Novodobá platónská bádání řadí Faidra mezi pozdní Platónovy dialogy. Z této linie se ovšem vážně vymyká názor oxfordského filosofa českého původu Julia Tomina, který se na základě starověké tradice, podle níž Platón začal psát své dialogy ještě za Sókratova života, snaží poukázat na nejrozmanitější důvody, proč je nutné o Faidrovi hovořit jako o prvním Platónově dialogu.

Ráda bych se v této práci pokusila o určité shromáždění a utřídění nejvýznamnějších argumentů pana Tomina, abychom mohli lépe posoudit, zda je jeho rané datování dialogu opodstatněné. Nutno též předeslat, že sám pan Tomin nepovažuje své bádání v této oblasti za ukončené a nevyhýbá se případným kritickým připomínkám.

Vycházím z následujících Tominových textů:

An Ancient Dispute on Philosophy and Rhetoric;

A Preliminary to the Study of Plato;

Dating of Plato´s Phaedrus and Interpretation of Plato;

Plato´s Disappointment with his Phaedran Characters and Its Impact on His Theory of Psychology;

Plato´s First Dialogue;

Plato and Isocrates: Rival Roads to Hapiness.

Bližší údaje o vydání těchto textů jsou uvedeny v závěrečných poznámkách.

A) Nejzávažnější protiargumenty k Tominovým závěrům podávají výsledky stylometrie. Východiskem je zde především sledování hiátu, tedy setkání dvou samohlásek na rozhraní dvou slov nebo slabik. Tomin ovšem stylometrická měření nevnímá jako konsistentní, a tedy určující. Argumentuje tím, že samotní badatelé, kteří podrobili Platónovy práce stylometrickému zkoumání, se nemohou shodnout na přesném datování Faidra. Dialog je jimi uváděn například po Ústavě, i před Ústavou a před Lysidem.⁽¹⁾ Někteří dokonce docházejí k závěru, že metoda stylometrie nemůže přesně dialogy datovat, ale pouze je rozdělit do dvou skupin: skupiny pozdějších dialogů (Timaios, Kritias, Sofistés, Politikos, Filébos, Zákony) a skupiny dřívějších dialogů, obsahující dialogy zbývající.⁽²⁾

Tomin výskyt hiátu umně obrací ve svůj prospěch. Fakt, že dřívější Platónovy dialogy jsou zatíženy hiátem a pozdější nikoli, přičemž Faidros se právě hiátu vyhýbá, vysvětluje Tomin na základě svědectví Díogéna Laertského: Díogenés píše, že se Platón, než se stal Sókratovým posluchačem, věnoval psaní tragédií a brousil tak umění vyhnout se hiátu.⁽³⁾ Proto je dle Tomina první Platónův dialog napsán ještě pod tímto vlivem, i když bychom jej na první pohled mohli řadit mezi pozdní Platónovy dialogy.

Na tomto místě je snad možné namítnout, že poslední zmíněný argument svádí k následující myšlence: Platón se po napsání Faidra musí nutně po určitou dobu odmlčet, aby svůj momentální vybroušený styl mohl "pozapomenout". Při uvážení Platónovy bohaté filosofické činnosti je ovšem takový předpoklad nepravděpodobný. Sám Tomin, pokud je to pro jeho argumentaci nutné, neváhá říci, že hned po Faidrovi Platón píše Charmida a Lysida ⁽⁴⁾ a brzy poté Obranu, Gorgia a Kratyla.⁽⁵⁾ Reaguje tak prý v těchto dialozích na svého současníka Ísokrata, významného učitele řečnictví. Zmíněné dialogy už ale dle stylometrie nesou odlišný styl. Zdá se mi tedy, že Julius Tomin ještě zcela nedokázal přesvědčivě rozbít argumenty stylometrie.

B) Avšak přejděme nyní k argumentům, které jsou velmi silné. Nazvala jsem je argumenty z dějin antické filosofie. Míním jimi staré prameny antiky, které hovoří o Faidru právě jako o prvním Platónově dialogu. Tato svědectví jsou Tominovi výchozím bodem, z něhož odvíjí veškerou svou argumentaci.

