jakákoli percepční zkušenost, aby mohla být do paměti dlouhodobé uložena.

Z našeho hlediska je důležitá paměť explicitní a dlouhodobá – jakási paměť autobiografická. Nakolik je právě tato autobiografická paměť principem stálosti v plynutí, tedy principem identity, se ukazuje na některých klinických případech, kdy dojde k její poruše.

Leze v částech mozku odpovědném za explicitní paměť (nejtypičtěji limbický systém - zejména hippokampus) se projeví jako amnestický syndrom, známý též jako syndrom Korsakovův. Lidé s Korsakovovým syndromem ztratili schopnost přesouvat údaje z krátkodobé do dlouhodobé paměti.

Takto postižení normálně slyší, mluví i myslí, ale nejsou schopni vybavit si jakékoli nové vzpomínky, i když na události před poraněním si často pamatují dobře. Žijí jakoby v minulosti. Nemají žádný problém vzpomenout si na své dětství, bez potíží vyprávějí o své rodině i o svém někdejším povolání. Háček je v tom, že se jejich schopnost ukládat nové informace, a tedy i proces utváření identity a sám život, jakoby zastavil v čase, kdy došlo k poškození mozku. Od té doby nejsou schopni říci, co měli před chvílí na oběd, nevědí, kde před chvílí byli, co dělali, a většinou ani kde právě jsou. Nepamatují si nic déle než pár sekund. Když se s takovým amnestikem setkáte, můžete s ním hovořit, aniž byste si čehokoli neobvyklého všimli. Stačí však odejít na minutku za dveře, vzápětí se vrátit a celý rozhovor můžete opakovat, jako by vás dotyčný nikdy neviděl. (17) Můžete mu ukázat nějaký předmět, pak jej na několik minut schovat pod stůl a při jeho opětovném předložení bude amnestik reagovat, jako by se o stejný předmět vůbec nejednalo.

„To nic Jimmie“ řekl jsem tiše. „Je to omyl. Nemáte žádný důvod se znepokojovat!“ Odvedl jsem ho k oknu. „Že je dnes krásný jarní den? Podívejte na ty děti, jak hrají košíkovou!“ Dostal opět barvu a začal se usmívat. Rychle jsem odešel a odnesl to strašné zrcadlo. (18)

S podobnými stavy mysli se setkáváme i při takzvané přechodné globální amnézii, která se může dostavit například při prudké migréně (či může být navozena experimentálně) a která naštěstí brzy odezní. (19) Při tomto druhu amnézie si postižení nepamatují ze své minulosti dokonce vůbec nic. Z těchto případů je zcela zřejmé, nakolik jsou takto postižení lidé připraveni o značnou část své identity. Neustále pokládají úzkostné otázky jako: Kde jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostal? Co mám dělat?… Je však nesporné, že jakkoli se ptají „kdo jsem?“ (20) a nepamatují si ani své jméno, jakkoli je tedy jejich „identita“ vepsí, mají alespoň základní, byť jakkoli okleštěné vědomí o své osobě - sebevědomí. (21)

S ještě hlubší ztrátou pocitu identity, se ztrátou samotného pocitu vědomí, se můžeme setkat v případech narušení krátkodobé paměti a mechanismu pozornosti, jakými jsou tzv. epileptické automatismy. V těchto podivuhodných případech absence vědomí zůstávají postižení bdělí, avšak bez vědomí (nejsou bezvědomí!). V okamžicích krize, která trvá poměrně krátce (řádově několik sekund) se postižení třeba i pohybují, mohou se dokonce vyhýbat i předmětům, ale nemají žádný pocit sebevědomí, žádný pocit osoby s nějakou identifikovatelnou minulostí či anticipací budoucnosti, ale ani prožíváním přítomnosti. Podobné jsou i případy akinetických mutismů. Jakkoli jsou zajímavé, nemůžeme se zde jimi obšírněji zabývat. (22)

Každý z nás má svou vlastní biografii, vnitřní vyprávění, jehož kontinuita a smysl zakládá naši identitu. Koneckonců lze i říci, že jsme právě tímto vyprávěním, které si do značné míry sami píšeme. Jestliže se o někom chceme něco dovědět, zeptáme se právě na jeho historii, na jeho biografii, na jeho identitu. Neboť on je touto biografií, jedinečným vyprávěním, jež se rodí v percepcích a ve vzpomínkách se ukládá do mozků.

