Námět této práce vyšel z diskusí na přednáškách z antické filosofie na katedře filosofie FF MU v Brně v roce 1999/2000. Při probírání Empedoklovy kosmogonie, vzniku "našeho světa" (1) ze Sfaira probíhajícího na základě rozpohybování živlů působením Sváru, jsme narazili na problém vniknutí Sváru do harmonické jednoty a klidu božského Sfairu, jemuž nic nechybí k dokonalosti, v němž Sváru, jenž tuto harmoničnost naruší, nemůže být.

Zprvu jsem se domníval, že zmíněný problém bude možno řešit projasněním Empedoklovy kosmogonické teorie. Avšak při studiu materiálů se problém ukázal širší. Vznik "našeho uspořádaného světa" je pro Empedokla jen krátkou etapou ve vývoji všeho jsoucna. Ten probíhá v nekonečném kolotání od dokonalé jednoty k dokonalé oddělenosti základních látek, čtyř živlů, a zase zpět protikladným působením Lásky a Sváru. Přitom problematický je počátek jakéhokoliv pohybu v tomto kruhu, neboť vždy, když Láska získá absolutní převahu, přivádí Sfairos k úplné nehybnosti. Jak pak absolutní převaha jedné síly a absolutní nepohnutost živlů umožní obnovení moci síly druhé a z napětí mezi oběma pohyb k nové "formě"? Právě na tuto otázku se v tomto článku vynasnažím odpovědět vyjasněním tohoto pohybu jsoucna a procesů převratu, odehrávajících se v obou extrémních stavech jeho vývoje.

Přitom je třeba vzít na vědomí, že si badatel v dějinách filosofie může začít klást otázky, jež autora, jemuž se snaží porozumět, vůbec nenapadly, a snaží se na ně u něj najít odpověď za každou cenu. Velmi pravděpodobné je to právě při interpretaci prvních řeckých filosofů. Vždyť ti byli často spíše básníky a můžeme předpokládat, že mimo racionálního myšlení používali básnickou intuici a religiózní obsahy vlastní duše (konečně i nám dnes je v myšlení často přání otcem myšlenky). Proto jim vůbec nemusely vadit určité paradoxy, s nimiž se naše chladné racionální myšlení tolik potýká a jejichž řešení chceme v pracích těchto "básníků" najít stůj co stůj.

Avšak tak to být může a nemusí. Alespoň ne zcela. Historik by na tomto místě mohl celou práci ukončit řekněme pozitivním zprostředkováním toho, co nám Empedoklés pověděl doslova. Jenže - dějiny filosofie nejsou disciplínou historickou, ale filosofickou, a především jako dějiny problémů se mohou těžko vyčerpat prostě tím, co nám tito staří autoři sami zanechali. Proto nejen mohu, ale dokonce musím pokračovat hlouběji za explicitně vyjádřené myšlenky jako jakási pozitivní fakta. Možným přehmatům lze pak čelit pouze skutečně bezpředsudečným přístupem a tím, že - přes jistou interpretační volnost, již je třeba si zachovat - se všechna tvrzení budou odvozovat důsledně pouze z toho, co se od samotného Empedokla zachovalo. Proto v této práci budu, také vzhledem ke křehkosti problému, upřednostňovat zlomky označené B oproti A zlomkům, jež jsou referencemi o tom, co si Empedoklés myslel.

 

Jak snad pravil Empedoklés sám

Empedoklés je zástupcem toho období filosofie, které historikům a interpretům způsobuje značné potíže z toho důvodu, že se nedochovaly původní prameny, takže jsme nuceni vystačit se zprávami rozdrobenými v dílech pozdějších autorů. Přitom některé z těchto zlomků byly porušeny, jiné, předkládající stejnou myšlenku jednoho filosofa, se zachovaly v různých verzích u více autorů a navíc problémy spočívají už v samotném různočtení často básnické formy jejich řečtiny. Proto - přestože zde podám jen hrubý nástin Empedoklovy filosofie zaměřený na myšlenky související s problémem této práce za účelem snadnější orientace v něm - jsem v názvu kapitoly použil slůvka "snad". Neboť nazvat ji kategorickým "Tak pravil Empedoklés" apod. by vzhledem k výše zmíněným potížím s prameny bylo drzou nabubřelostí.