Například Díogenés Laertios praví: "Jeho první rozmluvou, kterou napsal, byl prý Faidros. Jeho námět má prý v sobě cosi mladistvého. Dikaiarchos však haní celý způsob jeho psaní jako těžkopádný." ⁽⁶⁾ Antika viděla rys mladickosti v tématu lásky a také, a to především, v samotném způsobu disputace, jakým Sókratés tuto látku s Faidrem otevírá. Výraz fortikon, který je přeložen jako těžkopádný, značil též  škodolibý a  svárlivý, což je dle Tomina vlastně stejný význam, jako nese slovo  mladistvý. Dikaiarchos, žák Aristotelův a významný dějepisec, tedy jen dále potvrzuje Tominovu tezi.⁽⁷⁾

Cicero ve svých Tuskulských hovorech též věří, že Sókratés byl ještě naživu, když Platón psal Faidra: dialog nám podává důkaz o nesmrtelnosti duše a připravuje tak cestu Faidónovi, v němž jsou do úst Sókrata po ještě detailnějším výkladu vkládána slova klidu a vyrovnanosti se smrtí.⁽⁸⁾

Olympiodóros, novoplatonik ze 6. století, který napsal Život Platóna, říká, že Platón se ve svém mládí učil dithyrambu (sborovým skladbám), a protože Faidros je psán v tomto stylu, musí být jeho prvním dialogem. Znovu ještě potvrzuje tento svůj názor v úvodu ke spisu Alkibiadés.⁽⁹⁾

Také Aristotelés rozbíjí dle Tomina současnou interpretaci časové posloupnosti Platónových děl, když píše, že Platón své učení o idejích rozvíjel již za Sókratova života.⁽¹⁰⁾

Vedle výše uvedených osobností Tomin zmiňuje i  novověkého filosofa Schleirmachera, který na základě antické tradice Faidrovi taktéž připisuje prvenství: ve chvíli srovnávání psaného a mluveného slova Platón ve Faidrovi vlastně ospravedlňuje skutečnost, že Sókratés sám nic nepsal.  Schleiermacher používá též argument životního příběhu Polemarcha ⁽¹¹⁾, který si uvedeme spolu s Tominovými argumenty historickými.

V této souvislosti je nutno zmínit, že se v dějinách filosofie setkáváme s nemenším počtem protiargumentů, které Julius Tomin čestně uvádí:

Cicero byl již zmíněn jako filosof podporující rané datování Faidra, ovšem ještě před napsáním Tuskulských hovorů zastával ve spisech Řečník a O státě zcela opačný názor. Tvrdí, že se ve Faidrovi zrcadlí vliv pýthagorejského učení jako důsledek Platónových cest do Egypta, Itálie a na Sicílii, které proběhly dávno po Sókratově smrti. Navíc důkaz o nesmrtelnosti duše je prý v dialogu rozvíjen na základě kosmologických názorů uvedených v Timaiu, což je dialog prokazatelně pozdní.⁽¹²⁾

Tenneman v Systému platónské filosofie píše, že pokud antika datuje Faidra mezi první dialogy z důvodu tématu lásky, pak bychom též mohli jako první dialogy označit Symposion či Lysis. ⁽¹³⁾

Hackforth řadí Faidra za Ústavu, protože by dle jeho názoru přece Platón nepředstavoval veřejnosti trojsložkovost duše poprvé v symbolické podobě vozataje a dvou koní, jako to učinil ve Faidrovi. Jako první musela být uvedena Ústava s přesnějším výkladem.⁽¹⁴⁾

Filosof 20.století Robin též datuje Faidra po Timaiovi.⁽¹⁵⁾ Nussbaumová si všímá zejména tématu lásky, intimního vztahu mezi muži a označuje Ústavu a Faidra za propojené dialogy.⁽¹⁶⁾

C) Za velmi vážné též považuji argumenty historické, které poukazují na události z Platónova života a osobnosti, s nimiž se Platón setkal, a pomáhají tak časově upřesnit publikování Faidra.

1) Téměř ve všech statích pana Tomina se objevuje životní příběh Polemarcha, který umírá roku 404 př.Kr. Jde o Lýsiova bratra, o němž se dozvídáme v závěru Faidra. Tehdy se Sókratés v modlitbě k Erótovi přimlouvá za Lýsiovo obrácení se k filosofii podle vzoru jeho bratra Polemarcha. Ten ovšem umírá ponížen, obrán o majetek a bez řádného pohřbu, což v očích Řeků vrhá negativní světlo i na Polemarchův život. Tomin tedy s jistotou datuje Faidra před Polemarchovu smrt, neboť je přesvědčen, že by Platón nemohl uvést Polemarcha positivními slovy v souvislosti s filosofií, kdyby již znal okolnosti jeho smrti.⁽¹⁷⁾

2) Dále je tu období kolem roku 404 zmíněno z důvodu tehdejších Platónových ambicí nastoupit po peloponéské válce politickou kariéru, jež byla nemyslitelná bez dokonalého zvládnutí řečnického umění. Tomin předpokládá, že téma rétoriky bylo tedy pro Platóna v této době velmi aktuální, a proto se jím zabývá i ve Faidrovi.⁽¹⁸⁾

