Nakladatelství Olomouc vydalo již druhý díl ediční řady Dějiny filosofie, plánovaného pětisvazkového projektu, který pokryje filosofii od jejich počátků v Řecku až do 20. století. Po Rickenově Antické filosofii vyšla v překladu Břetislava Horyny práce Richarda Heinzmanna Středověká filosofie (Olomouc 2000); v originále Philosophie des Mittelalters (Stuttgart – Berlin – Köln ²1998). V češtině se tak znovu objevuje po kratší přestávce dějinně-filosofické medievistické dílo z německého prostředí, které se tentokrát pokouší o takřka učebnicový přehled přes dlouhou epochu dějin filosofie. Sám autor hovoří o „…základním kursu… “ (s. 10) a upozorňuje na všechny důsledky z toho plynoucí, tedy zejména nutnou selekci jmen i problémů, kterým se ve svých přehledových dějinách věnuje.

Jedním z problémů podobně široce zaměřených kompendií je samotné časové vymezení období, kterému se autor bude věnovat. Heinzmann si proto nejprve klade otázku, jak vlastně časově ohraničit středověk, a přiklání se k dataci počátku středověku někdy v období mezi 4. až 6. stoletím a jeho konec pak klade do 15. či 16. století. Pro dějiny filosofie toto vymezení uznává jako oprávněné jen s malým upřesněním, že středověká křesťanská filosofie se rodí už při střetu řeckého filosofického myšlení pozdní antiky s křesťanským náboženstvím, takže je nutno posunout časový horizont vlastně až na dobu před Kristem (k Filónovi, o kterém je jedna z prvních podkapitol), respektive na první polovinu 2. století po Kristu, kdy působí první samostatně probíraný křesťanský myslitel Justin. Takto rozvržené dějiny středověké filosofie (až na pár zmínek omezené jen na křesťanské prostředí) pokrývá období dobrých čtrnácti století, a je proto pochopitelné, že na omezeném prostoru musí Heinzmann hodně zestručňovat a mnohé vynechávat.

Poměrně obšírně se však věnuje tomu, co vytváří specifiku středověké filosofie, co znamená pro náboženskou hebrejskou zkušenost střet s řeckým myšlením, jak jsou antické filosofické pojmy transformovány a jaký je rozdíl v jejich užívání. Tato populární, ale dost nevděčná a někdy sporná problematika se nutně dopouští schematizací a vytváří obecný popis epochy, který se pak mnohdy jen obtížně dá vtěsnat do všech jednotlivých představ a názorů, které jsou v oné epoše přítomny. Heinzmann proto své srovnání antických náhledů a jejich křesťanskou transformaci několikrát označuje za zjednodušující a ve své podstatě neaplikovatelnou na všechny autory. Přesto se svého komparativního pokusu nevzdává a hlavní odlišnosti, které našel, jsem pro přehlednost seřadil do tabulky.

	Antika	středověk
Bůh	Neměnný kosmický substrát	na světu nezávislý subjekt
	neutrální princip bytí	osoba, princip života
	Imanentní světu	transcendentní světu
	Substance, nositel	subsistentní relace vůči stvoření
	Jednota	trojjedinost
	Bytnost	láska
bytí, existence	nic nevzniká z nejsoucího	creatio ex nihilo
	esence, stálost	stávání se
	Jednota	mnohost
teologie	důsledek ontologie	to, co stojí na počátku
prostor	Statický	dynamický
čas	Odcizenost věčnosti	eschatologie, dějiny s Bohem
	Matematická veličina	vnitřní zkušenost
jednotlivina	Přechodní fáze, podrobená vzniku a zániku	primární
obecné	Nepodmíněné, přednostní, neměnné	sekundární, abstrahované
člověk	Individualizace obecného ducha s tělesnou existencí	individuální duch v těle
	obecný humanismus	individualismus
dějiny	koloběh, nutnost	svoboda jednotlivce

O oprávněnosti těchto odlišností a hlavně o výstižnosti charakteristik jednotlivých epoch by se zřejmě dalo úspěšně polemizovat, nebo dokonce pochybovat, ale jde o schéma a orientační vymezení a nikoli o precizní popis celého období. Co je zřetelné a patrně také nejvíce oprávněné, jsou teprve zobecněné důsledky těchto popisů, o které šlo Heinzmannovi především.

