Úvod

Většina lidí, kteří byli ušetřeni filozofického vzdělání, ale také někteří filozofové, jsou přesvědčeni, že věci kolem nás – artefakty i přirozené objekty jako hory a jezera – se mohly mít jinak, než jak se ve skutečnosti mají. Konkrétní instancí takového přesvědčení může být například tvrzení:

( 1) Al Gore mohl zvítězit v prvním kole prezidentských voleb.

Toto tvrzení připisuje Gorovi jistou modální vlastnost – potenciálně zvítězit v prvním kole prezidentských voleb. Možnost kontrafaktuální změny se proto týká přímo osoby Alberta Gora. Modálním realismem 1 budu nazývat právě tuto tezi, tedy že pojem kontrafaktuální změny je primárně aplikován na jednotliviny – časoprostorově určené objekty tohoto světa. Modální realista, který by tvrdil (1), by tvrdil:

(2) ◇Za

kde Z označuje vlastnost zvítězit v prvním kole prezidentských voleb a konstanta a označuje přímo Gora. Opoziční doktrína je ta, podle které pojem kontrafaktuální změny náleží striktně řečeno individuálním pojmům. Příznivce této doktríny, kterého budu zcela nečekaně nazývat modální antirealista, popírá, že by bylo možné připsat modální vlastnosti přímo konkrétním objektům. Antirealista tvrdící (1) by ve skutečnosti tvrdil výrok, jehož logická forma je spíše tato:

(3) ◇(∃xGx & Zx)

kde G znamená být Albert Gore 2 a Z znamená zvítězit v prvním kole prezidentských voleb. Je zřejmé, že v této koncepci je Al Gore nikoli individuum (individua nelze exemplifikovat), ale objekt, který se stává předmětem exemplifikace potenciálně různých individuí. Gore je jakýsi individuální pojem, a o tomto pojmu lze tvrdit, že trvá, pokud je stále exemplifikován nějakým individuem. V této koncepci je modalita, ale také individualita, sejmuta z konkrétních časoprostorových objektů ve prospěch abstraktních objektů. To, které individuum je Gore, závisí na tom, které individuum exemplifikuje tento individuální pojem. Skutečnost, zda Gore mohl ve volbách zvítězit, závisí na tom, zda nikoli tento muž zde, tedy Gore, mohl zvítězit, ale zda individuální pojem Gore je v některém možném světě exemplifikován nějakým (kterýmkoli) individuem, které ve volbách zvítězí. Z toho vyplývá, že tato koncepce upírá konkrétním objektům možnost kontrafaktuální změny.

Výrok (2) je výrok de re, neboť přisuzuje modalitu přímo individuu. Zastánce modálního realismu považuje takové výroky za legitimní, protože se domnívá, že modalita se týká jednotlivin. Jeho oponent, ačkoli patrně považuje výše uvedené výroky také za pravdivé, je nechápe jako výroky, které přisuzují vlastnosti jednotlivinám. Spíše je chápe jako výroky de dicto. Konkrétně výrok (3) tvrdí, že spojení pojmu Al Gore s pojmem zvítězit v prvním kole prezidentských voleb dává potenciálně pravdivý výrok.

Pravdivostní podmínky výroků de re vyžadují, aby objekt, o kterém daný výrok vypovídá, měl kontrafaktuální vlastnosti. Konkrétně výrok (2) vyžaduje, aby Albert Gore exemplifikoval vlastnost potenciálně zvítězit v prvním kole prezidentských voleb. Tato vlastnost ale znamená, že kdyby nastala taková kontrafaktuální situace, když by takový možný svět byl aktuální, Albert Gore, tedy tentýž muž, by musel existovat a exemplifikovat vlastnost zvítězit v prvním kole prezidentských voleb.

Existuje ovšem argument, podle kterého není koherentní připisovat konkrétním objektům existenci v jiných možných světech a jejich identitu mezi dvěma možnými světy. Za původce tohoto argumentu v soudobé analytické filozofii je považován Roderick Chisholm, který tvrdí, že tyto pojmy jsou nekonzistentní s principem nerozlišitelnosti identických objektů. Centrem zájmu tohoto eseje je tento argument kriticky zhodnotit a nalézt takovou metafyzickou interpretaci modalit de re, která je schopna se důsledkům tohoto argumentu vyhnout. Pokud by taková interpretace nebyla nalezena, byli bychom nuceni přijmout pozici modálního antirealisty a za jediný legitimní typ modality modalitu de dicto.

V mé argumentaci bude hrát důležitou roli pojem persistence - trvání v čase. Existují totiž značné analogie mezi analýzou modalit de re a analýzou persistence. Stejně jako v případě kontrafaktuální změny se domníváme, že konkrétní objekty se mění a trvají také v čase. Původ tohoto přesvědčení, pokud bychom chtěli metafyzicky konzervativní, humeovské vysvětlení, lze nalézt v jisté invarianci našich senzorických vstupů v relevantním kontextu. Například když usednu ke svému psacímu stolu, mé smysly pokaždé zaregistrují stejné, nebo velmi podobné vjemy, které ve mně vyvolávají přesvědčení, že na stole je tentýž počítač, který tam byl i minule.

Ovšem Chisholmův argument lze aplikovat také na tuto problematiku. V tomto případě dospějeme k závěru, že je nutno zůstat pouze u našich přesvědčení o trvání objektů, neboť korelace tohoto přesvědčení s jevy na ontologické úrovni vedou stejně jako v modalitě k porušení principu nerozlišitelnosti identických objektů.

Existuje několik koncepcí, které se snaží trvání objektů metafyzicky modelovat a s Chisholmovým argumentem se vyrovnat. Endurantismus je koncepce, podle které objekty trvají v čase tím, že jsou plně přítomny v každém časovém okamžiku, ve kterém existují. Perdurantismus je koncepce, podle které jsou objekty čtyřrozměrné entity, které trvají prostřednictvím temporálních částí nacházejících se v různých časových okamžicích. Skepticismus je koncepce, podle které objekty v čase ze striktního, filozofického hlediska vůbec netrvají, ale ve volném slova smyslu ano. Podle této koncepce objekty v běžném smyslu slova jsou ve skutečnosti sekvence numericky odlišných entit, které za identické považujeme pouze ve volném smyslu.

Mým cílem je zejména řešit otázku existence a identity individuí v možných světech. Ale protože řešení analogického problému v oblasti persistence nám ukáže vhodný směr, jak k tomuto problému přistupovat, budu se zabývat oběma problémy najednou. Nejprve podrobně vysvětlím vztah pojmů persistence a kontrafaktuální změny a jejich vztah k Chisholmovu problému existence. To bude náplní částí 1-3. V části 4 navrhnu řešení obou verzí Chisholmova problému, která budou motivována zejména úvahami o persistenci. V části 5 ukáži, jak je toto řešení zpochybněno, a ve zbylých částech práce se pokusím čelit tomuto zpochybnění. To bude obnášet rozlišení výše zmíněných koncepcí persistence, obhajobu endurantismu a koncepce času, kterou předpokládá, a aplikaci těchto poznatků na modality.

 

1. Identita - definující charakteristiky
2. Chisholmův problém existence
3. A co čas?
4. Řešení problému existence
5. Zpochybnění řešení
6. Metafyzické koncepce persistence
7. Analogie perdurace v modalitě
8. Námitky vůči perdurantismu
9. Metafyzické koncepce času
10. Řešení problému persistence
11. Aplikace řešení problému persistence na modality

 

1. Identita - definující charakteristiky.

Identita je nejsilnější z relací ekvivalence. Je definována dvěma principy:

1. (x)(y) ((x=y) → (F) (Fx≡Fy)) (nerozlišitelnost identických objektů)
2. (x)(y) ((F) (Fx=Fy) → (x=y)) (identita nerozlišitelných objektů)

První princip, který udává nutnou podmínku pro identitu objektů, říká, že jsou-li dva objekty identické, pak sdílí všechny své vlastnosti. Druhý princip, který udává dostačující podmínku, tvrdí, že pokud dva objekty sdílí všechny své vlastnosti, pak jsou identické. Lze formulovat různě silné varianty principu identity nerozlišitelných objektů v závislosti na tom, jakou doménu vlastností zvolíme pro kvantifikátor ve formulaci nerozlišitelnosti. Nejsilnější interpretace bere v potaz všechny vlastnosti objektů. Slabší verze kvantifikují pouze přes vnitřní (intrinsic) vlastnosti, nebo pouze přes vnitřní vlastnosti a interní (internal) relace, apod. Kombinace obou principů, která se nazývá Leibnizův zákon, udává dostačující a nutnou podmínku pro identitu objektů:

3. (x)(y) ((x=y) ≡ (F) (Fx = Fy)).

Z těchto principů lze odvodit další vlastnosti identity:

4. (x) x=x (reflexivita – každý objekt je identický sám se sebou)
5. (x)(y) ((x=y) → (y=x)) (symetrie – pokud je x identické s y, pak y je identické s x)
6. (x)(y)(z) (((x=y)&(y=z)) → (x=z)) (tranzitivita – pokud je x identické s y a y identické se z, pak x je identické se z).

2. Chisholmův problém existence

Výše jsme popsali identitu jako vztah, který je definován Leibnizovým zákonem a jehož vlastnosti jsou reflexivita, symetrie a tranzitivita. Trans-modální identita je pak pojem, který se používá v souvislosti s modálními tvrzeními de re, jako například tvrzení Tato kniha mohla mít o dvacet stran více. 3 Aby tvrzení tohoto typu mohla být pravdivá, je nutné, aby o tomtéž objektu bylo možné vypovídat různé kontrafaktuální vlastnosti. Kontrafaktuální vlastnosti jsou vlastnosti, které individua ve skutečnosti nemají, ale mohla by mít, kdyby se věci měly jinak. Maximální komplexy stavů věcí jsou v žargonu modální logiky tzv. možné světy a individua mají kontrafaktuální vlastnosti právě v možných světech. Aby tedy výše uvedený výrok byl pravdivý, je nutné, aby tentýž objekt existoval v aspoň jednom možném světě a v tomto světě měl o dvacet stran více než aktuálně. Prozatím není nutné jít hlouběji do teorie možných světů, neboť argument, který bude přednesen, je zřejmý i bez znalosti detailů.

Nyní se dostáváme k fundamentální námitce vůči trans-modální identitě individuí. Tato námitka je přisuzována Rodericku Chisholmovi 4 a od doby, kdy byla formulována, inspirovala celou řadu odpovědí a formovala veškeré myšlení týkající se pojmu trans-modální identity. Chisholm tvrdí, že identita individuí mezi světy nemůže být skutečným případem vztahu identity, neboť je v rozporu s výše uvedenou definicí identity. Trans-modální identita totiž porušuje princip nerozlišitelnosti identických objektů. Jinými slovy, týž objekt nemůže existovat ve více možných světech. Dále v této práci budeme nazývat tento Chisholmův argument problém existence. Pokusme se jej reprodukovat.