Lidé postiženi Korzakovovým syndromem ztratili přístup k tomuto vyprávění, aniž by ztratili vědomí své osoby. Není proto divu, že chtějí-li zůstat lidmi, musejí si vlastní identitu neustále znovu vytvářet. Lidé totiž potřebují toto neustálé vnitřní vyprávění, jež vytváří jejich identitu, jež je činí tím, čím jsou. Proto se ke Korsakovovu syndromu většinou přidává i anosognosie, blahodárná hluboká nevědomost o vlastním postižení, která je doprovázena neustálou konfabulací. Pokud se takto postiženého zeptáme na nějaké jeho současné aktivity, odpoví často logicky správně, avšak fakticky nesprávně. A pokud bychom naléhali na nekonzistentnost jeho vyprávění, přivedeme jej do hluboké úzkosti, před níž jsou konfabulace nevědomou obranou. (23)

Ovšem historie je jen částí naší autobiografie, naší identity. Jinou částí jsou naše anticipace, naše projekty budoucnosti, naše ideje a ideály. I ony jsou ovšem vázány na paměť. Lidé postižení přechodnou globální amnézií nemají přístup ani ke „vzpomínkám na budoucnost“, k projektům, jež si vytvořili pro příští minuty, dny, roky…

Tyto naše projekty jsou úzce spjaty s procesem identifikace, který probíhá snad po celý život. Jedná se o vědomý či nevědomý pochod ztotožnění se s nějakou osobou, myšlenkou či ideálem. V dětství to bývají rodiče, později třeba učitelé či jiné vynikající osobnosti a ještě později, kdy je lidská mysl schopna čím dál tím větší abstrakce (probourání se do světa 3), to mohou být různé ideje, myšlenky, i ideologie, jež jsou součástí kulturního dědictví – jakési kolektivní paměti.

Tento proces identifikace je v různé míře vlastní i jiným živočišným druhům. V nejjednodušší formě je jím schopnost vtištění (imprinting), díky níž mládě například husy považuje za svou matku první velký pohyblivý objekt, který po narození spatří. K zajímavému procesu identifikace s lidmi dochází pravidelně u šimpanzů, kteří jsou vychováváni v lidských rodinách. (24)

Jako ilustrace může sloužit případ šimpanzí holčičky Lucy, která byla vychována v rodině psychologa Mauryho Temerlina. Temerlinovi ji zcela přijali za své dítě. Lucy spala v posteli mezi „rodiči“, jedla stříbrnou lžičkou ze stříbrného šálku a velmi přilnula ke svému člověčímu bratru Steveovi. Když jí byly tři roky, začala jako každé šimpanzí mládě převracet dům, ale její „rodiče“ ani nenapadlo, aby ji dali pryč. Raději dům přestavěli.

Když začalo její pohlavní dospívání, sebeukájela se výhradně pomocí vysavače nad mužskými akty v časopise Playgirl. Lucyina obliba tohoto časopisu přešla do vědecké literatury jako do té doby nejdramatičtější důkaz toho, že šimpanz může reagovat na fotografie jako na znázornění skutečnosti. I později, když již žila mezi příslušníky vlastního druhu, preferovala mužské samce před šimpanzími. Pravidelně tak sexuálně obtěžovala své ošetřovatele. Protože dlouho nepoznala šimpanze, udělala si o sobě představu, že je člověk.

K takovému zmatení identity dochází, jak jsem již řekl, u všech šimpanzů vychovávaných lidmi. Jiná šimpanzice, Viky, hrozně ráda třídila různé věci. Jednou tak třídila fotografie na dvě hromádky. Na jednu dávala lidi, na druhou zvířata. Když přišla na svůj obrázek, položila ho na stejnou hromádku jako Eisenhowera a Rooseveltovou, ale když narazila na obrázek svého šimpanzího otce, odložila ho mezi kočky, psy a koně. Když Washoe, nejslavnější „mluvící“ šimpanzice, poprvé uviděla své „druhy“, na otázku Co oni? signalizovala odpověď Černí brouci. Černé brouky Washoe hrozně ráda rozmačkávala a představovali v jejích očích nejnižší formu života, nepředstavitelně nižší než člověk, a tedy i než ona.

U člověka dosáhl rozvoj abstraktního myšlení takového stupně, že dokáže projektovat svůj ideál do něčeho, co reálně vůbec neexistuje. Takovým ideálem může být například idea humanismu.

