Nakladatelství Prostor nabídlo českému čtenáři v pořadí již třetí přeloženou knihu francouzského filozofa a sociologa G. Lipovetského. Po Éře prázdnoty (1998) a Soumraku povinnosti (1999) se můžeme seznámit s Lipovetského Třetí ženou. Téma, kterým se kniha zabývá, je dostatečně vymezeno názvem a podtitulem, který zní Neměnnost a proměny ženství. Příznačné je, že popis proměny obrazu ženství opět podává muž. Popis „mužství“ tvoří nedílnou součást celé knihy a ukazuje, že je značně problematické pojednat o ženách, aniž by je autor permanentně nesrovnával s muži.

V knize naleznete sociologické zachycení proměn takřka všech témat, která jsme si zvykli spojovat s postavou ženy a jejími aktivitami: láska, sexualita, pornografie, kult krásy, ženský tisk, femme fatale, ženská práce, rodinný život, feministické hnutí. Autor shrnuje a třídí pohledy na ženu, které jsou k dnešnímu dni nabídnuty, již z takřka vyčerpaného počtu perspektiv. Od pečlivého popisu, oslavy a analýzy každého kousku ženského těla, což prováděli autoři s renesanční pečlivostí (jejich anatomickému průzkumu neunikla žádná část), až po úvahy o ženách v roli mocenského subjektu. Neměnnost a proměna ženství je předvedena prostřednictvím popisů transformací od plodivého stroje přes objekt zbožňování až po radikální politický subjekt.

Lipovetsky se zmíněným tématům však věnuje precizně a uvedená témata inscenuje za pomoci mnoha příkladů. Pokud by si přečetly knihu všechny ty hezké a prázdné moderátorské hlavičky různých možných i nemožných pořadů určených ženám, možná by se jim rozsvítilo a mohly by si zvát do svých pořadů i někoho, kdo by neopakoval neustále stejná klišé na téma moderní žena, její život, její aktivity. Čtenáři mnoha tzv. ženských a rodinných magazínů by si mohli ušetřit předplatné a dozvědět se v koncentrované podobě něco více o jejich oblíbeném tématu „ten zvláštní svět ženy“. Jistě by to bylo více, než jen stále donekonečna se klonující banality a klišé, které konzumují pro zábavu každý týden. Tvůrci bezpohlavních pořadů typu Sama doma či přeslazeného Domácího štěstí by možná byli rovněž překvapeni, jak se dá na téma „žena“ široce, atraktivně a neotřele promlouvat.

Ještě než se budu stručně věnovat autorovým popisům proměn ženství, chtěl bych upozornit na kapitolu Sex, Amerika a my (s. 85 - 93), v níž Lipovetsky na příkladu snahy o zrovnoprávnění druhého pohlaví poukazuje na jeden závažný fenomén spjatý s nadužíváním pojmů pluralizace, uznání, tolerance, kulturní fragmentace, antiuniverzalismus, multikulturalismus. Tuto nedlouhou pasáž považuji za punktum knihy. Lipovetsky upozorňuje na to, že druhé pohlaví si v Americe vydobylo volební právo nikoli jako rovnoprávné či abstraktní individuum, nýbrž právě jako žena (s. 89). Zaměřuje tak naši pozornost na problematičnost „revolucí menšin“, které se v situaci kulturní fragmentace a antiuniverzalismu práv menšin mění i díky vehementní rétorice multikulturních odlišností v politiku nejrůznějších kvót (s. 89). Společnosti, které o sobě uvažují prostřednictvím náležitosti ke komunitě a prostřednictvím své odlišnosti, mají sklon přehánět, zvýrazňovat rozdíly, stupňovat zášti a nesváry, podporovat postoj oběti a podezřívavé výčitky všech skupin. Politické postoje a myšlení, které podnítily rozkvět komunitaristických požadavků a totožnostních politik, vytvořily ovzduší nesnášenlivosti a vnitřní uzavřenosti skupin.

Z knihy si tak lze odnést i velmi pečlivý popis vzniku dysfunkčního nezamýšleného důsledku upřímných a nejlépe míněných snah. Jednu možnou cestu do „pekla“ popisuje Lipovetsky právě prostřednictvím příběhu emancipace třetí ženy.

