Evropa se na přelomu svých tisíciletí znovu stala rozžhaveným tématem svůdně odhaleným nejen pro žurnalisty snaživě investigativní, ale i pro některé humanitní obory, včetně filosofie. Zvlášt filosofie se občas až s děsivou ochotou chápe splnění požadované povinnosti dodávat ušlechtilou moudrost a moudrou ušlechtilost (obojí se vzájemně svírá v objetí nezpochybnitelnosti) jakožto stavební kameny sociálních projektů, vizí, programů a impulsů nejrůznějšího rázu, které se s maniakální zarputilostí snaží uspořádat život Evropanů. Filosofii, opět zaměstnané jako ancilla, se dostává i náležité finanční odměny: Potřeba vyčerpat a učinit reálnými miliónové granty vede k záplavě tištěnými eurodisiaky, která fungují jako mocná euroviagra uvádějící skleslé Evropany impotentní správného rozluštění složitosti světa do vztyčeného stavu adorace uctívání (tj. uctívání uctívání!) hodnot sugerovaných jako typicky evropské, nedotknutelné a pro Evropana povinně závazné.

Pokusy vymezit Evropu pomocí jediného, do nerozrušitelného celku sevřeného souboru znaků má několik nezanedbatelných důsledků. Stabilní vymezení jediné možné evropskosti nabývá vylučovacího charakteru vzhledem ke všem Evropanům, kteří nekráčejí například „římskou cestou“, ale dovolují si akcentovat jiné hodnoty a kategorie z důvodů světonázorových nebo prostě geografických. Vymezení jediné Evropy nabývá imperativní povahy. Stává se z ní filosofická idea jednotného celku, která se zvlášť při spojení s Pravdou (což bývá pravidlem) mění v mocenský a manipulativní princip. Z jeho hlediska se pak vyžaduje po individuu, aby přijalo závěry a řešení, jež jsou mu bytostně cizí. Idea jediné a jednotné Evropy znamená zánik individua. Napomáhání této ideji znamená zánik filosofie. Zánik individua a filosofie znamenají zánik Evropy.

Zatím posledním stavitelem jednotných evropských kasáren u nás je Otakar A. Funda ve své knize Znavená Evropa umírá. Kniha je to v několika ohledech vpravdě prazvláštní. Čtenář s překvapením zjišťuje, že se vyznačuje naprostou absencí vlastního intelektuálního výkonu autorova, který jenom předkládá nekonzistentní a silně nevěrohodný soubor tisíckrát omletých myšlenek. Naprosto fatálně se mu nepodařilo vsadit je do nějakého argumenty podloženého rámce. Směšují se zde zmateným způsobem nejen kategorie a pojmy, ale i porůznu roztroušené úryvky antropologické, metodologické, filosofickodějinné, historickofilosofické, kulturologické, religionistické, ekologické atd., aniž by bylo dosaženo výkladové jednoty. Tento chaotický stav plané libovůle je omluven tím, že se jedná o „dojmosloví“, „protrpěné tušení“. Funda tím má na mysli, že napsal esej určený studentům, kteří mají převzít odpovědnost za další chod světa, a intelektuálním pracantům, kteří ví, že „myšlenkové úsilí“ je „místo“, místo zápasu o člověkovo nejzákladnější, o jeho bytí a nebytí (s. 8). Z podoby Fundova zápasu o ne/bytí lze soudit, že asi postrádá pud sebezáchovy - člověk se jen diví, jak to, že ho protrpěná intenzivní kontemplace o velkých věcech (ta megala) ještě neumořila hlady.

Právě proto, že se jedná o esej, není asi potřeba ani valné promyšlenosti, ani důslednosti, a Funda tak dává najevo svůj souhlas s oblíbenou představou eseje jako rozvolněného subjektivního vyjádření tzv. vlastního názoru. Tomu odpovídá i Fundovo výrazivo: Například parafráze jedné části Platónova dialogu začíná „Co se tady pumprdlíkuješ s nějakým dobrem“ (s. 31). V podobném duchu jsou psána i příležitostná exempla, například O tupém fotrovi (s. 32), která fascinují jen několika vyvoleným dosažitelnou úrovní prostomyslnosti.

Funda v podstatě vypráví neuvěřitelně banální filosofický román: Začíná povídáním o člověku, který potřebuje nějaké jistoty, aby vydržel „průser světa“ (s. 20), tyto jistoty jsou také bez zaváhání zformulovány (například existuje tzv. objektivní realita). Jistotami obložený člověk se může vydat vybudovat Evropu: K dispozici má „kvádry“ vylámané ze čtyř „lomů“ (náboženství starého Izraele, antika, křesťanství, sekulární evropský humanismus); z těchto kvádrů jsou postaveny pilíře Evropy (odpovědnost, humanita, svoboda, racionalita, exaktnost a tolerance). V naší postmoderní současnosti jsou však pilíře demontovány (z odpovědnosti je laxnost, z tolerance lhostejnost atp.). Nakonec se Evropa hroutí, překvapivě však nikoli proto, že by ztratila ony pilíře, ale protože ztratila vize, protože je pluralitní, protože je energeticky neudržitelná, protože je neschopná sebeoprav a protože v ní panuje „blbá nálada“ (s. 136nn.). Zániku nelze zabránit, nezachrání nás filosofie, věda, ekodiktatura, biofilní informace ani ekologie. Tváří v tvář smrti zbývá intelektuálnímu pracantovi zachovat si „noblesní tvář“ a kochat se zafixovanými evropskými hodnotami.