1. Miles je trumpetista ve světě w*. (předpoklad)
2. Miles je bubeník ve světě w₁. (předpoklad)
3. Miles světa w* je identický s Milesem světa w₁. (předpoklad)
4. Jestliže jsou dva objekty numericky identické, pak mají všechny vlastnosti stejné. (ner.id.)
5. Liší-li se dva objekty vlastnostmi, nemohou být numericky identické. (transpozice 4))
6. Miles světa w* a Miles světa w₁ se liší svými vlastnostmi. (důsledek 1) a 2))
7. Miles světa w* je numericky odlišný od Milese světa w₁. (MP 5) a 6))
8. Miles světa w* je numericky identický s Milesem světa w₁ a zároveň Miles světa w* je numericky odlišný od Milese světa w₁. (konjunkce 3) a 7), spor).

Jednou z důležitých premis (premisou 4)) tohoto argumentu je princip nerozlišitelnosti identických objektů: pokud jsou dva objekty identické, pak mají všechny vlastnosti stejné. Tuto premisu lze jen ztěží smysluplně odmítnout. Koneckonců dva objekty nejsou nikdy identické; kdyby byly, pak by šlo o objekt jediný. A jeden objekt má nesporně všechny vlastnosti, které má. Pak ale zajisté platí, že pokud se některé objekty liší vlastnostmi, pak nemohou být identické. Druhou důležitou premisou argumentu (premisa 6) je, že Miles ve světě w* a Miles ve světě w₁ se skutečně vlastnostmi liší. Miles ve světě w* je totiž trumpetista, zatímco ve světě w₁ je bubeník. Pak ovšem nezbývá, než podle pravidla modus ponens vyvodit, že Miles ve světě w* není týž objekt jako Miles ve světě w₁. Nelze tedy než přijmout Chisholmův argument a vzdát se pojmu existence objektu ve více možných světech, našich intuicí o možnosti kontrafaktuální změny a vůbec možnosti postihnout modality de re.

3. A co čas?

Problém je v tom, že takový argument dokazuje až příliš mnoho. Tento argument lze totiž aplikovat na problematiku, ve které se budeme zdráhat přijmout závěr podobný tomu, k jakému jsme dospěli výše. Podíváme-li se na fotografii Michaela Jacksona z počátku osmdesátých let a srovnáme ji se snímky ze současnosti, pravděpodobně v jeho dvou tvářích nenajdeme příliš společných rysů. Ve videoklipu Say, Say, Say s Paulem McCartneym je to ještě hoch s výraznými africkými rysy – širokým nosem, tmavou pletí a hustými kadeřemi. Na soudobých snímcích je však patrný nos malý, pleť bledá a vlasy nanejvýš vlnité. Rozdíly na obou snímcích jsou tak markantní, že člověk neznalý vývoje této hvězdy pop-music by mohl mít problémy s identifikací Michaela z osmdesátých let a Michaela současného. Tato skutečnost však nemá žádný vliv na to, že Michael sám a celá řada jiných lidí by snahu zpochybnit identitu mezi oběma Jacksony považovala za absurdní. Ovšem to tito dotyční ještě netuší, že jsou k takovému závěru vázáni. Následující argument je zcela analogický Chisholmovu problému existence.

 

1. Michael má tmavou pleť v roce 1982. (předpoklad)
2. Michael má světlou pleť v roce 2000. (předpoklad)
3. Michael z roku 1982 je identický s s Michaelem z roku 2000. (předpoklad)
4. Jestliže jsou dva objekty identické, pak mají všechny vlastnosti stejné. (ner.id.)
5. Liší-li se dva objekty vlastnostmi, nemohou být identické. (transpozice 4))
6. Michael z roku 1982 a Michael z roku 2000 se liší svými vlastnostmi. (důsledek 1) a 2))
7. Michael z roku 1982 je numericky odlišný od Michaela z roku 2000. (MP 5) a 6))
8. Michael z roku 1982 je numericky identický s Michaelem z roku 2000 a zároveň Michael z roku 1982 je numericky odlišný od Michaela z roku 2000. (konjunkce 3) a 7), spor).

Pokud je tento argument platný, dokazuje, že jestliže přijmeme princip nerozlišitelnosti identických objektů, jsme nuceni k závěru, že objekt existuje nejvýše v jednom časovém okamžiku a nepodléhá změně vlastností. Tedy tento typ argumentu problematizuje nejen kontrafaktuální změnu, ale také změnu objektu v čase a trans-temporální identitu. Tato má totiž analogické charakteristiky jako její modální protějšek. Těmi jsou předpoklad existence objektu ve více časových okamžicích a také změna jeho vlastností v čase. Z toho vyplývá, že cokoli můžeme mít za zlé pojmu kontrafaktuální změny, bude platit také o pojmu temporální změny. Pokud nás přesvědčí argument o kontrafaktuální změně, budeme muset odmítnout také temporální změnu. Pokud argument o temporální změně shledáme neplatný, stejnou metodou budeme moci popřít i argument o kontrafaktuální změně. Krátce řečeno, kontrafaktuální změna stojí a padá se změnou temporální. Zároveň také platí, že naše intuice o identitě objektu při temporální změně jsou příliš silné, než abychom je mohli bez potíží odmítnout. Tvrzení, že všechny objekty tohoto světa a dokonce my sami existujeme pouze jediný moment a nemáme trvání v čase, bude jen velmi těžko hledat opodstatnění.

4. Řešení problému existence

Naštěstí, jak se zdá, existuje způsob, jak argument o temporální změně zablokovat. Tím je pochopitelně popření jedné z premis. Pokusme se nejprve zamyslet nad premisou 6). Ta tvrdí, že vlastnosti mít tmavou pleť a mít světlou pleť jsou různé vlastnosti, a ve spojení s principem nerozlišitelnosti identických objektů ukazuje, že pokud má jeden objekt jednu z nich a druhý objekt druhou, nemohou být tyto objekty identické. To vše je, myslím, nezpochybnitelné až na jednu maličkost. Pouhá různost vlastností dvou objektů nepostačuje k aplikaci principu nerozlišitelnosti identických objektů. Mohu totiž charakterizovat nějaký objekt x jako racionální a nějaký objekt y jako hmotný a přitom může stále platit, že x je týž objekt jako y, protože racionalita a hmotnost se nevylučují. Pro možnost použití principu nerozlišitelnosti identických objektů je nutné, aby zkoumané vlastnosti byly nekompatibilní. Teprve pokud je objekt x charakterizován například jako červený a objekt y jako bezbarvý, je legitimní vyvodit závěr, že x je odlišný od y. Vlastnosti mít tmavou pleť a mít světlou pleť samy o sobě nekompatibilní jsou. Ale tvrdit, že je tomu tak také v našem argumentu, by znamenalo přehlédnout jednu podstatnou skutečnost. Michael má vlastnost mít tmavou pleť v roce 1982. Má také vlastnost mít světlou pleť, ale tuto má v roce 2000! A právě toto časové určení je fundamentální pro odstranění nekompatibility těchto vlastností. Zcela jistě je rozporné, aby jeden objekt měl například hmotnost 3 kg a 70 kg ve stejném čase, ale mít hmotnost 3 kg při narození a 70 kg ve čtyřiceti letech je nejen možné, ale běžné. Z tohoto pohledu vyvolává předchozí argument iluzi, že v první a druhé premise jde o nekompatibilní vlastnosti, ačkoli ve skutečnosti jde o vlastnosti slučitelné. Koneckonců vlastnost mít tmavou pleť v roce 1982 neříká o Michaelovi nic jiného, než že měl tmavou pleť. A vlastnost mít světlou pleť v roce 2000 o něm říká, že momentálně má světlou pleť. Ale to, že Jackson býval snědý a nyní je bledý, přece nevyvolává žádné rozpaky (alespoň ne rozpaky relevantní pro náš diskurz). Legitimní rozpaky by mohlo vyvolávat pouze tvrzení, že Michael byl nebo je zároveň snědý a bledý. Ale to druhá premisa neříká.

Pokud je tomu tak, pak je zřejmé, že princip nerozlišitelnosti identických objektů je formulován příliš hrubě, protože nedokáže rozlišovat mezi skutečně nekompatibilními vlastnostmi, jako vlastnosti odpovídající predikacím je snědý a zároveň je bledý, a vlastnostmi kompatibilními, které odpovídají predikacím byl snědý a je bledý. To lze napravit, pokud do formulace tohoto principu zavedeme časový kvantifikátor. Pak bude mít tento princip podobu:

pro každé x a každé y platí, že jestliže je x identické s y, potom pro každou vlastnost F a časový okamžik t platí, že x má vlastnost F v čase t tehdy a jen tehdy, když y má vlastnost F v čase t.

Transpozice tohoto principu, se kterou v našich argumentech pracujeme, zní:

pro každé x, y, F a t platí, že jestliže x má F v t a zároveň y nemá F v t, pak x je rozdílné od y.

Pokud tuto formulaci použijeme v našem argumentu, potom se nám podaří zabránit paradoxní inferenci, že Michael z roku 1982 je jiný objekt než Michael z roku 2000, protože vlastnosti ve druhé premise nejsou instancí antecedentu transpozice principu nerozlišitelnosti identických objektů a tedy nelze použít modus ponens pro vyvození odlišnosti obou Michaelů.

Jestliže zpřesnění formulace principu nerozlišitelnosti identických objektů přináší možnost vysvětlit identitu objektu v čase, pak by podobné zpřesnění mělo také odstranit problémy při vysvětlování identity objektu přes možné světy. Otevírá se nám možnost argumentovat, že tak jako vlastnosti mít tmavou pleť v roce 1982 a mít světlou pleť v roce 2000, nejsou ani vlastnosti být trumpetistou ve světě w* a být bubeník ve světě w1 nekompatibilní. Za předpokladu že Miles není multi-instrumentalista a hraje pouze na jeden nástroj, jsou vlastnosti být trumpetista a být bubeník samy o sobě nekompatibilní. Žádný mono-instrumentální hudebník není zároveň trumpetista a bubeník. Ovšem v Chisholmově argumentu tyto vlastnosti nekompatibilní nejsou. Je pravda, že Miles je trumpetista, ale to ve světě w*. Je také pravda, že Miles je bubeník, ale to ve světě w₁. Právě modální určení těchto vlastností ruší jejich původní nekompatibilitu. Koneckonců být trumpetista ve světě w* neznamená nic jiného, než skutečně být trumpetista, a být bubeník ve světě w₁ znamená být potenciálně bubeník. A sloučení těchto vlastností v predikátu být trumpetista a potenciálně bubeník neznamená přisuzování Milesovi nekompatibilní vlastnosti. To bychom činili v případě predikátů být trumpetista a zároveň bubeník, nebo potenciálně být trumpetista a zároveň bubeník. Ovšem tyto vlastnosti premisa 6) Milesovi nepřisuzuje.

Opět dospíváme k závěru, že princip nerozlišitelnosti identických objektů není dostatečně jemný nástroj a nedokáže rozlišit potenciální vlastnosti od vlastností aktuálních. Následující formulace by měla tento nedostatek odstranit:

pro každé x a pro každé y platí, že jestliže x je identické s y, pak pro každou vlastnost F a možný svět w platí, že x má vlastnost F ve světě w tehdy a jen tehdy, když y má vlastnost F ve světě w.