DK 31 B 17 je zlomek, z něhož je možno vyjít: základem všeho jsou čtyři nevzniklé a nezanikající živly: oheň, voda, země a vzduch. Každý z nich je složený z menších částeček (viz 31 B 22, A 43, A34 atd.), má jinou povahu a vzájemným míšením tvoří věci podrobené vzniku a zániku. Jejich pohyb dohromady a od sebe působí Láska a Svár.

Působením Lásky se všechny nakonec spojují v dokonalou jednotu, již Svár rozděluje v mnohost jejich vzájemným odlučováním. Přitom  Láska nespojuje živly jen mechanicky k sobě, její působení je i psychologické. Působí-li Láska, dochází k vnitřnímu pnutí, v němž se živly chtějí spojit. Jak je v Simplikiově citaci (DK 31 B 21: "...v Lásce se sejde a po sobě vzájemně touží." (2) Slovní spojení "nenávist Sváru" (viz DK 31 B 17) naznačuje možnost říci totéž, ale v opačném smyslu, také o Sváru.

Působením Lásky vzniká "nakonec" jednota živlů. Dokonalý mix, v němž nelze rozeznat žádné části. Kulový útvar, dokonalé jedno plné harmonie, klidu (tedy nehybnosti), naplněné radostí (DK 31 B 28). Mimo ně není nic, v něm "...nezuří spor ani neblahý zápas." (3) Empedoklés jej nazval "Sfairos". Jeho existence, jak bylo již naznačeno, je pouze dočasná. Trvá potud, než se v něm začne probouzet všerozdělující Svár. Ta doba je určena jakýmsi božským zákonem, jenž vyměřuje vládě Lásky a Sváru předem určený čas.

Jakmile se Svár opět ve Sfairu "probudí", začne postupně působit oddělování živlů, až nakonec (jak napovídá zlomek DK 31 B 17) zůstanou oheň, voda, země a vzduch, každý zcela samostatný, neschopné smísit se sebou navzájem. Takto vzniká věčný koloběh pohybu od mnohosti k jednotě a naopak.

Tento stav dochází kritiky u Aristotela (Met. 985a). Tomu se nelíbí, že živly mají být každý zvlášť spojovány v jednotu působením Sváru, když spojování je prací Lásky. Tato kritika se stane východiskem jedné ze stěžejních  úvah předkládané práce.

Někdy v mezidobí mezi jednotou a Svárem způsobenou mnohostí, kdy jsou živly v živém pohybu, vzniká "náš svět". Zlomek DK 31 B 35 naznačuje, že se tak děje v době, kdy Láska začíná získávat novou sílu a postupně spojuje živly dohromady směřujíc je k utvoření Sfairu. (4) Avšak reference Plútarchova, zlomek DK 31 A 30: "Empedoklés praví, že se z prvního smíšení živlů vyloučil vzduch a rozlil se kolem dokola. Po vzduchu vyběhl oheň a nemaje jiného místa běží nahoru pod pahorek obklopující vzduch. Kolem země se pak otáčejí dvě polokoule, jedna veskrze z ohně, druhá smíšená z ohně a z mála vzduchu; Empedoklés ji pokládá za noc. Počátek pohybu pak vznikl tím, že někde nastal shluk návalem ohně....", (5)   naznačuje, že "náš svět" vzniká i po rozpadu Sfaira.