Nerad bych, aby v tomto bodě došlo k mýlce. Ideálem humanismu je jakási „lidskost“. Lidskostí však není možné chápat nějakou podstatu, nýbrž pouze postulát – tj. vzor lidské přirozenosti, který jsme si stanovili a k němuž se snažíme přiblížit. „Lidskost neboli úcta k člověku (Humanitas seu Modestia) je žádost konat to, co se lidem líbí, a nekonat to, co se jim nelíbí.“, píše Spinoza. (25) Humanita není nějakou esencí či podstatou člověka. Člověk je popravdě často příliš málo lidským. Humanita je, abych tak řekl, desideratem. V tomto a pouze v tomto smyslu je dnes možné být humanistou. „Cílem humanismu není bránit jakýsi biologický druh (humanismus není odrůdou ekologismu), ale spíše to, co ze sebe člověk teprve dělá.“, píše Comte-Sponville. (26) Humanismu nejde o to, jaký člověk je, ale o to, jaký být má - tj. jaký chceme, aby byl.

Tak ovšem může dojít až k tomu, že si v rovině intelektuální, v rovině světa 3, postulujeme takové ideály, které můžeme jako občané světa 1 jen ztěží naplnit. Můžeme například postulovat, že utrpení (zvláště utrpení zbytečné a odstranitelné) je zlem a vůbec by být nemělo. Jestliže specifikum lidské existence tkví ve schopnosti obývat svět 3 a jestliže je dvojí občanství z různých hledisek nemožné, nezbývá se než ptát, nakolik je potenciálně možné svět 1 třeba i opustit. To by však již bylo jiné Velké Vyprávění.

1) Objekty a a b jsou identické právě tehdy, jestliže všechny vlastnosti objektu a jsou vlastnostmi objektu b a naopak.

4) Pro možnost absolutního poznání chápaného jako adekvátní statický popis na subjektu nezávislé reality je tato teze pochopitelně značně destruktivní. Již Herakleitovo učení o tom, že vše plyne, že člověk nemůže dvakrát vstoupit do téže řeky, domyslil ad absurdum jeho žák Kratylos. Do téže řeky není možné vstoupit ani jednou, neboť každá přírodní věc a celá příroda je pohybující se, což způsobuje, že nelze mluvit o existenci něčeho, o sebekratším jsoucnu čehokoli. Ale nejen to, Kratylos uzavírá, že vůbec tedy není možno poznat jakoukoli pravdu. Podle něj totiž naše řeč není adekvátním prostředkem pro popis objektivní reality, která je nestálá, netrvalá, proměnlivá. Proto prý nakonec jen kýval prstem v domnění, že jen pohybem lze vyjádřit pohyb. Stejný problém postřehl i Platón ve svém Sofistovi: „A což, kde není toho (klidu - M.P.), mohlo by tam snad, ať je to kdekoli, být nebo vzniknout rozumové poznání?“ Dalo by se snad odpovědět tak, že „poznání“ „tekoucí“ reality je možné za předpokladu, že každá jednotlivina „teče“ jinou rychlostí. V tom případě by jakési byť relativní poznání bylo možné. Je charakteristické, že jednotliviny „nižších“ úrovní mají obvykle kratší "individuální životnost" než jednotliviny úrovní „vyšších“. Během několika let se vymění většina buněk mého těla, „já“ jako funkční celek však zůstávám kontinuálně týž.

6) Srovnej např. Popper, K.R.: Věčné hledání, Prostor, Praha 1995, kap. 38.

7) Alely jsou rozdílné formy téhož genu. Dawkins, jakožto výborný popularizátor, nazval svou knihu Sobecký gen a nikoli Sobecká alela proto, že co je gen, ví intuitivně i většina laiků, zatímco pojem alela již součástí obecného povědomí není. Srv. Flegr, J.: Mechanismy mikroevoluce, Karolinum, Praha, 1994, str. 32.

8) Srovnej Atlan, H.: La fin du „tout génétique“? Vers de nouveaux paradigmes en biologie, INRA, Paris 1999, nebo Jordan, B.: Les imposteurs de la génétique, Seuil, Paris 2000.

9) Je možné hovořit dokonce o jakýchsi „epimutacích“, tj. o takovém přenosu stavu aktivity genomu, který má povahu mutace, aniž by skutečnou mutací na úrovni struktury sekvence nukleotidů byl. Viz.: Holliday, R: The ingeritance of epigenetic defects. In: Science, 1987, 238, s. 163-170. Uvedeno z: Atlan, H.: La fin du „tout génétique“?, s. 38-39.