A opět transpozice:

pro každé x, y, F a w platí, že jestliže x má F ve w a zároveň y nemá F ve w, pak x je rozdílné od y.

Obecná formulace principu nerozlišitelnosti identických objektů, která dokáže naplnit požadavky temporální a kontrafaktuální změny, zní:

pro každé x a každé y platí, že jestliže je x identické s y, pak pro každou vlastnost F, možný svět w a časový okamžik t platí, že x má vlastnost F ve světě w a čase t tehdy a jen tehdy, když y má vlastnost F ve světě w a čase t.

Zrekapitulujme si krátce dosavadní vývoj této diskuse. Chisholmův problém existence napadá pojem existence individuí ve více možných světech za to, že je nekonzistentní s principem nerozlišitelnosti identických objektů, o kterém nelze smysluplně pochybovat. Chisholmův argument ukazuje, že jeden objekt nemůže existovat ve více než jednom možném světě a identita individuí mezi světy nemá žádné instance. Tento argument byl shledán příliš silným, neboť aplikován na problém temporální změny objektu zavazuje k závěru, že jeden objekt nemůže existovat ani ve více časových okamžicích a identita individuí v čase také nemá žádné instance. Protože tento závěr je, na rozdíl od svého kontrafaktuálního protějšku, v silném rozporu s intuicí, že u objektů skutečně dochází ke změnám v čase, při nichž si zachovávají svou numerickou identitu, je nutné hledat problém spíše ve formulaci samotného principu nerozlišitelnosti identických objektů a jemnosti při klasifikování vlastností. Právě analogie modality s časem nám pomohla tyto skutečnosti odhalit a formulovat přesnější verzi principu nerozlišitelnosti identických objektů.

5. Zpochybnění řešení

Jestliže je takové poměrně jednoduché řešení nasnadě, proč ty pochybnosti o trans-modální identitě individuí? Analogie s časem se zdá být v relevantních aspektech správná a pochybnost o trvání objektů v čase absurdní. Proč tedy neuznat, že tak jako objekty trvají v čase, tak také "trvají" v kontrafaktuálních okolnostech? Důvod je tento: někteří filozofové tvrdí, že pokud je to temporální existence individuí, o kterou se opíráme při naší argumentaci ve prospěch existence individuí ve více možných světech, pak naše argumentace nutně selhává, protože temporální existence individuí musí sama čelit stejným nebo podobným námitkám jako trans-modální existence. Tito filozofové využívají náš temporální argument a tvrdí, že tento argument neukazuje, že princip nerozlišitelnosti identických objektů je příliš hrubě formulován, nýbrž že temporální změna není ze striktního hlediska možná.

Dostáváme se do patové situace. Náš počáteční problém – problém existence individuí ve více možných světech – nabízí dvě řešení. Můžeme hledat oporu v temporální existenci s tím, že tato je neproblematická, a odmítnout formulaci principu nerozlišitelnosti identických individuí. Tento krok jsme učinili výše. Alternativně můžeme uchovat formulaci tohoto principu a zpochybnit temporální existenci individuí. Přitom jak nerozlišitelnost, tak trvání objektů v čase se jeví na první pohled nedotknutelné. Možnost, kterou nakonec zvolíme, bude záviset pouze na váze argumentů, které jednotlivé pozice mohou předvést. K tomu je nutné, abychom podrobně prozkoumali otázku možnosti temporální změny, existence a identity individuí v různých časových okamžicích. Souhrnně budeme tuto problematiku nazývat persistence.

6. Metafyzické koncepce persistence

Moje intuice (a doufám, že nejen moje) ohledně trvání objektů v čase jsou asi tyto. Řekněme, že se setkám s Michaelem v roce 1982, a pak v roce 2000. Nepochybně budu mít za to, že to je týž člověk, táž osoba, jako ta, se kterou jsem se setkal v roce 1982. Michael se od té doby hodně změnil. Kdysi míval tmavou pleť, dnes je bledý, ale pořád je to týž Michael. Tedy moje intuice připouští možnost identity objektu v čase. Dále: považuji za zřejmé, že to, co o něm platilo v roce 1982, se dnes tak nemá, a to, co o něm platí dnes, se tak nemělo v roce 1982. Michael není, jaký byl, a nebyl, jaký je nyní. Vlastnosti, které měl v roce 1982 už dnes nejsou jeho vlastnosti. Tedy moje intuice také umožňuje, aby objekt v čase měnil své vlastnosti, a zároveň je konsistentní s myšlenkou, že změna znamená, že objekt již neexemplifikuje vlastnosti, které kdysi exemplifikoval.

Tuto intuici se snaží formalizovat teorie persistence, která se nazývá endurantismus. Podle endurantismu objekty trvají tím, že jsou plně přítomny (wholly present) v každém časovém okamžiku, ve kterém existují. Zároveň mají všechny objekty třídimenzionální povahu. To znamená, že nemají žádné rozpětí v časové dimenzi. Mají pouze prostorové rozpětí dané tím, že se různé části téhož objektu nacházejí na různých místech. Ale ačkoli má objekt prostorové části, nemá žádné temporální části. To znamená, že jeho prostorové části existují všechny najednou, tedy v témž časovém okamžiku. A to je import sloganu, podle kterého jsou objekty plně přítomny v každém časovém okamžiku, ve kterém existují. Takový způsob výskytu v čase je srovnatelný s mnohonásobným výskytem univerzálie ve svých instancích. Jen jiným vyjádřením endurantismu je, že objekt trvá v čase tím, že je ve vztahu numerické identity s objekty v jiných časových okamžicích. Aplikováno na náš příklad: Michael není objekt, který by se rozprostíral v čase prostřednictvím nějakých temporálních částí umístěných v různých časových okamžicích. Michael existuje ve více časových okamžicích, ale ve všech má všechny svoje části a vlastnosti. Tyto časové okamžiky mají, metaforicky řečeno, Michaela jako svůj průnik a společný obsah.

Problémy, kterým musí čelit identita objektu v čase a pro které bychom měli odmítnout jak pojem identity v čase, tak pojem identity mezi světy, se podle Chisholma a jeho příznivců týkají právě této koncepce. První problém představuje nejasnost v tom, jak mohou objekty, při zachování své třídimenzionální povahy vůbec trvat. Zdá se totiž, že třídimenzionální objekty a trvání se v zásadě vylučují. Trvání vyžaduje, aby byl objekt přítomen ve více časových okamžicích. Endurace v podstatě není s tímto požadavkem nijak v rozporu. Ale pokud platí, že endurující objekt existuje ve více časových okamžicích, pak takový objekt, přestože to endurantismus popírá, má časové rozpětí. Nemůže pak jít o třídimenzionální objekt. Skutečné třídimenzionální objekty tedy striktně řečeno nemohou trvat. Navíc pokud se ale třídimenzionalita vylučuje s trváním, pak se vylučuje také se změnou. Objekt p projde temporální změnou jen tehdy když platí, že o je F v čase t₁ a o není F v čase tn, kde n>1. To ovšem vyžaduje, aby týž objekt o byl přítomen v obou časových okamžicích, tedy trval. A to opět naráží na charakterizaci třídimenzionálního objektu. .

Druhá a důležitější námitka je, že pokud bude endurantista trvat na možnosti změny momentárních objektů, pak skutečně platí výše uvedená temporální verze Chisholmova argumentu. Tuto skutečnost potvrzuje i D. Lewis, který problém charakterizuje jako problém dočasných vnitřních vlastností.5 Objektům se v čase mění jejich vnitřní vlastnosti. Michael je jednou snědý a podruhé bledý. Tyto časové okamžiky obsahují Michaela, tedy týž objekt, jako svoji společnou část. Podle jednoho časového okamžiku je tato část snědá, podle druhého je tato část bledá. To ale znamená, že jeden a tentýž objekt je snědý a zároveň není snědý. A tato skutečnost je nekonzistentní s principem identity nerozlišitelných objektů.

Pokud odmítneme enduraci, jaké možnosti nám zbývají? Zdá se, že identita v čase, navzdory našim intuicím, nemá žádné instance. Věty jako Tužka, která ležela v pouzdře v čase t1, je táž jako tužka, kterou píši v čase t*, musí být nepravdivé. Tyto časově indexované deskripce spojené relací identity totiž označují odlišné objekty. První označuje momentární objekt vyskytující se v čase t₁ a druhá nějaký jiný momentární objekt, který se vyskytuje v čase t*. A mezi dvěma objekty identita nikdy neplatí. Navíc deskripce indexované do intervalů, jako například hudebník, který vystupoval v Lucerně 20. března 2000, v podstatě nemají jedinečný referent. Žádné objekty totiž netrvají. Všechny objekty existují pouze v jediném okamžiku, a tak neexistuje žádný jeden hudebník, který vystupoval v Lucerně 20. března 2000. Takových hudebníků bylo v průběhu tohoto vystoupení tolik, kolik časových okamžiků toto vystoupení probíhalo (pokud vůbec chceme tyto časové řezy nazývat hudebníky). Dotaženo ad absurdum, vystoupení v Lucerně bylo také tolik. To je pozice skepticismu, jejíž součástí také musí být vysvětlení pojmu identity ve volném smyslu slova, který používáme v přirozeném jazyce, vyjadřujeme-li temporální de re výroky.

Ale není třeba předčasně podléhat skepsi. Existuje totiž teorie, která má napravit slabiny endurantismu a přitom umožnit trvání objektů v čase. Tato koncepce – perdurantismus pozn6

- 6 se snaží vysvětlit persistenci objektu v analogii s jeho existencí v prostoru. Objekty, které se rozkládají v prostoru, mají prostorové části. Z hlediska prostorové ontologie jsou to mereologické sumy částic 7 vymezující regiony – množiny prostorových bodů. Každá taková mereologická suma se vyznačuje maximální konzistentností vnitřních vlastností. To znamená, že by takovému objektu nemohla být přidána žádná další vnitřní vlastnost, aniž by se stal rozporným objektem. Objekt, jako je Michael, lze rozdělit na celou řadu částí; například jeho levá polovina tvoří jednu část, jeho pravá polovina tvoří druhou, numericky odlišnou část. Obě jsou ale částmi téhož objektu. Perdurace je způsob řešení problému persistence, který rozšiřuje aplikaci mereologie také na časovou dimenzi. Z hlediska temporální ontologie dostávají objekty další vrstvu: jsou to temporální mereologické sumy vymezující intervaly – posloupnosti časových okamžiků. Každá temporální mereologická suma je složena z jednotlivých prostorových mereologických sum – časových řezů, které následují za sebou v čase a jsou ve vztahu temporální části ke čtyřdimenzionálnímu celku, který dohromady tvoří. V perdurantismu jsou tedy konstitutivními charakteristikami objektů tři dimenze prostorové a jedna časová. Části perdurujícícho objektu mohou být samy čtyřdimenzionální, tak jako prostorové části objektu mohou být samy rozprostraněné, ale v posledku jsou všechny základní části momentární. Prostřednictvím rozložení jednotlivých temporálních částí v časovém intervalu objekty trvají. Nezbytnou součástí této koncepce je, že každá momentární část čtyřdimenzionálního objektu vždy existuje v jiném časovém okamžiku a žádná momentární část neexistuje ve více než jednom okamžiku.