To nicméně nyní není až tak důležité. Důležitější je sledovat, co Empedoklés sám říká o "revolucích" Lásky a Sváru. Jak jsem již řekl, dochází k nim na základě naplnění času, jenž je jejich vládě dán "mocnou přísahou". Ale jak konkrétně dochází k těmto přerodům? V DK 31 B 36 vykazuje Empedoklés Svár zcela na okraj formujícího se Sfairu. Ale jak se naplní čas, počne v jeho údech znovu získávat moc a růst. Avšak znovu: "...sotvaže sestoupil Svár až v nejnižší hlubinu smršti (víru), kdežto Láska se octla zas uprostřed onoho víru, tu se v ní všechno to spojí, by se stalo jediným, ne však naráz, neb dobrovolně se scházejí odevšad prvky. Z jejich smíšení vzešly pak tisíce smrtelných rodů, přeci však mezi tím, co se smísilo, zůstalo mnoho nesmíšeného, co Svár ještě zadržoval, který se vznášel. Neboť neustoupil on řádně na okraj kruhu, nýbrž z části tam ještě zůstal a z části odešel z údů; při tom o kolik vždycky on odběhl, o tolik právě postoupilo vždy vlídné a věčné úsilí Lásky. V zápětí změněním cesty, co přivyklo nesmrtelnosti, smrtelným stalo se ihned a z čistého smíšené vzniklo. Z jejich smíšení vzešly pak tisíce smrtelných rodů, mající rozličné podoby; div je to na pohled veliký." (6)

Zde je popsán proces přebírání nadvlády Lásky v kosmu dovedeném Svárem k rozpadu v jednotlivé živly. Vše budí dojem kosmu stále udržujícího určitý pevný tvar a přitom vykonávajícího vířivý pohyb. Láska a Svár pak jako by jej doslova fyzicky prostupovaly a jednoho vždy ubývalo přímo úměrně růstu druhého. Přitom Svár, jenž původně naplňoval celý kosmos, se počne pohybovat do hlubin víru, aby nakonec mohl být vykázán na okraj (snad jako by tvořil jakousi slupku onoho vířivého útvaru), a Láska se nám záhadně objevuje ve středu onoho víru. Avšak dále musí dokonale naplnit celou tu vesmírnou stavbu a vytvořit okrouhlý Sfairos, v němž nemůže být vůbec Sváru - a zároveň ničeho mimo něj, tudíž ani Sváru vně. To je paradox, v němž se problematizuje zprvu postulovaná materiálnost Lásky fyzicky prostupující kosmos. To už jsou však úvahy otevírající další kapitolu.

Než ji však otevřu, zmíním ještě, co je možno z Empedoklových zlomků vyčíst o působení Sváru v "našem světě". V první řadě, jak vyplývá z toho, co již bylo řečeno, Svár je pro "náš svět" přímo konstitutivní. Samozřejmě pouze při určitém napětí se silou Lásky. Z tohoto napětí vznikají jednotliviny (viz výše) a při specifické tenzi či poměru Lásky a Sváru jsou tyto jednotliviny seskupeny tak, aby jejich celek tvořil svět naší zkušenosti.

Zlomek DK 31 B 20 navíc poukazuje na mikrokosmickou rovinu vztahu Lásky a Sváru. Ukazuje jejich specifickou funkci v souvislosti se stavbou a fungováním "organického těla". (7) Láska zde působí jako síla držící všechny jeho části, údy pohromadě, v harmonii umožňující život, tedy funkčnost. Ovšem ve chvíli, kdy začíná převládat Svár, jsou jednotlivé údy oddělovány a dochází ke smrti, prakticky rozkladem jednoty. Lze proto říci, že právě Láska dělá z hromady údů více než pouhou hromadu, Svár naopak celou Láskou vytvořenou funkční jednotu obrací v nefunkční hromadu.