10) Tak si to alespoň představuje teorie neuronálního darwinismu. Odkazuji např na: Edelman, G. M.: Biologie de la conscience. Odile Jacob, Paris 1994.

11) Srovnej Bouchard Jr., T. J.: Quand des jumeaux séparés se retrouvent. La Recherche, 311, juillet/aout 1998, s. 28-32.

12) Srovnej Beckwith, J., Alper, J.S.: L´Apport réel des études sur les jumeaux. La Recherche, 311, juillet/aout 1998, s. 72-76.

14) Dictionnaire de psychiatrie et de psychopathologie clinique. Larousse Bordas, 1955, heslo Identité.

15) Srovnej např. Koukolík, F.: Lidský mozek. Portál, Praha 2000, kap. 3. Paměť a amnézie

16) Na implicitní paměti je založen například i známý reklamní trik, kdy je do filmového záznamu vloženo nějaké sdělení s takovou frekvencí, že není možné si je uvědomit. Přesto se v divácích vyvine na toto sdělení určitá emoční náklonnost, takže se jim potom inzerovaný výrobek „líbí“ víc než jiný. Srv. např. Cumminsová, D. D.: Záhady experimentální psychologie. Portál, edice Spektrum, Praha 1998, kap. 4.

17) Přesto jsou do amnestikovy implicitní paměti zkušenosti určitým způsobem zaznamenávány: klasický příklad podává švýcarský psycholog Clarapede, který si jednou před přivítáním amnestika schoval do ruky špendlík. O několik dnů později, když mu opět podal ruku, pacient ucuknul. Když se zeptal na důvod, pacient neuměl říci nic jiného, než že se může stát, že má někdo něco schovaného v ruce. Ačkoli si amnestici vůbec nic nového explicitně nepamatují a vše zapomenou ve chvíli, kdy se to stane, jsou schopni se učit. V jednom udivujícím případě se například amnestik naučil programovat na počítači. Amnestici si však pochopitelně ani v nejmenším neuvědomují, že by se co nového kdy učili.

18) Sacks, O.: L´homme qui prenait sa femme pour un chapeau. Seuil, Paris 1992, s. 43-44 Srv. např. i neuropovídku Poslední hippie in: Sacks, O.: Antropoložka na Marsu. Mladá fronta, Praha 1997 nebo Otázka identity v citované sbírce.

19) Srovnej např.: Damasio, A.R.: Le sentiment meme de soi. Odile Jacob, Paris 1999, s. 206-216.

20) Damasio v tomto kontextu popisuje případ svého blízkého přítele filosofa, u kterého postoupila progresivní demence spojená s Alzheimerovou chorobou do posledního stadia. „Pacient klidně seděl a všiml si, jak se k němu blíží žena. Nic v jeho chování nenaznačovalo, že by ji poznával, ale na její vřelý úsměv odpověděl také úsměvem. Jelikož věděla, že ji nepoznává, nespokojila se s pouhým laskavým „dobrý den“, ale dodala: „Jsem tvá žena“. Na což poprvé od začátku své nemoci odpověděl: „A kdo jsem já?“ Byla to otázka zcela vážná a konkrétní, bez sebemenší stopy humoru či úzkosti. Z jeho bývalého autobiografického-Já zbyl ještě jakýsi druh zvědavosti, který jej jednoduše pudil k touze po vědění.“ Ibid. s. 212.

21) V zájmu věci se odhodlám k jedné osobní konfesi. Když jsem ve šlépějích těch nejlepších tradic československé experimentální psychózy (viz. např. Roubíček, J.: Experimentální psychózy; Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1960) na sobě experimentoval s psychotropními látkami a požil blíže nespecifikované množství alkaloidu psylocibinu obsaženém v lysohlávkách (Psylocibe bohemica), rozpadl se mi po nějaké době svět na tříšť naprosto nesouvislých disparátních útržků vzpomínek a asociací všeho druhu. Ztratil jsem jakýkoli pocit osobní identity. Neuvědomoval jsem si, kdo jsem, kde jsem, co dělám, co jsem snědl… prostě nic. Nebyl jsem schopen žádné komunikace a byl jsem ve stavu jakéhosi “komatu“. Přesto jsem si ale byl vědom jednoho: že JSEM.

23) Stálo by zato zmínit se i o případech tzv. mnohočetných osobností, které jsou taktéž jakousi obranou před příliš drtivou realitou.

26) Comte-Sponville, A.: Valeur et vérité (Etudes cyniques) ; PUF 1994, s. 227.