Při běžném vyjadřování příčinnosti dění (jakož i při běžném zamyšlení nad pojmy příčina, účinek a následek) se může jejich rozlišování jevit jako zbytečně podrobné. Ve striktním vědeckém popisu či ve vědeckém vysvětlení kauzality konkrétních pohybů či vývoje konkrétních entit zkoumané reality (a to již na úrovni tzv. makrosvěta¹, v němž se jako lidské bytosti standardně a „zdomácněle“ pohybujeme), však můžeme narazit na problém². Jeho obecnější kontury si lze přiblížit a ozřejmit³ pomocí následujícího myšlenkového experimentu. Vymezíme si jej několika předpoklady:⁴

1. konkrétní příčina konkrétního účinku má určité trvání v čase, není časově nulová, resp. v určitém čase vzniká, v určitém časovém úseku působí a v určitém čase zaniká (jako příčina);

2. konkrétní příčina není prostorově nulová, a protože je působením (resp. plozením) účinku, mění po dobu své existence své prostorové určení, resp. šíří se prostorem (jinak by nebyla příčinou);

3. rychlost šíření dané příčiny (a tím i jí navozovaného účinku) prostorem není neomezená;

4. konkrétní účinek, plozený touto konkrétní příčinou, je obdobně jako ona časově a prostorově nenulovou událostí;

5. hypotetický předpoklad: zkoumaný účinek není prostorově ani časově totožný s vymezenou příčinou (zkrátka: příčina předchází účinek).

 

Zmíněné předpoklady se pokusíme naznačit i schématicky. Pro jednoduchost a větší názornost se omezíme na jeden rozměr času a prostoru:

  

(P značí příčinu, Ú účinek; x/t šíření příčiny či účinku za určitý čas t; t_p a x_p značí čas a prostorový rozměr šíření příčiny; t_ú a x_ú čas a prostorový rozměr šíření účinku; indexy 0 a k značí počáteční a konečné hranice příčiny nebo účinku.)

Uvedené schéma je aditivní, sdružuje časově odlišné události (bez časového odlišení) v jedno. Naznačme tedy názorněji a prozkoumejme dění příčiny a dění účinku v dílčích časových krocích:

 (Indexy n značí rozměry času a prostoru odlišné od 0 a k, tj. větší než 0 a menší než k, ostatní jako v schématu výše.)

 

Z podrobněji uvedených předpokladů i podrobnějšího schématického znázornění vysvítá několik možných náhledů:

Předně, označenému dění na straně účinku časově předchází dění na straně příčiny. Z toho dále plyne, že v čase, kdy příčina vzniká, na počátku její existence (t_p=0), žádný účinek neexistuje. V čase, kdy příčina působí, anebo končí své působení (t_p=n, t_p=k), však podle schématu ještě žádný účinek neexistuje. Můžeme se pak ptát: Co daná příčina způsobuje? (Anebo je snad bez účinku? )

Obdobně můžeme soudit: V čase t_ú=n či t_ú =k jasně existuje určitý účinek, ale popsaná příčina jej nezpůsobuje, jelikož již neexistuje. Lze se ptát: Co jej způsobuje? (Anebo příčinu nemá?)

Naději na snadné vyřešení neskýtá ani („bodová“ „středová“) varianta úvah o dění v čase t_p =k, který je roven času t_ú =0. V něm končí svoji existenci příčina a začíná účinek. Mají-li se však časově předcházet, nemohou se ani v tomto (myšlenkově do nekonečna dělitelném) okamžiku překrývat.⁵

Na základě uvedených náhledů se lze kritičtěji postavit ke stanoveným předpokladů myšlenkového experimentu: některý z pěti uvedených předpokladů je zvolen chybně. Je zřejmé, že jeho první čtyři teze obvykle nevyvolávají větší námitky. Naopak, spory a diskuse mohou vznikat u 5. předpokladu. Pokusme se o diskusi k němu.

Když přijmeme za své, že příčina a účinek jsou prostorově netotožné, pak nezbývá než konstatovat: příčina a účinek jsou současné (v čase totožné procesy, resp. časově souběžné procesy ap.). Jejich vlastní časový rozměr (tj. příčiny zvlášť a účinku zvlášť) se tímto závěrem nelikviduje, nezmenšuje se na nulu. Likviduje se jejich časový rozdíl; jsou totiž dílčími stránkami jednoho kauzálního procesu.⁶ V každém čase existence příčiny jí odpovídá určitý, byť sebenepatrnější účinkový děj. (Tím neztotožňujeme vztah příčiny a účinku s korelací.⁷)

Jinými slovy, hovoříme o představě současnosti⁸ příčiny a účinku. Časová následnost neexistuje mezi příčinou („svého“ účinku) a jejím účinkem (účinkem „této“ příčiny). Existuje zejména mezi kauzálními články.

Tím, že z určité příčiny vzniká určitý účinek, vzniknou nové souvislosti míněných objektů. Změněné souvislosti objektů se mohou začleňovat do nových příčinných souvislostí. Nové příčinné souvislosti vedou k novým účinkům. Pak je vhodnější přesněji rozlišovat: Původní kauzální článek (původní příčina a účinek) a nová příčina a účinek (nový kauzální článek) jsou časově následné.