Přesto Empedoklés tvrdí, že lidské pokolení vzniklo ze Sváru (DK 31 B 124). To odkazuje k tomu, že mnohem důležitější než harmonie lidského těla je harmonie kosmická, a té je dosaženo pouze a jenom ve Sfairu. Harmonie organického těla je víceméně relativní: 1) je dočasná, 2) je to harmonie části v celku. Její pozitivní hodnota je pouze v tom, že je mezičlánkem mezi rozloženým kosmem a Sfairem, a opačně. To nás odkazuje k jiné etapě vývoje kosmu. Krátce před, resp. po vytvoření "našeho světa" existuje svět zaplněný spoustou "nefunkčních" hybridních tvorů, a to proto, že mezi jejich údy stále převažuje moc Sváru nad mocí Lásky. Vyrovnání poměru Lásky a Sváru tedy teprve umožňuje vznik plně funkčních jednot. K tomu pravděpodobně podle Empedokla dochází na úrovni "našeho světa". Ten je díky tomu obdařen jistou dokonalostí spočívající v jeho dobré funkčnosti, která znamená, že v něm zbývá cosi božského, že to ještě není akosmia, již bych mohl nazývat kosmem jen proto, že vychází z "mocné přísahy". Má v sobě ještě dostatek božské harmonie, který (a to je již dohad těžko čitelný přímo z Empedokla, který však můžeme vysuzovat z logiky věci) garantuje to, že se člověk ve svém životě může svobodně rozhodnout pro (morální) podporu Lásky nebo Sváru. Může to tedy být tato harmonie spočívající v rovnováze Lásky a Sváru, co dává "našemu světu" etický rozměr a člověku svobodu volby.

Tím dospíváme k další rovině působení Sváru (a Lásky). Zlomek B 115 ukazuje Svár jako protipól Lásky také v etické rovině. Kdo nenásleduje Lásku, ale "svedený Svárem" činí špatnosti, musí na tomto světě třicet tisíc let bloudit, bera na sebe všelijaké podoby smrtelných tvorů, "daleko od blažených". Svár je tak nejen principem rozpadu ve fyzickém smyslu, ale také rozkladu mravního, neštěstí jako protipólu štěstí, k němuž vede cesta Lásky. Štěstí dovršeného v dokonalé jednotě a harmonii Sfairu.

Revoluce kosmického kolotoče

Způsob bytí Lásky a Sváru

V návaznosti na předložené problémy bude vhodné dešifrovat způsob, jakým Empedoklés chápe Lásku a Svár. Bylo zmíněno, jak jí naplněné živly cítí touhu po sobě navzájem. Ale také to, jak doslova fyzicky vytlačuje z kosmu Svár, zatímco Svár nemůže existovat fyzicky mimo Sfairos, ale ani v něm. A přesto se má nacházet na jeho okraji. Pro vyřešení těchto neslučitelných tvrzení bude třeba rozhodnout, jaký způsob bytí Lásce a Sváru přiznat.

Vodítko k rozřešení této hádanky podává Guthrie: "Je neužitečné diskutovat o tom, zda je působení těchto sil (Lásky a Sváru) fyzické či psychické, neboť je obojí. Těžko by to také mohlo být jinak v době, kdy si lidé psychické schopnosti představovali materiálně jako dech nebo krev." (8) A vskutku; jde pravděpodobně o jakýsi pozůstatek mytického myšlení, jež si vše musí nějak zkonkrétňovat, eventuálně personalizovat. Ovšem za touto vnější personalizací a konkretizací není nutně i stejný způsob chápání. Je to spíše nedostatečnost jazyka neznajícího pojem a používajícího místo něho znak, který, ač vychází ze skutečné události a nese její stopy, je přece jen pouze znak a jako takový odkazuje již mimo sebe. (9) Mimoto Láska není jen cosi proudící kosmem a mechanicky způsobující spojování živlů (jak jsem také výše podotkl), je to vůbec jediná síla schopná budovat společenství a naplňovat pocitem štěstí. A úkolem každého člověka je takovou Lásku vědomě následovat (tak v Očištěních). Když si toto uvědomíme, nemůže nás ani napadnout podsouvat Empedoklovi její materiální chápání.