Jak tato koncepce odpovídá na námitky vznesené vůči enduraci? První námitka pozbývá opodstatnění, protože objekty v této koncepci mají časovou dimenzi a ex definitione existují ve více časových okamžicích. Není tedy problém s jejich trváním. Není ani problém s jejich změnou, protože potřebná podmínka, aby se objekt vyskytoval ve více okamžicích, je splněna. Zároveň je také zablokován problém existence, protože nekompatibilní vlastnosti, které objekt exemplifikuje v čase, sice patří jemu, ale exemplifikují je jeho části, mezi kterými neplatí relace identity. Jestliže byl Michael v roce 1982 snědý, pak to bylo díky tomu, že měl v tom roce určitou temporální část, která byla snědá. Pokud je v roce 2000 bledý, pak je to díky tomu, že má určitou temporální část, která je numericky odlišná od té části, která se vyskytuje v roce 1982, a ta je bledá. V této koncepci se problém existence individuí v časových okamžicích řeší tím způsobem, že mizí. O čtyřdimenzionálním objektu se totiž nemá smysl tázat, zda si udržuje svou identitu v čase. Takový objekt totiž v čase neprobíhá, ale rozprostírá se v celém intervalu své existence, tj. "stojí" ve více časových okamžicích najednou. Proto otázka, za Michael z roku 1982 a Michael z roku 2000 jsou téže objekty, je triviální. Otázka, která triviální není, je otázka, zda Michaelův časový řez z roku 1982 je totožný s jeho řezem z roku 2000. Tato otázka smysluplná je, ale odpověď na ni je vždy záporná. Časové řezy (respektive základní časové řezy) jsou třídimenzionální, vyskytují maximálně v jednom okamžiku a netrvají. Žádné dva nemohou být identické. Zato o celém čtyřdimenzionálním Michaelovi tato otázka nemůže smysluplně nastat. Otázka identity v čase se v této koncepci mění v otázku časové jednoty objektu. Tato se týká konkrétních problémů, jako ve kterém časovém okamžiku Michael vzniká, ve kterém zaniká, na základě čeho je možné tvrdit, že objekt stále trvá, co Michaela činí objektem mezi jinými časovými objekty, apod.

Dosavadní vývoj diskuse nasvědčuje tomu, že identita objektu v čase je skutečně problematická a její problémy lze vysvětlit pouze revizí v teorii individuí, podle které jsou individua čtyřdimenzionální objekty rozprostírající se v čase pomocí sekvence numericky odlišných objektů jako svých částí. Nyní prozkoumáme, jak bude vypadat vysvětlení problému trans-modální identity za pomoci řešení analogického k perdurantistickému řešení persistence. Takové řešení, pokud bude respektovat analogii s persistencí do té míry, že identita mezi objekty ve světech bude nahrazena jednotou, bude provokovat zajímavé metafyzické otázky. Přejděme proto ke zkoumání modální analogie perdurace, abychom si tyto otázky osvětlili.

 

7. Analogie perdurace v modalitě

Teorie, kterou zkoumáme, bude muset vysvětlit, jak je možná existence individuí v různých možných světech, a přitom se vyhnout problému existence. Modální verze tohoto argumentu byla alternativně nazvána D. Lewisem jako problém nahodilých vnitřních vlastností.8 Kamenem úrazu bylo, že pokud se jeden a týž objekt, například Miles, vyskytuje ve více možných světech, pak jej tyto světy mají jako společnou část, společný obsah. Pak je ale nemožné, aby Miles byl ve světě w* trumpetista a ve světě w₁ nebyl trumpetista, ale bubeník, protože v tom případě je totéž individuum trumpetista a zároveň trumpetista není.

V analogii s perdurací je možno na tento problém reagovat následovně. Individua jsou ve skutečnosti multi-dimenzionální objekty. Nemají pouze tři dimenze prostorové a jednu časovou, ale také celou řadu dimenzí modálních. Tato koncepce znamená z ontologického hlediska pouhé rozšíření perdurantismu. Viděli jsme, že postulováním existence čtyřdimenzionálních objektů se dokáže perdurantista vyhnout temporální verzi problému existence, neboť nekompatibilní vlastnosti, které čtyřdimenzionální objekt v čase exemplifikuje ve skutečnosti exemplifikují numericky odlišné prostorové mereologické sumy. Jsou to čtyřdimenzionální objekty, které jsou referenty časově indexovaných deskripcí, ale vlastnosti, které jim pomocí nich budeme predikovat, budou exemplifikovat pomocí svých temporálních částí. Řešení modální verze problému existence podobným způsobem bude vyžadovat rozšíření aplikace mereologie také na modální dimenze. Tedy hlediska modální ontologie nabývají objekty ještě další konstitutivní vrstvu: jsou to modální mereologické sumy vymezující množinu modálních dimenzí, možných světů. Taková modální mereologická suma se skládá ze všech temporálních mereologických sum, které dané individuum konstituují v různých možných světech a které jsou ve vztahu modální části k tomuto multi-dimenzionálnímu objektu. Tato teorie tedy odmítá existenci jednoho objektu jako celku ve více možných světech. Relevantní individua v možných světech jsou místo toho chápána jako pouhé numericky odlišné části, modální řezy jakéhosi hyper-individua, které je roztroušeno ve více možných světech. Toto hyper-individuum existuje v možných světech právě prostřednictvím těchto částí.

Jak tato teorie blokuje Chisholmův paradox? Pokud je Miles ve světě w* trumpetista, pak je to díky tomu, že v tomto světě existuje jistá temporální mereologická suma, jejíž některé jednotlivé části exemplifikují vlastnost být trumpetista. Pokud Miles ve světě w₁ není trumpetista, ale bubeník, pak ve w₁ existuje temporální mereologická suma, která je odlišná od té, která existuje ve w a jejíž části neexemplifikují vlastnost být trumpetista, ale vlastnost být bubeník. Tyto nekompatibilní vlastnosti tedy neexemplifikuje sám Miles, ale jednotlivé jeho modální části. Otázka, zda si Miles udržuje svoji identitu v různých možných světech, opět ztrácí smysl. Miles je individuum, které v žádném světě není plně přítomno, má v nich pouze své části. Proto tázat se, zda Miles ve světě w* a Miles ve světě w₁ jsou identičtí, není správná. Lze samozřejmě srovnávat co do identity Milesovy části, ale v takovém případě je opět odpověď vždy záporná. Žádná z Milesových modálních částí není přítomna ve více než jednom světě, proto žádné dvě části z různých světů nejsou identické. Akcent se opět přesunuje z otázky po identitě na otázku po jednotě takového objektu.

8. Námitky vůči perdurantismu

Ačkoli se perdurantismus na první pohled jeví jako uspokojivé řešení problému persistence, musí čelit jedné závažné námitce. Tato námitka spočívá v tom, že pokud přijmeme ontologii temporálních částí, musíme se vzdát myšlenky, že lze rozhodnout v absolutním smyslu slova, zda je objekt v jednom časovém okamžiku částí téhož kontinuantu jako objekt v jiném časovém okamžiku. Pro perdurantismus je životně důležité, aby dokázal poskytnout kriteria jednoty objektu v čase. Konkrétně se to týká rozhodnutí, zda v případě, že vezmeme v úvahu dva třídimenzionální časové řezy existující v různých časových okamžicích, jsou tyto řezy částí téhož čtyřdimenzionálního objektu, nebo dvou odlišných čtyřdimenzionálních objektů. Jinými slovy, perdurantista musí říci, na základě jakého vztahu jsou jednotlivé části vázány ke svým celkům. Ovšem najít takový vztah není vůbec jednoduché. Nejprve se podívejme na obtíže, které skýtá pokus podat kriteria jednoty objektů v prostoru. Mohli bychom například tvrdit, že individua jsou pouze takové objekty, které kontrastují se svým okolím. Pokud bychom přijali toto kriterium, pak některé objekty, které intuitivně za individua považujeme, by z naší ontologie vypadly. Například chomáč bavlny by sám o sobě byl považován za individuum, ale pokud by byl vložen do pytle s jinými chomáči, pak už ne. Podobně moje počítače. Ty jsou v místnosti rozloženy takovým způsobem, že na první pohled není zřejmé, které části patří kterému počítači a dokonce člověk, který není obeznámen s našim kulturně-technickým prostředím, by možná nebyl schopen odlišit kterýkoli z těch počítačů od dalších přístrojů a nábytku v okolí. Z toho důvodu toto kriterium jednoty neobstojí. Snad by obstálo kriterium, podle kterého je dostačující a nutnou podmínkou pro jednotu prostorová kontinuita. Toto kriterium by naopak do naší ontologie vpustilo nežádoucí objekty, jako je objekt sestávající z mého monitoru, myši, klávesnice, reproduktoru, podšálku, hrnku a psacího stolu. Pokud bych se dotýkal klávesnice, pak bych k tomuto bizarnímu objektu patřil také a se mnou židle, podlaha, dům, zeměkoule a například budova Státní opery v Sydney. Takové kriterium tedy také příliš nerespektuje naše intuice o jednotě objektů. Pokud tyto argumenty nezní přesvědčivě, stačí se zamyslet, co by s těmito kriterii učinil přechod úrovně pozorování z makroskopické na mikroskopickou. Analogické potíže působí poskytnout tato kriteria v čase, neboť tato budou z velké části záviset na kriteriích jednoty v prostoru. Často uváděné kriterium, bohužel už ne tak často vyjádřené přesným a osvětlujícím způsobem, je kriterium, podle kterého jsou objekty vázány jistým vztahem kauzality. Jednotlivé časové řezy tvoří celek, pouze pokud mezi nimi platí vztah příčiny a následku. Laicky řečeno objekty musí "vyrůstat ze své minulosti". Podle mého názoru je i toto kriterium nedostačující, neboť tvoří pouze nutnou podmínku jednoty objektu. Důvodem je, že kauzalita pochopitelně neplatí pouze "uvnitř" čtyřdimenzionálního objektu, tj. mezi jeho jednotlivými časovými řezy, ale také mezi těmito řezy a jejich okolím. Příklady jsou analogické k příkladům z prvního kriteria. Pokud píši na své klávesnici, pak pochopitelně dochází ke kauzální interakci mezi mnou a touto klávesnicí. Znamená to, že jsem čtyřdimenzionální objekt, jehož jeden temporální řez je složen také z klávesnice počítače? Znamená to, že klávesnice je součástí mé minulosti a já z ní také vyrůstám? Podobně když organismy přijímají potravu. V okamžiku, kdy se takto děje, existuje mezi nimi a potravou kauzální interakce. Tato pochopitelně pokračuje v čase v tom smyslu, že se tato potrava bude podílet na konstituci těchto organismů. Jsem ale oprávněn tvrdit, že veškerá potrava, kterou v životě pozřu, je mojí částí jakožto čtyřdimenzionálního objektu? Nebo považme komplikovaný porod, při kterém sice matka zemře v okamžiku přerušení pupeční šňůry, ale dítě přežije. Pak jistě existuje mezi touto matkou a dítětem kauzální kontinuita, která ovšem sama není dostačující pro tvrzení, že matka a dítě jsou jediný temporální objekt. Zdá se, že tvrdit, že jde o kauzalitu v obecném smyslu, je velmi hrubé a nepřesné, a je třeba formulovat přesnější vyjádření toho, o jaký konkrétní typ kauzality jde, hovoříme-li o jednotě objektu. Otázkou zůstává, zda lze formulovat takové pojetí kauzality, které by korespondovalo s naším intuitivním pojmem předmětu. Další podmínkou na takovou koncepci kauzality je, že nesmí záviset na pojmu identity objektu v čase, který perdurantistovi není k dispozici. Proto ani toto kriterium není příliš přesvědčivé. Snad ontologie temporálních částí ani takové kriterium zvolit neumožňuje. Jaké důsledky to má pro perdurantistu?