Jazykově takovou následnost někdy (v běžné i vědecké terminologii) odlišujeme termíny: předpoklady a následky, resp. výsledky, důsledky ap. V přesném slova smyslu by pak mělo být uvažováno následovně: předpoklady ještě nejsou příčinou (ještě nedošlo ke vzájemnému působení faktorů v ní figurujících). Následek je tím, co časově následuje po odeznění určité příčiny (i jejího určitého účinku, bezprostředně s ní souvisejícího). Následek není účinkem zmíněné určité příčiny - zcela jistě však zahrnuje příčiny a účinky z jiného, následujícího kauzálním článku⁹. Ve vědecky striktním zkoumání kauzálních procesů může zaměňování účinku a následku vést k mnoha nedorozuměním.

Poznamenejme dále, že časovou následnost¹⁰ lze spatřovat nejen mezi příčinou (a účinkem) jednoho kauzálního článku a následkem (v následném kauzálním článku). Při podrobném zvážení ji nalézáme i mezi „počátkem“ fungování příčiny a jejím „koncem“. Lze postřehnout, že právě tato okolnost vede velmi často v běžném předvědeckém popisu a označování příčinných dějů k nepřesnostem, ba někdy i omylům. Za účinek se pokládá jen jeho „vyvrcholení“, silná manifestace; za příčinu se pokládá její (snadněji zjistitelný) počátek. V takovém pojetí takové „příčiny“ takového „účinku“ je časová relace jen a jen následností.

 

---

1. Prozatím tedy necháváme stranou, bez zkoumání, problémy kauzality tzv. „mikrosvěta“ a „megasvěta“, jejich kvantových charakteristik, jak se je snaží odhalovat moderní fyzika na přelomu 20. a 21. století.

2. Máme tím na mysli další stránku problémů  než jen ty, na které (dle našeho soudu výstižně) upozorňuje Josef Krob při zmínce o kauzalitě a času (problém tautologie). Srovnej: ŠMAJS, J., KROB, J.: Úvod do ontologie. Brno (1991), vydání z r. 1994, s. 55.

3. Tj. přispět k myšlenkovému potvrzování prostřednictvím procedury myšlenkové falzifikování (což není totožné, i když je inspirované, se všeobecně známou popperovskou metodologií).

4. Čas a prostor nechápeme jako samostatné a univerzální objektivní entity. Spíše se kloníme k názoru, že se jedná o člověkem vnímané, zachycované, popisované a měřené objektivní inherentní relace určité evolucionizující reality (relace, které nejsou neproměnné, které jsou tak či onak odvislé od konkrétního evolučního dění, v němž existují).

5. Z uznání překrývání v daném okamžiku bychom myšlenkově dospěli k celkovému částečnému předcházení, částečnému překrývání atd. Tím bychom výše uvedené situace jen zmnožovali.

6. Lze doplnit: kauzálního procesu v jednom kauzálním článku (s příčinou svého účinku, s účinkem své příčiny).

7. Na vysvětlení lze též doplňovat: Současnost příčiny a účinku nelze zaměňovat s okamžitostí působení účinku příčinou.Vztah plození účinku příčinou nelze ztotožnit s pohybem bodu mezi příčinou a účinkem jako prostorově vzdálenými událostmi. Příčina plodí účinek v jedné časoprostorové soustavě, nevzdaluje či nepřibližuje se vůči účinku. Příčina a účinek jsou bezprostředními stránkami jedné (kauzální) události.

8. Prvotní myšlenkové tendence, směřující k tomuto názoru, lze vystopovat u některých filozofů či filozofujících myslitelů a přírodovědců, z nichž jmenujme alespoň: Kusánský (Něm.,1401-1464), Bruno (It., 1548-1600) a později Deschamps (Fr., 1716-1774), resp. nejzřetelněji se jevící daná tendence, i když v „rouše“ samovývoje absolutní ideje, u Hegela (Něm., 1770-1831).

9. Každá věda má své úrovně zkoumání (dodejme, že tím rozumíme pochopitelně úrovně, které tak či onak odpovídající existujícím úrovním v předmětu dané vědy, v jí zkoumané části či sféře objektu, reality). Pokud postoupíme na úroveň podrobnějšího studia jednotlivých dílčích kauzálních pochodů, pak pochopitelně dojdeme k dalším výsledkům. Od jednoho kauzálního článku lze postoupit k mnoha řetězcům kauzálních článků. V nich pochopitelně některé příčiny, existující v počátečních článcích předcházejí časově účinkům, které vznikají v následujících kauzálních článcích atd.

10. Poznamenejme navíc, že problém opakování časové následnosti jevů, zachycovaných člověkem, se stal pro D. Huma příležitostí k posuzování pojmu příčinnosti jen v rovině zvyku subjektu. (Šlo mu jak o zvyk spojovat tyto jevy, v paměti, z minulosti - tak i o zvyk předpokládat, projektovat, resp. předvídat podobné jevy, v budoucnosti.) Přitom vtipně postřehl, že zvyk spojovat nevyhnutně některé „účinky“ s některými „příčinami“, které subjekt vnímá či chce vnímat, není spolehlivý. Z podobných „příčin“ nemusí nevyhnutně nastat obdobné „účinky“. Když stokrát vidím letět vrány černé, nemusí to znamenat, že nemohu po stoprvé vidět vránu bílou. Vyvodil z toho závěr, že „kauzalita“ je jen subjektivní zvyk, nemající objektivní korelát (s čímž se člověk musí pro svůj život smířit a což podle něj k pragmatické orientaci člověka v okolí postačuje).