Pojem Lásky pak musí být chápán především duchovně a její působení i v kosmickém měřítku psychologicky. Zdá se, že Empedoklés pojímal Lásku velmi podobně tomu, jak je chápána dnes, avšak navíc ji včlenil do kosmického řádu (31 B 17), který tak oživil (neboť masy mrtvé hmoty se díky ní mohou vzájemně milovat - viz 31 B 21, 31 B 58) a ještě jistým způsobem zbožštil, když z ní učinil prakticky princip dobra vůbec. Svár je pak na tom podobně, ale s opačným znaménkem.

Nemateriální pojetí Lásky a Sváru u Empedokla zastává také J. Patočka. Respektive zdůrazňuje odlišnost povahy těchto sil od povahy samotných živlů. Chápe je jako něco, co je spíše na nich a co "...je ve svém smyslu namířeno proti tomu lhostejně mrtvému, navzájem vždy oddělenému, co ve věcech rovněž jest." (10) Koneckonců, chápal-li by Empedoklés Lásku a Svár materiálně, musel by rozšířit počet živlů ze čtyř na šest.

Kosmický kolotoč jako heroický výkon

Nyní je tedy třeba vysvětlit, jak Empedoklés myslel obrazy všech těch fyzických pohybů jedné síly na úkor druhé. Zde vyjdu z již vzpomínané Aristotelovy kritiky v Metafysice. Empedoklés je podle ní nedůsledný, neboť dovolí Sváru, aby spojoval v jednotu každý zvlášť jednotlivé živly. Tato aporie zmizí již při pozorném čtení zcela zásadního zlomku 31 B 17.

Působením Lásky se živly spojují, až nakonec vytvoří Sfairos, působením Sváru se Sfairos rozpadá v nižší a nižší jednotky, přes existenci "našeho světa", až k jednotlivým čtyřem živlům. V těch však, k našemu překvapení, stejně jako ve Sfairu, přebývá Láska - "...hned se zas rozpadne v mnohé: oheň, vodu i zemi a vzduchu nesmírnou výši; od nich je oddělen zhoubný Svár, jenž všude je stejný, v nich však přebývá Láska, jež stejná je na dél i na šíř..."(31 B 17). Svár je v "nejnižší hlubině víru a Láska se objeví v jeho středu..." (31 B 35). (11) Tedy Svár dokončil svou činnost, rozdělil svět v základní jednotky, které již nelze dále dělit. Jsou totiž složené z homogenních prvků, které se dokonale hodí k míšení (proto také jsou spojeny Láskou - viz 31 B 22), takže už být děleny nemohou. Svár totiž může oddělovat jen to, co se k sobě "nehodí" (také viz 31 B 22).

Láska se tak ukazuje jako princip soudržnosti za všech okolností. Díky ní také vznikají v průběhu rozpadu Sfaira všechny jednotliviny, neboť její umenšující se síla jaksi stále drží pohromadě ve víceméně funkční jednotě alespoň určité prvky, které se postupně působením Sváru rozpadají. Při opačném pohybu (viz 31 B 35) díky ní vznikají funkční jednotliviny, neboť chce spojit jednotlivé rozpadlé živly v jednotu. Ve vytvoření absolutní jednoty jí ještě brání to, že Svár "...neustoupil řádně na okraj kruhu, nýbrž z části tam zůstal a z části odešel z údů (a zadržoval lecos nesmíšené); při tom o kolik vždycky on odběhl, o tolik právě postoupilo vždy vlídné a věčné úsilí Lásky..." Svár se tedy oproti Lásce jako principu soudržnosti odhaluje jako princip nesoudržnosti, a to i ve funkčním smyslu (31 B 61, 31 B 58, viz také konec první kapitoly této práce).