Poté už přichází na řadu portrétky a miniportrétky jednotlivých vybraných filosofů, které se Heinzmann rozhodl do své práce zařadit. Přitom se vcelku obšírně věnuje patristice, a to nejen Svatému Augustinovi, ale své kapitoly dostali i Justin, Kléméns Alexandrijský nebo Órigenés. Každý medailónek je zpravidla otevřen stručným představením života a díla autora a poté následuje nastínění hlavního myšlenkového odkazu, který probíraný autor zanechal, a celé pojednání o té které osobnosti končí zhodnocením jeho díla a posouzením jeho dalšího vlivu.

Na charakter publikace je až překvapivě podrobně pojednáno o Boethiovi a právě jeho portrét patří k velmi zdařilým a českému čtenáři se touto cestou dostává do rukou určitě podnětné a zajímavé pojednání o tomto filosofovi, jakých v česky psaných publikacích není mnoho. Zejména rozbor vlivných axiómů z De hebdomadibus je podán značně obšírně (s. 110 – 114). Předscholastickou část knihy pak uzavírají další myslitelé Pseudodiviš Areopagita a Jan Scotus Eriugena.

I druhou fázi středověké křesťanské filosofie otevírá Heinzmann obecnějším pohledem na celou epochu, a teprve poté přechází k dalším medailónkům. A hned ten první je znovu, dle mého názoru, zpracován velmi dobře. Anselm z Canterbury je sice představen v rámci možností jen ve značně malém rozsahu, přesto se Heinzmann nedopouští nějakého zjednodušování, což je pozitivní a charakteristický rys mnoha pasáží celého kompendia. U Anselma zcela otevřeně odmítá tak často tradované omyly či nepřesnosti ohledně jeho tvorby, zejména u jeho slavného argumentu, a vypočítává hlavní důvody, proč je hodně velkým nedorozuměním chápat Anselmovu argumentaci jako jakoukoli formu apriorního důkazu. Naopak zdůrazňuje nutný podíl zkušenosti při Anselmově postupu (s. 178). Taková interpretace Anselmovy argumentace v Proslogiu není v česky dostupné literatuře vůbec obvyklá a je jen dobře, že je to uvedeno alespoň v nejstručnější podobě v těchto Heinzmannových dějinách.

Potom už přichází na řadu další osobnosti a školy scholastického myšlení v pořadí Petr Abaelard, Charterská a Svatoviktorská škola, Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Bonaventura, Jan Duns Scotus, Vilém Ockam, Mistr Eckhart a jako poslední je uveden Mikuláš Kusánský. Ten, kdo by očekával, že se dostane třeba na takového Rogera Bacona, tak musí být zklamán a nezbývá mu, něž se spokojit jen se zmínkou, že tento filosof vůbec existoval. A takto „pozapomenutých“ osobností bychom mohli uvést více.

Naopak někdy zaráží, jak podrobně jsou probíráni autoři tíhnoucí alespoň nějakým způsobem k německému prostředí. Nepřehlédnutelná orientace na tento okruh myslitelů a jejich preference (Albertu Velikému je třeba věnováno mnohem více pozornosti než Janu Dunsi Scotovi) je samozřejmá, když si uvědomíme, že kniha byla napsána jako více méně učebnicový text pro německé studenty. Navíc při takto široce zaměřené práci je do značné míry věcí autora, koho do svého přehledu zahrne a kdo zůstane stranou.

Marek Otisk