V takovém případě má perdurantista dvě možnosti. Buď bude tvrdit, že žádné dva temporální řezy nevytváří třetí, čtyřdimenzionální objekt. To by znamenalo popření perdurantismu ve prospěch skeptické koncepce naznačené výše, která odmítá persistenci objektů vůbec. S touto možností samozřejmě padá také možnost hovořit o identitě objektů v čase a také pokus vysvětlit trans-modální identitu v analogii s trans-temporální identitou. Druhou možností je, že uznáme, že každé dva časové řezy vyskytující se v různých časových okamžicích konstituují třetí, čtyřdimenzionální objekt. Této koncepci se ve filozofické literatuře říká mereologický konjunktivismus. 9 Podle ní je každý časový řez částí velkého množství časových kontinuantů – čtyřdimenzionálních objektů. Prvním zřejmým problémem této varianty je, že přichází do snad ještě většího rozporu s naší intuicí, než jednotlivé pokusy nastavit kriteria jednoty. Důsledkem například je, že můj časový řez v čase t₁ a časový řez Magdalen Albrightové v čase t₂ spolu vytváří kontinuant, který má stejný ontologický status, jako kontinuant složený čistě z mých vlastních časových řezů. Podobně také vytváří kontinuant hrot mé tužky a Atlanitcký oceán a další časové řezy. Skutečně; vedle každodenních objektů obsahuje naše ontologie při této koncepci obrovské množství objektů, které podle konjunktivistů při našem vztahu ke světu z pragmatických důvodů zanedbáváme. Dalším důsledkem je, že neexistuje jednoznačná odpověď na otázku: jsou temporální řez t a temporální řez u součástmi téhož čtyřdimenzionálního objektu? Důvodem je, že výraz týž čtyřdimenzionální objekt nemá jedinečný referent. Každý časový řez je částí velkého množství kontinuantů, a proto aby taková otázka měla smysl, je nutno určit o jaký kontinuant má jít. To lze učinit pouze pomocí jistého sortálního konceptu. Tedy smysluplná otázka zní: je temporální řez t stejné F jako temporální řez u? Absolutní odpověď bez specifikace sortálního konceptu neexistuje a nemůže být nahrazena ani žádným privilegovaným sortálním konceptem. Takto ale nelze naplnit realistický požadavek, aby se věty připisující temporální vlastnosti týkaly jednotlivin, a je nutno se spokojit s temporalitou de dicto relativní ke zvolenému pojmu. Takže ani druhý možný tah perdurantisty nevede k úspěchu.

Kdybychom přes všechny zmíněné námitky přijali kauzální kontinuitu jako vhodné kriterium jednoty objektu v čase, dospěli bychom k popření jedné z našich výchozích tezí, tedy teze, že existenci individuí v možných světech lze vysvětlit analogicky k existenci individuí v čase. Žádná známá koncepce možných světů totiž neumožňuje kauzální interakci objektů vyskytujících se ve dvou různých světech. Dokonce lze tvrdit, že žádná smysluplná teorie možných světů takovou kauzální relaci mezi individui nemůže postulovat. To znamená, že v případě modalit by skutečně chyběl vhodný princip unifikace individua v rámci možných světů. Jednotlivé části objektu v různých možných světech by postrádaly vazbu k sobě navzájem, a tím by nemohl vzniknout žádný modální kontinuant, který by byl jejich celkem. Takto by pomocí perdurace bylo sice možné vysvětlit trans-temporální identitu, ale nikoli analogicky také trans-modální identitu.

V dosavadním zkoumání tedy dospíváme k závěru, že žádné pojetí persistence neumožňuje poskytnout podklady pro podobné vysvětlení existence objektu v možných světech. Endurace byla sama shledána problematickou jako teorie persistence a perdurace, ačkoli podle zastánců kriteria kauzální kontinuity dokáže persistenci vysvětlit, nelze ji smysluplně rozšířit také na modality. S takovým závěrem se ovšem příznivce modalit de re nemůže ztotožnit. Pokusme se nyní znovu zhodnotit diskusi o persistenci prizmatem metafyzických koncepcí času, které obě soupeřící teorie předpokládají.

9. Metafyzické koncepce času

Na čas lze v rámci metafyzického zkoumání pohlížet z různých úhlů. Našim kriteriem rozlišování koncepcí času bude odpověď na otázku, zda všechny časové okamžiky mají týž ontologický status a charakter. Poté ukážeme, že každá z teorií persistence je vázána k jiné koncepci času a že námitky vůči endurantismu jsou liché, pokud se neprokáže nesprávnost koncepce času, kterou předpokládá.

Prezentismus je doktrína, že přítomnost, tedy přítomný moment, zaujímá mezi všemi ostatními momenty ontologicky privilegované postavení v tom, že jako jediný je reálný. Podle této doktríny neexistují žádné jiné objekty než ty, které existují v přítomném čase. Tedy jedině to, co existuje v přítomnosti, skutečně existuje, je ontologicky markantní. Dále platí, že jediné vlastnosti a části, které objekt má, jsou vlastnosti a části, které má v přítomnosti. Tedy jedině ty vlastnosti a části, které má objekt v přítomnosti, tento objekt skutečně konstituují. Vlastnosti, které objekt měl nebo bude mít, jsou ontologicky bezvýznamné.

Indexikalismus je doktrína, podle které jsou všechny časové okamžiky ontologicky rovnocenné. Stejně jako přítomnost, všechny ostatní momenty také existují a jsou stejné ontologické kategorie. Nejen objekty, které se vyskytují v přítomném momentu, ale také všechny ostatní objekty jsou reálné. Objekty minulé a budoucí mají stejnou realitu jako objekty přítomné. Nejen vlastnosti a části, které objekt má v přítomném momentu, ale také vlastnosti a části, které kdy měl a které kdy bude mít, jsou jeho skutečnými částmi. Přítomný okamžik, ať už je jeho ontologická povaha jakákoli, není ontologicky nijak výjimečný. Od ostatních okamžiků se liší pouze tím, že se v něm vyskytujeme my, naše kauzálně příčinné akty, myšlenky, jazykové projevy, apod. Výjimečné postavení má přítomnost pouze relativně k objektům, které se v ní vyskytují, ale toto rozlišení nekonstituuje žádný ontologický rozdíl mezi přítomností a jinými momenty, neboť každý časový okamžik má výjimečné postavení relativně k objektům, které se v něm vyskytují.

Aktéři debaty o persistenci si nemohou mezi těmito metafyzickými doktrínami libovolně vybírat. Některé koncepce jsou totiž vzájemně neslučitelné. 10 Zásadním odhalením je, že perdurantismus je kompatibilní pouze s indexikalismem. Aby tato skutečnost vyšla plně najevo, je třeba vzít v potaz následující tezi:

(ME) Žádný objekt nemůže mít jako svou konstitutivní část objekt, který neexistuje.

Tato teze je, myslím, nezpochybnitelná a není třeba pro ni zdlouhavě argumentovat. Celá věda tuto tezi implicitně předpokládá ve svém přístupu k empirickému světu. Jaký smysl by mohlo mít tvrzení, že například molekula vody je složena nejen ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku, ale také z dalších částí, které ovšem neexistují? A jaké metody bychom mohli zvolit pro nalezení pravdivostní hodnoty takového tvrzení?

Podle perdurantismu objekt trvá v čase tím, že má numericky odlišné temporální části, které se nacházejí v různých časových okamžicích. Podle prezentismu ovšem existují pouze ty části, které objekt má v přítomném momentu. Takže perdurující objekt je z převážné části konstituován neexistujícími temporálními částmi. Ale to je v rozporu s tezí (ME).

Perdurantismus jako teorie persistence objektu může být užitečná pouze v kombinaci s indexikalismem, podle kterého jsou všechny časové okamžiky stejně reálné, a tedy všechny temporální části perdurujícího objektu existují. Takto nedochází k absurdnímu závěru, že tyto objekty se skládají z neexistujících částí. Čili příznivce perdurace je vázán indexikalistickému pojetí času a pro udržení hodnověrnosti své teorie je nucen toto pojetí času chápat jako jediné možné. Z toho také může vyplývat tendence toto pojetí času podsouvat také příznivcům endurace.

10. Řešení problému persistence

Výše uvedené problémy endurantismu skutečně vznikají, ale pouze za tichého předpokladu indexikalistické koncepce času. Viděli jsme, že endurace umožňuje, aby jeden a tentýž objekt exemplifikoval v čase různé vlastnosti. Jako příklad těchto vlastností jsme uvedli vlastnost mít tmavou pleť predikovanou o Michaelovi v roce 1982 a vlastnost mít světlou pleť predikovanou o témž individuu v roce 2000. Tato skutečnost byla shledána problematická prizmatem principu nerozlišitelnosti identických objektů, podle kterého objekt nikdy nemůže exemplifikovat nekompatibilní vlastnosti. Ale tato námitka dává smysl pouze pokud naše vlastnosti skutečně jsou nekompatibilní. A tyto vlastnosti jsou nekompatibilní pouze pokud je pravdivá indexikalistická koncepce času. Protože jedině v tomto případě platí, že Michael exemplifikuje všechny ty vlastnosti, které měl, má a bude mít v různých časových okamžicích. Podle indexikalismu jsou všechny časové okamžiky stejně reálné a všechny vlastnosti, které objekt v těchto čase exemplifikuje, jsou jeho skutečnými, konstitutivními vlastnostmi. Proto při takovém pojetí času Michael skutečně exemplifikuje jak vlastnost mít tmavou pleť, tak vlastnost mít světlou pleť, byť jednu z těchto vlastností měl v minulosti a tu druhou má v přítomnosti. Takto je Michael rozporný objekt a jako takový nemůže existovat.