Jak ale rozumět tomu, že když jsou jednotlivé živly samostatně spojené Láskou, oproštěné od Sváru, jsou Svárem navzájem částečně oddělovány ještě okamžik předtím, než se zcela sjednotí ve Sfairu? To není tak složité, jak se zdá. Svár je sice "oddělen od živlů", "v nejnižší hlubině víru", ale ne zcela nepřítomen. Láska tu spojuje pouze jednotlivé živly samostatně. Udržuje pohromadě jejich částečky, neboť ty, jak bylo již řečeno, neznají Svár mezi sebou prostě proto, že jsou úplně stejné, dokonale se hodící k míšení. Nicméně mezi živly (ne v nich, ale skutečně jen mezi nimi!) Svár je, neboť dokonalá vnitřní soudržnost jednotlivých živlů vylučuje možnost jejich spojování vzájemného.

Ukazuje se tu zásadní důležitost zlomku 31 B 22, kde se tvrdí, že cokoliv se hodí k míšení, spojila Láska, a to, co je odlišné "...rodem a směsí i vtištěným tvarem...se prudce potírá...a je neschopné se spojit...z podnětu Sváru..." (12) Zde se odhaluje tajemství nutnosti věčného kosmického kolotoče, to, o čem hovoří Guthrie, když říká: "semena nenávisti a výlučnosti jsou zaseta v dokonalé harmonii božského Sfairu." a Jöel: "v působení lásky je tragika neuskutečnitelné touhy po jednotě, neboť tato touha má docela určitou mez, které ve "Sfairu" je dosaženo." Ve Sfairu sice není Svár přítomen natolik jako v druhém mezním stavu, ale to, že se nachází na "okraji kruhu", zdá se, znamená potenci k jeho působení, jež je dána prostou přirozeností živlů. Ty jsou více či méně neschopné se (viz 31 B 22) vzájemně spojovat, a není tedy nic divného, že nad Láskou, jíž jsou spojovány živly ve Sfairu, za určitý čas převládne Láska poutající částečky jednotlivých živlů samostatně. Koneckonců jednota Sfairu je pouze taková, že všechny částečky v něm jsou dokonale smíšeny, nikoliv taková, že by zcela ztratily svou individuální charakteristiku a vytvořily dokonalou i kvalitativní jednotu. Snad proto také udržuje Empedoklés Sfairos ve vířivém pohybu. Zkušenost totiž říká, že neustálým mícháním udržíme nesourodou směs spíše ve stavu směsi, než když ji míchat přestaneme.

Ještě je tu ovšem rub Aristotelovy kritiky. Jak je možné, že prvky jednotlivých živlů, mezi nimiž nemůže být Svár, jejichž přirozeností, jak bylo již řečeno, je Láska - spojení vyplývající z toho, že se dokonale hodí k míšení, se dočasně rozpojují, aby vytvářely menší jednoty s jinými živly vznikající před dovršením univerzální jednoty Sfairu? Vypadá to, jako by se Láska snažila udržovat nehomogenní jednoty, preferujíc je, protože jednoty homogenní udržuje jaksi přirozeně. To, že se tyto přirozené jednoty částečně rozpojí v průběhu "cesty ke Sfairu", je umožněno "vidinou" dokonalé jednoty na konci. Neboť tato jednota je samozřejmě (jak plyne z již řečeného) prioritní. Láska je v prvcích spojených v živly zcela přirozeně (viz výše). Počátek jejího působení doprovází určitý rozpad této přirozené jednoty jen proto, že Svár nacházející se (opět přirozeně) mezi živly klade odpor, který lze pouze tímto způsobem překonat. Jednotlivé prvky stejného živlu nejsou rozděleny Svárem mezi sebou, ale Svárem mezi prvky odlišných živlů, k nimž začínají být poutány působením Lásky. Nejsou tedy oddělovány ze sebe, ale z odporu některých částí jiné kvality k nim. Proto nevytváří ihned celek Sfairu, ale přechodnou mnohost menších funkčních jednot v různých úrovních. Nakonec, ve Sfairu je tento odpor zcela překonán, avšak zůstává latentně přítomen, poněvadž prvky, jak bylo již řečeno, neztrácí zcela svou kvalitu, ale jsou pouze dokonale smíchány.