3) Potřetí je rok 404 př.Kr. zmíněn v souvislosti s uvedením Aristofanovy komedie Žáby, která obviňuje Sókrata ze zrady vůči umění a z toho, že si libuje v zahálce.  Dialog Faidros by tak mohl být v tomto smyslu interpretován jako reakce na zmíněné obvinění, neboť dílko je presentováno jako akt umění a Sókratés je vykreslen jako neumdlévající ve své činnosti i v poledne, kdy většina Athéňanů podlehne spánku.⁽¹⁹⁾

4) Další historický argument Tominovi poskytuje Alkidamás. Roku 380 př.Kr. napsal spis O sofistech, který je velmi podobný textu Faidra: uvažuje v něm o rozdílu mezi psaným a mluveným slovem. Podobnost v úvahách Alkidama a Platóna je nepřehlédnutelná, a protože i Aristotelés označuje v Rétorice Alkidama za slabého filosofa, musel být Faidros Alkidamovi v tu dobu již znám. Sám Alkidamás nepřímo hovoří o Platónovi a Faidrovi, když poznamenává, jak je zvláštní, že existuje někdo, kdo tolik podceňuje psané slovo a přitom je v něm nejlepším mistrem. Podává nám tedy cenné svědectví o věhlasu, kterého se Platónovi dostalo již před čtyřicátým rokem věku.⁽²⁰⁾

5) K době po peloponéské válce se Tomin znovu vrací v souvislosti s Ísokratem a Lysiou. Z existenčních důvodů se oba stávají profesionálními skladateli soudního řečnictví, což Sókratés samozřejmě považoval za nechvalné. V době vzniku Faidra, kdy jsou ještě hodnoceni jako nadějní filosofové, tedy ještě nemohlo být známo, k čemu se jejich zájem obrátí. ⁽²¹⁾

6) V roce  390 př. Kr. Ísokratés otevírá vlastní školu rétoriky a užívá některé myšlenky z Faidra, což podle Tomina dokazuje, že tento dialog již byl napsán. ⁽²²⁾

D) Poslední skupinu argumentů lze označit jako argumenty vlastních dialogů: pokud přijmeme navržené datování, budeme moci dle Tomina lépe interpretovat každý další Platónův dialog, vývoj Platónových myšlenek například o dobru a štěstí, rétorice, duši, soudním řečnictví a dalších tématech. Příkladně téma rozdílu mezi psaným a mluveným slovem, jak již bylo nastíněno, je výsledkem disputací s Ísokratem.Ve Faidrovi Sókratés rozvíjí ontologický rozdíl mezi psaným projevem, který je navždy určen, neživý, a mluveným projevem, který je živý, má duši, ví kdy a ke komu může mluvit a kdy má mlčet.⁽²³⁾

Významným tématem se tak stává Platónovi rétorika. Ve Faidrovi je postavena na znalosti pravdy a dává člověku schopnost mluvit dobře, úspěšně a přesvědčivě. Taková rétorika je od filosofie neoddělitelná. Tento koncept byl podroben skutečné zkoušce při soudu nad Sókratem a neobstál, proto už v Obraně Platón tolik neoslavuje nezdolnou sílu rétoriky. V Kratylovi Platónův Sókratés učí, že slova mají přirozenou správnost a v Euthydémovi posouvá myšlenky k ostrému rozlišení filosofie a eristiky.⁽²⁴⁾

Pohled na soudní řečnictví též prošel vývojem. Ve Faidrovi je soudní řečnictví součástí filosofické rétoriky. V Gorgiovi se Sókratés zaměřuje na výčet škodlivých dopadů. V Theaitétovi zmiňuje Platón ty muže, již se jí profesionálně zabývají, a říká, že kazí jejich duši. V Ústavě již pro soudní řečnictví není místa, protože prý pokřivuje pravdu podle účelu. V Zákonech dokonce takový člověk, který provozuje soudní řečnictví, má být z městského státu vyhoštěn, a pokud přesto v činnosti pokračuje, má být odsouzen k smrti. Tomin se domnívá, že existuje důvod pro takové vyostření Platónova názoru na soudní řečnictví, a tím je právě Lýsiovo obrácení se k soudnímu řečnictví místo k filosofii.⁽²⁵⁾

Přímo pak odsuzuje Platón Lýsiu a Polemarcha v dialozích Prótagorás a Symposion jako zcela nevhodné pro filosofii.⁽²⁶⁾

V pozdějších dialozích (Gorgiás, Euthydémos, Ústava, Theaitétos) Platón odmítá Ísokratovo přesvědčení, že rétorika je jediná pravá a hodnotná filosofie. Faidros s jeho positivním hodnocením Ísokrata tedy nutně musel předcházet všem zmíněným dialogům.⁽²⁷⁾

Z posledních řádků je zřejmé, že celoživotní rivalita mezi Ísokratem a Platónem je Tominovi důležitým argumentem pro rané datování Faidra a pro pochopení dalších Platónových dialogů. Rozborem kritických výměn názorů těchto dvou myslitelů se Tomin zabývá samostatně ve stati s názvem Plato and Isocrates: Rival Roads to Happiness.