Ale vznášet tuto námitku vůči příznivci endurace znamená mu podsouvat indexikalistickou koncepci času, kterou vyžaduje perdurace. Námitky, které byly vzneseny vůči endurantismu v tomto světle neukazují problematičnost této koncepce, ale pouze její nekompatibilitu s indexikalismem. Problematičnost bude prokázána až s prokázáním problematičnosti prezentismu - koncepce času, ke které je vázán endurantismus. Mezitím má endurantista dobrý důvod indexikalismus odmítat. Pokud to totiž učiní, otevírá se mu možnost vysvětlit Chisholmův problém existence jako pseudoproblém. Stěžejní námitkou vůči enduraci bylo, že endurující objekt má nekompatibilní vlastnosti. Tyto vlastnosti ovšem objekt získává svou existencí ve více časových okamžicích. Nekompatibilní vlastnosti objekt exemplifikuje pouze v případě, že všechny tyto okamžiky jsou stejně reálné, neboť jen tak jsou také vlastnosti, které objekt v těchto okamžicích exemplifikuje, reálné. Ale, jak tvrdí prezentismus, časové okamžiky nemají všechny stejný ontologický status. Jediný skutečný časový okamžik je ten přítomný. Všechny ostatní neexistují. Proto také neexistují objekty, které se v nich vyskytují a ani neplatí exemplifikace vlastností, do kterých v nich objekty vstupují. Na náš příklad to má dopad v tom, že Michael existuje striktně pouze v přítomnosti a zde je plně přítomen. Ačkoli exemplifikoval vlastnost mít tmavou pleť v roce 1982, momentálně to jeho vlastnost není, protože časový interval (striktně řečeno obsah tohoto časového intervalu), ve kterém se vyskytovala exemplifikace této vlastnosti, neexistuje. Michael má jenom ty vlastnosti, které exemplifikuje v přítomném čase. Z výše uvedených vlastností je to pouze vlastnost mít světlou pleť. Analogicky v roce 1982 exemplifikoval Michael pouze vlastnost mít tmavou pleť, protože z perspektivy roku 1982 je rok 2000 rok budoucí, tudíž nereálný a veškeré exemplifikace, do kterých v něm Michael vstupuje, taktéž. Teze o nekompatibilitě Michaelových vlastností tedy padá s indexikalistickým pojetím času.

Kombinace endurace s prezentismem zároveň umožňuje vysvětlit naši první námitku vůči enduraci, tedy námitku, že třídimenzionalismus neumožňuje změnu, protože tato vyžaduje trvání objektu, které je nekompatibilní s momentárním charakterem třídimenzionálních individuí. Trvající třídimenzionální objekty byly shledány rozpornými. Tato námitka dává dobrý smysl, pokud ji vznášíme na pozadí indexikalismu. Pokud je totiž platný indexikalismus, tak objekt, který se vyskytuje v různých časových okamžicích, existuje zároveň ve všech těchto časových okamžicích, a tedy má časovou dimenzi. V tomto kontextu jsou všechny trvající objekty čtyřdimenzionální a žádné trvající objekty nejsou třídimenzionální. Ovšem pokud přijmeme soupeřící prezentismus, pak se tato námitka stává pouhým nedorozuměním. Podle prezentismu neexistuje nic než přítomnost. Každý objekt je tedy přítomný, tzn. plně přítomný, nejvýše v jednom časovém okamžiku. To ale neznamená, že takový objekt nemůže existovat ve více časových okamžicích. Tím zásadním nedorozuměním je interpretace výrazu existovat ve více časových okamžicích. Ten lze interpretovat jako existovat najednou ve více časových okamžicích, jak to dělají perdurantisté, ale to vyžaduje, aby tyto okamžiky všechny existovaly. Tato interpretace je nutná k tomu, aby měly objekty temporální dimenzi, ale ne k tomu, aby trvaly. Také jej lze interpretovat jako existovat následně ve více časových okamžicích, což vyžaduje existenci nejvýše jednoho časového okamžiku. Z této interpretace nevyplývá, že objekt má časovou dimenzi. Tu by měl, kdyby ostatní časové okamžiky byly stejně reálné. Ale zároveň to nezabraňuje tomu, aby takový objekt trval.

Proč bychom měli přijmout prezentistické pojetí času? Proč ne?! Především, jaké jsou proti této koncepci námitky? Jednu vznáší například D. Lewis, když diskutuje jednu z možných odpovědí na problém dočasných vnitřních vlastností:

Second solution: the only intrinsic properties of a thing are those it has at the present moment. Other times are like false stories; they are abstract representations, composed out of the materials of the present, which represent or misrepresent the way things are. When something has different intrinsic properties according to one of these ersatz other times, that does not mean that it, or any part of it, or anything else, just has them - no more so than whet a man is crooked according to the Times or honest according to the News. This is a solution that rejects endurance; because it rejects persistence altogether. In saying that there are no other times, as opposed to false representations thereof, it goes against what we all believe. No man, unless it be at the moment of his execution, believes that he has no future; still less does anyone believe that he has no past. 11

Tento argument, pokud to vůbec je argument, obsahuje vedle charakterizace prezentismu dvě teze. První je, že prezentismus je v rozporu s endurací, neboť odmítá vůbec možnost persistence. Druhá pak, že prezentismus je v rozporu s tím, co si všichni myslíme, tedy s naší intuicí. První teze je podle mého názoru nepravdivá. Endurace a persistence jsou konzistentní pojmy a endurace je jedním z přípustných vysvětlení persistence. Skutečnost, že existuje pouze přítomný čas, nemá na možnost persistence objektů žádný vliv. Důvodem je, že realita je podle této koncepce dynamická. Ačkoli existuje pouze přítomný moment, tak se neustále mění jeho obsah. Skutečnost nastává, vzniká, tj. stává se přítomnou, a zaniká, tj. přestává být přítomnou. Endurace znamená, že objekt dokáže tomuto neustálému nastávání a zanikání bytí vzdorovat. Lewisova námitka je důsledkem neustálého setrvávání v zajetí indexikalistického myšlení. Podle této koncepce je totiž přítomný moment indexický výraz – to znamená, že každý moment je přítomný. Zároveň každý moment má fixní obsah. Pokud by přítomnost v prezentismu měla fixní obsah, pak by skutečně vedla k popření persistence, ale to, jak jsme viděli, prezentismus netvrdí. Je to naopak indexikalismus, který vyvolává otázky týkající se persistence. V této koncepci nemá pojem temporálního stávání se žádné místo. Realita není dynamická, ale statická, neboť všechny časové okamžiky jsou stejně reálné a objekty se v nich rozkládají. Při tomto rozložení karet není zřejmé, jak vysvětlit fakt, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností má v naší existenci a pro naše jednání takovou důležitost. Tím se dostáváme k druhé Lewisově tezi. Prezentismus je v rozporu s našimi intuicemi. Jaké intuice to jsou? Lewis věří, že má budoucnost. Jak je toto přesvědčení v rozporu s prezentismem? Pravděpodobně tak, že podle prezentismu existuje pouze jeden okamžik, a to ten přítomný. Tedy jinými slovy, neexistuje žádný okamžik budoucí. Tedy Lewis nemá budoucnost. Taková argumentace ovšem záměrně a opět přehlíží již citovanou skutečnost, že součástí prezentismu je teze o temporálním stávání se. Skutečně je pravda, že Lewis nemá budoucnost, neboť budoucí časové okamžiky a události v nich neexistují, ale to neznamená, že Lewis nebude nadále mít přítomnost. Lewis také pochybuje o tom, že nemá minulost. Pokud to znamená, že všechny jeho životní prožitky a zkušenosti jsou skutečné, pak minulost opravdu nemá. Pokud to ale znamená, že tyto prožitky a zkušenosti byly skutečné, a prezenitismus tvrdí, že byly, pak minulost má. Stručně řečeno, žádný objekt nemá ani budoucnost, ani minulost, ale spousta objektů bude ještě dlouho mít přítomnost a spousta objektů už přítomnost po nějakou dobu měla. Jak může ale indexikalista vysvětlit intuici, že čas plyne, když všechny okamžiky jsou skutečné a navíc přítomné? Jediná alternativa, která se mi na první pohled jeví jako zřejmá, je, že to není čas, který se pohybuje, ale pozorovatel. Koneckonců časové okamžiky jsou přítomné relativně k pozorovateli. Potom ačkoli už všechno existuje, tak pozorovatel se nachází na různých místech toho, co je, a to, co je před ním, je pro něj budoucí, a to, co je za ním, je pro něj minulé. Už na ten druhý pohled je ovšem zřejmé, že indexikalista si takový krok nemůže dovolit. Sám pozorovatel musí totiž být v této koncepci "nehybný". Pozorovatel je objekt a tedy nemá v ontologii indexikalismu žádný výjimečný status. Nestojí mimo časovou osu a neprochází se po ní. Je to čtyřdimenzionální objekt, který je také "uvězněn" ve svém intervalu.

Dalším faktem svědčícím proti Lewisovi je, že, jak se zdá, se domnívá, že to, o čem jsme přesvědčeni a v co věříme, má automaticky ontologický korelát. Tvrzením, že prezentismus nemůže být pravdivý, neboť je v rozporu se vším, v co věříme, ukazuje, že jeho metodologickou pomůckou je něco jako: jestliže teorie nekoresponduje s našimi intuicemi, pak nemůže být pravdivá. Toto tvrzení ovšem nemůže být bráno vážně v kontextu faktu, že naše intuice zdaleka nejsou ani úplné, ani bezesporné. Navíc naše intuice o minulosti se dají snadnou vysvětlit pomocí mentálních reprezentací v paměti a intuice o své budoucnosti lze vysvětlit jako induktivní chování ztělesněné anticipací. Proto postulovat existenci minulosti a budoucnosti, abychom vyhověli našim intuicím o těchto dimenzích, se zdá zbytečné.

Lewisovy námitky proti prezentismu tedy neshledávám příliš přesvědčivé. Mohli bychom mít pozitivní důvody pro přijetí indexikalismu? Na první pohled tato koncepce odpovídá jistým aspektům soudobého fyzikálního chápání času ovlivněného teorií relativity. Jedním z důsledků tohoto chápání je, že čas má svými charakteristikami mnohem blíže prostoru, než se předpokládalo. Jestliže prostor je dán vztahy mezi objekty, pak čas je těmito vztahy ovlivněn. Pojmy přítomnost, minulost a budoucnost jsou relativizovány ke konkrétnímu objektu na konkrétním místě. Ve vztahu k tomuto objektu je přítomné pouze to, co je v jeho bezprostřední blízkosti. S tím, jak roste vzdálenost od tohoto objektu – pozorovatele, vzdaluje se také pozorovaná skutečnost do minulosti v tom smyslu, že informace, které pozorovatel obdrží, jsou informace o minulých stavech pozorovaných objektů. Protože přítomnost je takto vázána na místo pozorovatele, je k němu relativní. Pozorovatel na Zemi je vzhledem k sobě samému přítomný a vzhledem k pozorovateli na Měsíci minulý. Pozorovatel na Měsíci je naopak přítomný vzhledem k sobě samému, zatímco pozorovatel na Zemi je vzhledem k němu minulý. Takové pojetí přítomnosti se kryje s indexikalismem. Koneckonců v obou koncepcích platí, že "nyní" je indexický výraz, který nabývá denotace v závislosti na místě a čase promluvy, resp. pozorovatele. No a odtud je už pouhý krok k tvrzení, že všechny časové okamžiky jsou ontologicky na stejné úrovni, neboť žádný jeden okamžik nemá privilegovaný status absolutní přítomnosti.