Kosmický kolotoč tedy funguje asi takto: existuje síla, která má tendenci spojovat, Láska. Je to síla zaměřená na vytváření jednoty. Protože Sfairos, univerzální jednota, je božský (např. 31 B 31), je božská i Láska. Zlomky 31 B 124 a 31 B 115 napovídají, že v etické oblasti je Láska nadřazená Sváru a je jí třeba následovat, tedy je třeba směřovat i vědomě k jednotě. Má-li se to s Láskou takto, není divu, že spojuje nejen to, co ani nemůže mít tendence k oddělování, tendence Sváru, ale že se snaží pokračovat i za to, ke spojení univerzálnímu. Avšak Sfairos nemůže být stvořen z ničeho jiného než ze čtyř různých živlů, které jsou věčné, jsou ontologickým základem všeho, ale proto také se mohou jen mísit, nemohou zcela splynout. Proto stejně věčný jako božská touha po jednotě je i Svár. Ten je v konečném důsledku právě tou silou, která nedovoluje úplné splynutí živlů. Je v nich, řekněme, přirozeně "vrostlý", je tím, co vyplývá z jejich kvalitativní odlišnosti, která je nutná, aby vůbec mohly vznikat věci různé kvality a aby mohlo být směřování k jednotě. Jinak by jednota byla zcela přirozeným stavem.

I za těchto podmínek je ovšem možno si představit situaci, v níž by Láska nadobro překonala přirozenou spjatost živlů se Svárem a udržela jednotný Sfairos. "Mocná přísaha" však, o níž již byla řeč, nechává nakonec převážit moc Sváru. A není v tom nic neobvyklého. Svár je zcela spjat s přirozeností věcí. Láska je ohromným úsilím, sice božským, ale přesto směřujícím proti přirozenosti věcí, danému řádu. V posledku je tedy pro Empedokla tento kolotavý kosmos velkým heroickým zápasem, avšak každý řecký hérós musel nakonec podlehnou řádu, přirozenému běhu věcí. A proto je toto kosmické heroické úsilí odsouzeno k "nezdaru", k věčnému koloběhu.

Závěr

Přes výše zmíněné problémy se tedy nakonec ukázalo možné vyřešit Empedoklovy aporie "odhalené" Aristotelem přímo z Empedoklových textů. Naznačuje to, že odpovědi na položené otázky mohl hledat už Empedoklés sám. Nikde ve zlomcích z jeho textů je nenajdeme přímo, avšak překvapivá formulace zlomku, na němž stojí poslední kapitola této práce (DK 31 B 17), naznačuje, že i v případě, že tyto otázky neřešil v nějakém textu, který se třeba nedochoval, určitě si nastíněný problém uvědomoval. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry měl ve věci jasno. Neexistence jakéhokoliv textu, v němž by jejich řešení bylo blížeji nastíněno, dovoluje usuzovat na to, že žádné přesné řešení skutečně neformuloval. V opačném případě by se pravděpodobně byl také v nějakém jiném zlomku než onom 31 B 17 našel alespoň jeho náznak. Avšak právě ona nečekaná formulace zmíněného zlomku dovoluje předpokládat, že si problém instinktivně nejen uvědomoval, nýbrž že skutečně, leč temně, měl v mysli vypracované (i bez Aristotela) jeho řešení. Pokud tomu tak opravdu bylo, jeví se možné, že jsem se k němu - především způsobem kladení otázek a směřování odpovědí na ně - mohl alespoň přiblížit. Leč o více než o možnosti v této souvislosti hovořit nelze. Jak Empedoklés skutečně o věci uvažoval, nám už asi nikdy nikdo s jistotou nepoví. Nestačí však samotný fakt, že nastolené problémy lze pouze z Emedoklova vlastního odkazu na základě jeho vlastních principů vyřešit?