Závěr

Jsem přesvědčena o tom, že výsledky bádání pana Tomina v oblastech, jež jsem nazvala argumenty z dějin antické filosofie, argumenty historické a argumenty dialogů, jsou velmi vážné a není možné je při zodpovědném hodnocení Platónových dialogů nadále přehlížet. Argumenty stylometrie odzbrojují svojí přesností, přesto se v nich nachází dosti široký prostor pro různé interpretace. A tak docházím k následují možné odpovědi na otázku položenou v názvu mé práce. Faidra lze označit za první Platónův dialog ovšem s dodatkem, že byl později přepracován. Jen tak si můžeme vysvětlit jeho formální vybroušenost při současném zpracování tématu, jež odpovídá Platónově historické a filosofické situaci kolem roku 404 př. Kr. Tento názor není nový, setkáváme se s ním např. u platónského badatele 20. století H. Thesleffa. ⁽²⁸⁾

 

Poznámky::

Tomin, J., An Ancient Dispute on Philosophy and Rhetoric, v tisku.

Tomin, J., A Preliminary to the Study od Plato, Symbolae Osloenses Vol. LXVII, 1992, s. 80-88.

Tomin, J., Dating of Plato´s Phaedrus and Interpretation of Plato, Antichthon 22, 1988, s. 26-41.

Tomin, J., Plato´s Disappointment with his Phaedran Characters and Its Impact on his Theory of Psychology, v tisku.

Tomin, J., Plato´s First Dialogue, Ancient Philosophy 17, 1997, s. 31-45.

Tomin, J., Plato and Isocrates: Rival Roads to Happiness, v tisku.

Zpět.

 

(1) Srv. Tomin, J., Dating of Plato´s Phaedrus, s. 31. V říjnu 2000 přednesl Julius Tomin na platónském symposiu v Praze příspěvek na téma Platón v zápase se Sókratovým nevěděním. Datuje a interpretuje v něm dialog Lysis právě na základě předpokladu, že Faidros byl Platónovým prvním dialogem.

(2) Srv. Tomin, J., Plato´s First Dialogue, s. 42-43.

(3) Srv. tamtéž, s. 43.

(4) Srv. Tomin, J., Platón v zápase se Sókratovým nevěděním.

(5) Srv. Tomin, J., Plato and Isocrates, s. 2, 7-8.

(6) Laertios, D., Životy, názory a výroky proslulých filosofů, III 38, přel. A. Kolář, Pelhřimov 1995, NTP, s. 144.

(7) Srv. Tomin, J., Plato´s First Dialogue, s. 32.

(8) Srv. tamtéž, s. 34-35.

(9) Srv. tamtéž, s. 34.

(10) Srv. Tomin, J., Dating, s. 36.

(11) Srv. tamtéž, s. 36-37. Srv. Tomin, J., A Preliminary to the Study of Plato, s. 86.

(12) Srv. Tomin, J., Dating, s. 29-30.

(13) Srv. tamtéž, s.27-28.

(14) Srv. tamtéž, s.32.

(15) Srv. tamtéž, s. 38.

(16) Srv. tamtéž, s. 38-39.

(17) Srv. Tomin, J., Dating, s. 36-37; Disappointment, s. 8; Plato´s First Dialogue, s. 36; Preliminary, s. 86.

(18) Srv. Tomin, J., Plato´s First Dialogue, s. 37-38.

(19) Srv. tamtéž, s. 38-40.

(20) Srv. Tomin, J., Plato and Isocrates, s. 24.

(21) Srv. Tomin, J., Disappointment, s. 9.

(22) Srv. Tomin, J., Plato and Isocrates, s. 4.

(23) Srv. Tomin, J., A Preliminary, s. 84.

(24) Srv. Tomin, J., An Ancient Dispute, s. 5-9.

(25) Srv. Tomin, J., Disappointment, s. 5.

(26) Srv. tamtéž, s. 8.

(27) Srv. tamtéž, s. 4-10.

(28) Thesleff, H., Studies in Platonic Chronology, Helsinki 1982, str. 172, 84.