Tato korespondence s moderními fyzikálními koncepcemi času je ovšem pouze zdánlivě dobrým argumentem pro přijetí indexikalismu. Indexikalismus je totiž mnohem silnější a z filozofického hlediska nepřijatelná koncepce. Zamyslíme-li se nad důsledky relativistického pojetí času, jistě dojdeme k legitimnímu závěru, že časové určení objektů relativní je. Pro každý objekt v kosmu platí, že je přítomný – tedy stav tohoto objektu je vzhledem k pozorovateli v místě, kde se objekt nachází, přítomný. Zároveň pro každý objekt v kosmu platí, že je minulý – tedy informace o stavu tohoto objektu je pro pozorovatele mimo místo, kde se objekt nachází, obrazem minulého stavu tohoto místa. Zároveň také platí, že každý objekt v kosmu je budoucí – tedy stav (nikoli informace o stavu) tohoto objektu je pro pozorovatele mimo místo, kde se objekt nachází, stav budoucí. Z tohoto hlediska dává smysl také indexikalistická teze, že minulost, přítomnost i budoucnost jsou stejně reálné. Pokud ale platí, že vesmír se vyvíjí, pak mají pojmy přítomnost, budoucnost a minulost své "absolutní" významy. Co to znamená? Představme si na chvíli kráter Spinoza na odvrácené straně Měsíce. Tento kráter je jedním z mnoha kráterů na měsíci, které vznikly dopadem meteoritu. Tedy byla doba, kdy tento kráter neexistoval. Pokud ale tento kráter neexistoval, pak neexistovalo ani jedno místo na světě, vzhledem ke kterému by byl přítomný, a ani jedno místo, vzhledem ke kterému by byl minulý. Tento kráter byl totiž vzhledem ke všem místům ve vesmíru budoucí – tedy absolutně budoucí. Objekt se totiž může stát relativně časově určený, až když o něm existuje informace. V momentu, kdy Spinoza vznikl, se stal částí sumy všech objektů, které jsou, začal emitovat informaci o své existenci a jeho časové určení tedy může být relativizováno k jednotlivým místům v rámci vesmíru. Tím, že je částí sumy všech objektů, které jsou, částí kosmu, je Spinoza přítomný v absolutním smyslu. Ovšem pokud se budou ve vesmíru dít věci jako dosud, pak je pravděpodobné, že jednou Spinoza přestane existovat. Například bude zničen zároveň s Měsícem po srážce s kometou. V takovém případě z jeho relativních časových určení zůstane pouhé torzo. Spinoza totiž zůstane pouze minulý v relativním smyslu – tedy informace o něm bude dále přenášena kosmem a bude přijímána jako informace jeho o minulých stavech. Už nebude budoucí v relativním smyslu, neboť Spinoza už nebude emitovat informaci, která by do jiných částí kosmu mohla v budoucnu dorazit, a nebude také přítomný v relativním smyslu prostě proto, že už nebude existovat. Tyto skutečnosti jsou způsobeny tím, že Spinoza je z absolutního hlediska minulý – tedy už není konstitutivní částí sumy všech objektů, které jsou. To, co bylo řečeno v tomto odstavci, vyplývá z pojmu změny. Pokud připustíme, že se kosmos mění, pak platí všechny výše uvedené teze. A budou platit i v případě, že budeme změnu chápat pouze jako re-konfiguraci konstantního množství hmoty. Protože i tak budou nadále vznikat nové konfigurace a zanikat staré. Stále budou mít výrazy přítomnost, minulost a budoucnost své relativní i absolutní významy. Je zřejmé, že fyzik tyto významy, zcela legitimně, přehlíží. Jeho úkolem není spekulovat ani nad možnými světy, ani nad statutem neexistujících objektů, ale vysvětlit jevy aktuálního, empiricky pozorovatelného světa, a pro tyto jevy dozajista platí relativní časové určení. Filozof ale má právo jít dál a ptát se, co je za tímto pozorovatelným světem. Jestliže se fyzik zabývá výhradně charakterem existujících objektů, filozof má právo brát v potaz také objekty, které neexistují a zkoumat jejich status. Jsem si vědom potíží, které pojem neexistujícího objektu vyvolává, a sám patřím k těm, kteří singulární negativní existenční výroky považují za nesmyslné. Ovšem rozhodně nepovažuji za nesmyslný pojem budoucí neexistence přítomných objektů (a potenciální neexistence aktuálních objektů). Domnívám se, že tento pojem má smysl i rozsah a že singulární výroky připisující budoucí nebo potenciální neexistenci konkrétním objektům jsou bez výjimky pravdivé. Tímto přijetím ovšem uznávám, že jednou tyto objekty nebudou existovat, tedy nebudou konstitutivními částmi sumy všeho, co je, a tedy nebudou přítomné, ale absolutně minulé.12 Přijetím indexikalismu, jakožto filozofického rozšíření relativistického chápání času, se popírá smysluplnost pojmu budoucí neexistence objektu a derivativně také možnost existence jakýchkoli objektů, které v budoucnu nebudou existovat. To je pro mne dostatečný důvod indexikalismus odmítat.

Zatím jsme proti perdurantisticko-indexikalistické teorii vznesli několik námitek. První se týkala mereologického výkladu persistence a spočívala v argumentu, že přijmeme-li ontologii temporálních částí, lze jen velmi obtížně stanovit kriterium jednoty objektů v čase, a jsme nuceni jednotu relativizovat. Podobnému důsledku se nevyhne ani analogická koncepce trans-modální existence. Druhá se týkala indexikalismu, a to konkrétně toho, že relativizace času vzhledem k místu promluvy má za následek popření možnosti, že by mohly existovat objekty, které v budoucnu zaniknou, a tím zničení rozdílu mezi pojmy existence, neexistence a změny.13 Tím ovšem naše argumentace vůči těmto doktrínám nekončí. Zejména musíme dokončit naši analogii modality a času a zde se vyskytnou další pochybnosti a námitky. Zatím je nutno učinit jednu terminologickou poznámku. V otázce persistence jsme rozlišili dvě koncepce – endurantismus a perdurantismus – a jim odpovídající koncepce času – prezentismus, respektive indexikalismus. Ačkoli v analýze modalit se vyskytují koncepce zcela analogické výše uvedeným, používání těchto jmen v modalitě může být většinou pouze metaforické. Individua v modalitě netrvají. Proto si pro potřeby této práce nazvěme analogii perdurantismu v modalitě trans-modální koncepce individuí, neboť individua jsou v této koncepci hyper-objekty, které mají své části v mnoha možných světech, a analogii endurantismu v modalitě pak amodální koncepce individuí, neboť individua v této koncepci postrádají jakákoli ontologicky markantní modální určení. Standardní termín pro analogii indexikalismu v modalitě je extrémní realismus a jeho protějšku odpovídá aktualismus.

11. Aplikace řešení problému persistence na modality

K dokončení našeho srovnání času a modalit zbývá dodat jeden podstatný fakt. Tak jako se vzájemně vylučují obě koncepce persistence s některým pojetím času, tak se také obě koncepce trans-modální existence individuí vylučují s některým z našich dvou pojetí modalit. V jedné z předchozích částí jsme si představili trans-modální koncepci individuí jako tezi, že individua existují v možných světech tím, že mají modální části. Tyto části jsou částmi různých možných světů. A protože i zde platí, že žádný objekt nemůže mít neexistující části, je zřejmé, že aby trans-modální individuum mohlo vůbec existovat, je nutné, aby existovaly všechny ty možné světy, ve kterých má svoje modální části. To ovšem vylučuje aktualistické pojetí modalit a vyžaduje extrémní realismus – tedy tvrzení, že neexistuje žádný ontologický rozdíl mezi tím, co je aktuální, a tím co bychom nazvali jako pouze potenciální. Pokud to, co je, nazýváme reálným, skutečným, nebo jakkoli jinak, pak to, co může být, musí také být reálné, skutečné, apod. Vše pouze potenciální má v této koncepci status reálného. Existence má mnohem větší extenzi, než jakou bychom ji intuitivně přiřkli.

V soudobé metafyzice modalit snad nejvýznamnějším zastáncem extrémního realismu je David Lewis. Pokusme se vystopovat základní schéma jeho koncepce. Stěžejní částí této koncepce je "důkaz" existence pouze potenciálních světů:

I believe that there are possible worlds other than the one we happen to inhabit. If an argument is wanted, it is this. It is uncontroversially true that things might be otherwise than they are. I believe, and so do you, that things could have been different in countless ways. But what does this mean? Ordinary language permits the paraphrase: there are many ways things could have been besides the way they actually are. On the face of it, this sentence is an existential quantification. It says that there exist many entities of a certain description, to wit "ways things could have been". I believe that things could have been different in countless ways; I believe permissible paraphrases of what I believe; taking the paraphrase at its face value, I therefore believe in the existence of entities that might be called "ways thing could have been". I prefer to call them "possible worlds".14

K tomuto argumentu přichází vysvětlení, co jsou možné světy. Lewis se nedomnívá, že je možné pojem možného světa definovat pomocí základnějších pojmů. Je to pro něj primitivní termín jeho koncepce. Intuitivně vysvětluje, že možné světy jsou objekty stejného typu, jako je tento svět, a tento svět vysvětluje mereologicky jako maximální sumu spacio-temporálně provázaných objektů, neformálně: "já a vše kolem".

Tento argument z přirozeného jazyka byl podroben ostré kritice ze strany aktualistů a obratem využit v jejich prospěch.15 Obsahuje totiž jeden neopodstatněný krok. Lewis vyvozuje z existence "způsobů, jak se věci mohly mít" existenci možných světů. Ovšem "způsob, jak se věci mohly mít" je jistá charakteristika, zatímco Lewisovo vysvětlení možných světů je řadí do kategorie konkrétních objektů. Pro srovnání: moje tiskárna mohla být barevná; tedy existuje způsob, jak se tento objekt - moje tiskárna - mohl mít. Tento způsob je možná charakteristika této tiskárny, její potenciální vlastnost. Jestli tato vlastnost existuje, je sice otázka kontroverzní, ale nemá nic do činění s otázkou, zda existuje také nějaký objekt, který tuto vlastnost ve skutečnosti exemplifikuje. Podaří-li se nám odpovědět na první otázku kladně, stále ještě bude třeba netriviálního argumentu, abychom byli schopni odpovědět také na druhou otázku. Tento krok ovšem Lewis činí bez nejmenších skrupulí, když z existence jistých možných vlastností tohoto světa vyvozuje existenci jiných světů, které tyto vlastnosti reálně exemplifikují. Ovšem vzhledem k tomu, že výše uvedená stať nemůže být ve striktním slova smyslu považována za důkaz existence možných světů, odpusťme Lewisovi tuto chybu a přijměme jeho přesvědčení o existenci možných světů jako tezi, kterou má nadále dokázat.