 

Poznámky:

(1) Pro tu etapu vývoje, v níž se veškeré jsoucno nachází ve stavu námi vnímaného světa, budu užívat termínu "náš svět". Protože, i když živly zrovna nejsou smíchány v těch poměrech, jež tento "náš svět" mohou tvořit, není důvod nehovořit o vyvíjejícím se jsoucnu jako o uspořádaném světě, řádu (kosmos ), rozhodl jsem se používat termín "kosmický koloběh", eventuelně "kosmický kolotoč", jak je uvedeno v názvu. Přestože J. Patočka v J. Patočka, Nejstarší řecká filosofie. Přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad 1996, 213. uvádí, že podle zprávy Plútarchovy má nastat den, kdy se jednotlivé elementy od sebe odloučí tak dokonale, že nastane stav zničení vší kompozice – akosmia. Nebot i absolutní nadvláda Sváru je součástí řádu, má totiž "přísahou mocnou" předem vyměřený čas.

(2) Překlad K. Svobody z K. Svoboda, Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Akademie věd a umění, 1944, 55. Srov. Též J. Mansfeld, Die Vorsokratiker II. Zenon, Empedokles, Anaxagoras, Leukipp, Demokrit. Stuttgart: Warenzeichen der Philip Reclam jun. GmbH & Co. 1989, 82-83.

(3) Překlad K. Svoboda, c.d. 57. Srov. J. Mansfeld, c.d. 88-89.

(4) Stejně referuje i zlomek předkládaný Guthriem a citovaný na další straně textu.

(5) Přel. K. Svoboda, c.d. 66. Srov. J. Mansfeld, 96-97 a W. K. C. Guthrie, A History of Greek Philosophy II. The Presokratic Tradition from Parmenides to Democritus. Cambridge: The University Press 1965, 185-186. Guthrie překládá poslední větu: "Počátek otáčení nastal nehodou, při níž zatížil a převážil hmotu." a v poznámce dodává, že zlomek je porušen, ale smysl jasný: "...oheň..., jsouc těžší než čirý vzduch, způsobil otáčení celé koule."

(6) K. Svoboda, c.d. s. 57-58.

(7) Tím míním jednoduše těla rostlin a živočichů. Tento termín používám pouze jako zkratku.

(8) W. K. C. Guthrie, c.d. s. 157.

(9) Viz pojem "intelektuální kutilství" - C. Levi-Strauss, Věda konkrétního, in C. Levi-Strauss, Myšlení přírodních národů. Dauphin 1996.

(10) J. Patočka, Nejstarší řecká filosofie. Přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad 1996, 208-209.

(11) Obě citace viz K. Svoboda, c.d. 53 a 57-58.

(12) K. Svoboda, s. 56.

 

Použitá literatura:

K. Svoboda, Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Akademie věd a umění, 1944.

J. Mansfeld, Die Vorsokratiker II. Zenon, Empedokles, Anaxagoras, Leukipp, Demokrit. Stuttgart: Warenzeichen der Philip Reclam jun. GmbH & Co. 1989.

W. K. C. Guthrie, A History of Greek Philosophy II. The Presokratic Tradition from Parmenides to Democritus. Cambridge: The University Press, 1965.

J. Patočka, Nejstarší řecká filosofie. Přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad 1996.

Aristoteles, Metafysika. Praha: Jan Laichter, 1946.

Díogenés Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964.

C. Levi-Strauss, Myšlení přírodních národů. Dauphin, 1996.

J. Martinka, "Empedokles." in: J. Martinka, Antológia z diel filozofov. Presokratovci a Platón. Bratislava: Epocha, 1970. s. 131-152.

H. Diels, W. Kranz, Die Fragmente der Vorsokratiker. Erster Band. Zürich-Hildesheim, 1985.