Proč bychom měli umírat důstojně, zalykajíce se uctíváním evropských hodnot, se nedozvíme. Stejně tak se Funda vůbec nepokouší zdůvodnit, proč vybral jako stavební materiál Evropy právě takové „lomy“ a takové „pilíře“. Daly by se přece uvést další „lomy“ - a dalších „pilířů“, stejně hodnotných a úctyhodných, lze zde uvést třeba tucet. Nedozvíme se, proč „pilíře“ v postmoderní Evropě selhávají, nedozvíme se ostatně ani, co je to postmoderna; nedozvíme se, jak se vytvořily a staly se dominatními ony důvody zániku Evropy; nedozvíme se, jaký je rozdíl mezi Evropou a euroamerickou civilizací. Ba co víc, řešení celého problému zániku je kupodivu třeba hledat na začátku knihy. V poslední kapitole se sice hovoří o smrti znavené Evropy, co se tím vlastně myslí, je ovšem nenápadně podotknuto na začátku: „Zánik evropské, respektive evroamerické kultury, dík globalizaci světa, postihne člověka jako živočišný druh“ (s. 10).

Funda nenapsal knihu o smrti Evropy, Funda píše o vyhynutí člověka na základě směšné myšlenky, že díky globalizaci je celý svět Evropou, a proto zánik Evropy znamená zánik lidského světa. Jenže Evropa není planetární kultura, její údajná vyprahlost se nemusí týkat zbylé – a to valné – většiny lidstva. Z uvedených důvodů jejího zániku platí v globálním ohledu jen ničení přírody provozované jak Evropany, tak oněmi chudáky, kteří sice budou mít Internet, ale ne co do úst. Nakonec jde prostě o to, že je nevyhnutelná konečná pomsta zničené přírody, která smete lidský rod. Funda napsal ekologickou apokalypsu, která s osudem Evropy má jen málo společného; vlastně jen ohlášení smrti.

Antoň Funda si naprosto svévolně vymezil Evropu do jediné podoby, do jediného uzavřeného celku, který operacionalizuje pro vlastní účely, totiž své „protrpěné tušení“ smrti člověka. To mu překvapivě slouží pouze jako další apel: Pod zorným úhlem smrti máme o to více trvat na našich evropských hodnotách, na humanitě zvláště. Humanita je totiž tím vynálezem, díky němuž se Evropa stala „místem největší slávy lidství, neboť rozpoznala, že největší sláva lidství je v překonání vlastního já a tak i v odřeknutí slávy“ (s. 43). Ano, humanismus je skutečně mechanismus, jehož cílem je přetváření individua, debestializace člověka prováděná specifickými institucionalizovanými prostředky, mezi nimiž filosofie hraje nikoli nepatrnou roli. Humanistická filosofie nakonec vždy vystupuje s nějakým nárokem, s nějakým požadavkem, kterému individuum musí dostát, aby mohlo být vůbec považováno za člověka. Deanimalizující projektantská, vskutku inženýrská filosofie, využívá svou myšlenku jednotné a jediné Evropy jako instrument. Jednak jím zvyšuje vlastní sociálněpolitický status a jednak agresivně fixuje normy, hodnoty a kategorie, formulované tak, aby je bylo možno dále ideologicky využít k účelům kladeným dnešní dobou. Ale nezajímá se o to, že takové účely neodpovídají historickému kontextu, v němž tyto znaky Evropy vznikly jako kontingetní výtvory, které proto nelze absolutizovat.

Filosofické myšlení o jediné a snadno vymezitelné Evropě, jak je praktikuje nejen Funda, je nebezpečným podnikem. Připomíná novou zradu vzdělanců na vlastním kulturním dědictví, které se stává pouhým nástrojem k prosazování megalomaniakálních modře natřených vizí. Evropané jsou opět nuceni rozloučit se právě s Evropou, v níž žijí, v zájmu nějaké příští a lepší Evropy. Vykořeňování individua z vazeb, jež ho konstituují, a zužitkování filosofie jako kultické formy uctívání pečlivě vybraných segmentů ideové tradice vede ke konci Evropy, a ten se jeví jako přinejmenším stejně reálný a nezvratný jako Fundova ekologická apokalypsa. Bylo by proto možná vhodné zpomalit, neupírat tolik zraky do budoucna, kde může stát vždy jen jediná Evropa, a podívat se spíš kolem sebe a za sebe. Možná budeme překvapeni, kolik Evrop se nám podaří najít. Potom nám už nebude vadit nechat třeba zrovna tu Fundovu Evropu klidně zemřít.

O. Funda, Znavená Evropa umírá, Karolinum, Praha 2000

Daniel Špelda