Další charakteristikou Lewisovy koncepce je indexikalistické chápání aktuality. Tato teze je úzce spjata s tezí o stejnosti typu možných světů. Jsou-li všechny možné světy stejného typu a je-li náš svět aktuální, pak jsou také všechny ostatní světy aktuální. Zdání výjimečného statutu našeho světa je způsobenou pouze faktem, že se v něm vyskytujeme my, naše myšlenky, tvrzení, apod. Proto je náš svět aktuální. Ovšem stejné atributy mají také všechny ostatní světy vzhledem ke svým obyvatelům. Výraz "aktuální" je indexický výraz, který nabývá významu v závislosti na kontextu, ve kterém je užit. V tomto bodu je analogie s temporálním indexikalismem snad nejzřetelnější.

Pouze taková nebo jí blízce podobná teorie modality je schopna dodat potřebný základ pro trans-modální koncepci individuí. Pokud všechny možné světy reálně existují, potom individua, která v nich mají své modální části, existují také, a existence individua v možných světech může být vysvětlena pomocí těchto částí. Kritiku tohoto pojetí jsme již uvedli. I zde platí, že pro úspěšné vysvětlení existence individua v možných světech je třeba dodat dostačující podmínku pro jednotu jednotlivých objektů v možných světech, které spolu tvoří trans-modální individuum. A takové kriterium nelze dodat. Opět nelze než přijmout neomezenou mereologii a tvrdit, že pro každé dva objekty v různých možných světech existuje třetí, který je sumou těchto objektů. Z toho pak vyplývá, že každý objekt bude součástí nikoli jednoho, ale bezpočtu trans-modálních individuí. A opět dospějeme k závěru, že jednota je relativní danému sortálnímu konceptu. Nebude mít smysl se ptát, zda jsou objekt o₁ ve světě w₁ a objekt o₂ ve světě w₂ součástmi téhož modálního kontinuantu. Bude pouze možné se ptát, zda o₁ a o₂ jsou součástí téhož F-kontinuantu. Tedy nebude smysluplné se ptát, zda o₁ je součást téhož objektu jako o₂, ale pouze zda o₁ je například stejně racionální jako o₂.

Ale takové řešení neposkytuje dostatečný aparát, abychom mohli vysvětlit možnost vět de re. Abychom mohli popsat pravdivostní podmínky výroku Je možné, že některé organismy nepotřebují výživu, je nutné, aby naše koncepce obsahovala možnost, aby dané individuum, jakožto právě toto individuum, existovalo ve více možných světech. Fakt, že v nějakém možném světě existuje nějaký organismus, který nepotřebuje výživu, je pro náš výrok irelevantní, pokud není doplněn faktem, že tento organismus je tentýž objekt, jako některý organismus v aktuálním světě. Ale tuto informaci koncepce trans-modálních individuí poskytnout nedokáže, protože nedokáže vysvětlit pojem absolutní jednoty v možných světech, který je předpokládán. Naše analogie s časem dále ukazuje, že temporální protějšek koncepce trans-modálních individuí – perdurantismus – není schopen poskytnout pravdivostní podmínky pro temporální de re výroky – tedy výroky, které přisuzují přímo individuím jisté temporální vlastnosti. Kupříkladu věta John Scofield vystupoval 20. března 2000 v Lucerně vyžaduje, nikoli aby o některém individuu, spojeném s přítomným Scofieldem, konceptem jazzový kytarista, ale přímo o Scofieldovi samém platilo, že vystupoval 20. března v Lucerně. Ale perdurantismus neobsahuje potřebné prostředky k vysvětlení tohoto faktu. Proto je třeba jak perdurantismus, tak koncepci trans-modálních individuí odmítnout ve prospěch teorie, která nám de re výroky umožní vysvětlit.

Trans-modální koncepci individuí lze dále vedle skutečnosti, že jako teorie identity v možných světech, je naprosto neuvěřitelná, také vytýkat, že staví na velmi kontroverzní doktríně, totiž že jsou objekty, které neexistují. K této doktríně je vázána právě předpokládaným extrémním realismem, podle kterého všechny neaktuální možné světy existují a jsou objekty stejné kategorie jako aktuální svět. Kritiku této doktríny zde nebudeme prezentovat.16

Výše jsme hájili endurantistické pojetí persistence proti jistým námitkám a nyní je třeba učinit totéž také v modalitě.V obhajobě endurantismu bylo nezbytné popřít, že časové okamžiky jiné než ten přítomný mají jakýkoli ontologický rozměr. Důvodem bylo, že v různých časových okamžicích exemplifikují objekty různé vlastnosti a kdyby všechny tyto okamžiky byly stejně reálné, pak by tato individua měla všechny tyto vlastnosti najednou, čímž by se stala rozporná. Pokud ale ostatní časové okamžiky a jejich obsahy neexistují, pak individua exemplifikují pouze ty vlastnosti, které mají v přítomném čase, a žádná nekonzistence nehrozí. Podobně musíme postupovat také při obhajobě amodální koncepce individuí, abychom skutečně zamezili platnosti Chisholmova problému existence. To se nám podaří, pokud přijmeme aktualistickou koncepci modality. Aktualismus je doktrína, že neexistují žádné neaktuální objekty. Tuto tezi lze jen obtížně artikulovat tak, aby nezněla triviálně. Nejedná se o doktrínu, že vše co existuje, existuje. Nebo že neexistuje nic, co neexistuje. Aktualismus lze netriviálně pochopit pouze v rámci extrémně realistického smýšlení. Extrémní realista postuluje objekty, které bychom, pokud odmítneme indexickou analýzu aktuality, intuitivně nenazývali aktuální. Tyto objekty, ačkoli nejsou aktuální, existují. Aktualistická doktrína je reakcí právě na tuto tezi. Znamená popření smysluplnosti existence jakýkoli objektů, které bychom nenazvali, pokud odmítneme indexickou analýzu aktuality, aktuálními. Extrémní realista tvrdí, že vedle objektů, které existují, tedy jsou součástí tohoto časoprostoru, jsou (tedy mají určitou formu bytí) také objekty, které neexistují. Aktualista tvrdí, že jediné ontologicky markantní objekty jsou ty, které mají jak tuto zvláštní formu bytí, tak také existenci, a odmítá jakýkoli ontologický status objektů, které mají pouze tuto zvláštní formu bytí, ale ne existenci. Tedy přesněji: pro aktualisty není žádná jiná forma bytí než existence. Ve vztahu k možným světům je aktualismus teze, že jediný svět, který skutečně existuje je svět aktuální a vše, co jakýmkoli způsobem je, je jeho součástí. Aktualismus vylučuje, že jsou nějaké světy, které nejsou aktuální, ale nevylučuje, že takové světy mohly být aktuální, tedy mohly existovat, tedy že jsou možné.

Skutečnost, že existuje pouze jediný svět, nebrání tomu, abychom mohli tvrdit, že objekty existují ve více možných světech. Existovat v možném světě w pro objekt totiž neznamená nic víc, než že by takový objekt existoval, i kdyby to byl svět w, který by byl aktuální, a ne tento svět, který je aktuální. Tedy existovat v možném světě neznamená být najednou na několika místech současně, nebo v několika světech stejně reálně. Daný objekt se nemusí mnohonásobně vyskytovat, aby byl schopen existence v jiných možných světech, protože tyto světy neexistují. Ale musí platit, že by se tento objekt vyskytoval v daných světech, kdyby byly aktuální, respektive existovaly. Podobně tvrzení, že daný objekt existuje ve více časových okamžicích, nezavazuje k mnohonásobnému výskytu individua v těchto okamžicích, ale pouze k faktu, že jakmile tyto okamžiky nastanou, respektive když tyto okamžiky byly přítomné, tak tento objekt bude stále vyskytovat, respektive se vyskytoval. A protože jiné možné světy neexistují, pak ani vlastnosti, které by daný objekt v těchto světech exemplifikoval, kdyby byly aktuální, ve skutečnosti neexemplifikuje a exemplifikuje pouze ty vlastnosti, které má v aktuálním světě. Tímto krokem lze zabránit závěru problému existence, podle kterého objekt existující v různých možných světech exemplifikuje nekonzistentní vlastnosti. Prvním krokem jsme ukázali, že je nutno jemněji formulovat princip identity nerozlišitelných objektů tak, aby rozlišoval mezi exemplifikacemi v různých možných světech, a druhým krokem jsme popřeli, že exemplifikace, do kterých objekt vstupuje v těchto možných světech, jsou exemplifikace ontologicky markantní.

Jednou z výhod tohoto přístupu k modalitě je, že analogie mezi časem a modalitou lze snadno přeměnit v totožnost. Možné světy lze totiž chápat dvěma způsoby. První způsob je chápat možné světy jako kompletní historie - tedy sekvence po sobě následujících událostí. Alternativě lze možné světy chápat jemněji jako pouhé časové řezy těchto chronologií - tedy atemporáně. Pokud přijmeme tuto koncepci, pak aktuální svět je roven obsahu přítomného časového okamžiku a ostatní ne-přítomné časové okamžiky jsou numericky odlišné možné světy. Tímto zredukujeme obsah aktuálního světa na obsah přítomného okamžiku (což je maximální prostorová mereologická suma) a zároveň zrušíme temporalitu ve prospěch modality, respektive rozšíříme množinu možných světů také o ne-přítomné časové okamžiky. Tím se stává amodální koncepce individuí řešením nejen problému existence a identity individuí v možných světech, ale zároveň také řešením problému persistence.

Ovšem přestože jde o řešení těchto problémů, nelze je považovat za analýzu modality a času. Ontologická analýza spočívá v redukci entit jisté kategorie na entity jiné, většinou pro filozofy přijatelnější entity. V našem případě by se jednalo o redukci obsahů budoucnosti, minulosti a potenciality na existující entity. Ovšem taková analýza je prezentisticko-aktualistické koncepci nedostupná. Když jsme hovořili o tom, co znamená pro aktualistu, že objekt o existuje v možném světě w, uvedli jsme, že jde o skutečnost, že by takový objekt existoval, kdyby tento svět byl aktuální. Tedy aktualistická analýza v sobě obsahuje modální pojmy. Podobně prezentista bude analyzovat skutečnost, že objekt o existuje v časovém okamžiku t_n, kde n>0, tj. jde o budoucí okamžik, jako: objekt o bude existovat, až t_n bude přítomný. Tedy prezentistická analýza obsahuje časové výrazy. Obě analýzy, pokud by byly myšleny vážně, by byly kruhové. Ale aktualista, ani prezentista nezamýšlí všechny možné světy a časové okamžiky redukovat na existující entity. Takovou redukci považují za kategoriální chybu. Modalita není realita a budoucnost, či minulost také nejsou přítomné. Tyto dimenze nemají žádný ontologický status a nemají být redukovány na entity přítomné a aktuální, pokud tyto nejsou pouhé teoretické reprezentace toho, co ve skutečnosti neexistuje. Budoucnost, minulost a modalitu lze modelovat, ale nelze tvrdit, že tyto dimenze mají jakoukoli formu bytí.17