Knihu rozdělil autor do čtyř částí, v nichž výše uvedené proměny sleduje (proto zní titulek recenze Kvadratura třetí ženy - ti, kdo sledovali seriál Třicet případů majora Zemana a sledují konkurenční tiskoviny, jistě ocení i další dvě aluze). Kapitola první je věnována Sexu, lásce a svádění a vrcholí úvahami o sexuálním obtěžování, které kvete i v demokraciích. Druhá kapitola Krásné pohlaví nabízí proměny pohledů na ženy skrze estetickou optiku. Žena v postmoderní domácnosti je název kapitoly třetí. Právě v ní se dozvíme, kdože je ona třetí žena, která opouští domácnost, rozrušuje instituci rodiny, monopol na plození a převrací dosavadní způsoby socializace a individualizace žen, zavádí všeobecnou platnost principu svobodné vlády nad sebou samým a novou ekonomii ženské moci. Třetí žena je ta, která přestává být opovrhovaná, diabolizovaná, opěvovaná, vždy „podřízena muži, myšlena mužem, definována ve vztahu k muži; byla pouze tím, čím muž chtěl, aby se stala.“ (s. 222) „První“ (opovrhovaná) „i druhá“ (opěvovaná) „žena byla podřízena muži, avšak třetí žena podléhá jen sobě samé. Druhá žena představovala ideální výtvor mužů, zatímco třetí žena je ženským sebevýtvorem.“ (s. 223) Ovšem pouze v západních demokraciích (což je v absolutních číslech značné omezení). V teritoriích, která nejsou pod demokratickou správou západní, vízum třetí ženy (které získala po úmorném čekání) bohužel neplatí. Možná v nich ale díky tomu neupadá do zmatků se sebeurčením po vyvlastnění sociálních teritorií, která plně kontrolovala.

Lipovetsky načrtává obraz třetí ženy, která vypadá trochu jako chytrá horákyně: je rovnoprávná, ale přetrvává rozdíl mezi mužskou a ženskou prací a obnovuje představu ženy jako „slabého pohlaví“, vystoupila z domácnosti, ale ne zcela, emancipovala se, ale na půdě sexuálních stereotypů se rychle vybudovala nové asymetrie, je uznána jako autonomní subjekt, ale nerovné postavení v soutěži přetrvává díky vazbě na socializační normy a domácí role, které jí byly přiděleny.Vypadá to tak, že ani třetí ženě se prozatím nepodaří prolomit moc mužů.

Jedné věci si lze rovněž povšimnout. Jedná se o citace, radikální výroky a výstižná tvrzení, která Lipovetsky často uvádí z pramenů pocházejících z druhé poloviny sedmdesátých let. Jejich autoři tehdy používali běžně jazyk, který se učily české feministky ovládat až v letech devadesátých a podle mých omezených zkušeností ho zpočátku používaly ve velmi toporné podobě.

Lipovetského model třetí ženy a popis jejího „dospívání“ mi připomněl teorii sexuální stratifikace sociologa Randalla Collinse, která pochází z druhé poloviny 70. let (The Credential Society: An Historical Sociology of Education and Stratifikation, 1979). Soustředil se na způsoby sociální stratifikace nejrůznějších sociálních skupin, které měly své zvláštní zájmy i zdroje, jichž využívaly pro realizaci těchto zájmů. Touto skupinou jsou i ženy - stratifikace zde probíhá tedy podle pohlaví. Collins popisuje „dospívání“ třetí ženy podobným způsobem, i když začíná analýzou pojmu vlastnictví (přesněji sexuální vlastnictví), které definuje jako permanentní nárok na výlučná sexuální práva na určitou osobu. Základem sexuálního vlastnictví je násilí ze strany mužů. Tento stav by se vztahoval na nelehký život Lipovetského první a druhé ženy (muži mohli v tomto období směňovat mezi sebou své dcery a tato činnost se stala základem mocenských, majetkových a příbuzenských vazeb). Collins rozeznával v sexuální stratifikaci několik vývojových stadií. Začíná o něco dříve než Lipovetsky, a to na úrovni kmenových společenství s nízkým nadproduktem. Pro přežití bylo nezbytné, aby všichni pracovali, majetkové rozdíly byly minimální, a tak je vcelku lhostejné, kdo s kým uzavřel sňatek. Žena tedy nesloužila k politickým účelům. Ve společnosti opevněných domácností, v nichž ekonomická a politická organizace splývá zpravidla s rodinnou komunitou a v nichž existují rovněž ti, kteří nemají žádnou domácnost se stává mužská sexuální dominance maximální (směnou dcer se upevňují mocenské aliance). Spodní třídy jsou sexuálně deprivovány, horní mohou praktikovat konkubinát nebo polygamii. Chování žen je považováno za bezvýznamné, protože určujícím činitelem je muž a jeho zájmy. Žena dosahuje moci pouze prostřednictvím svého muže. Dospěli jsme nyní s Collinsem do stadia tržní ekonomiky a soukromých domácností. Status domácností klesá pod tlakem státu, který si monopolizuje násilí (politická i ekonomická pomoc může být očekávána i od nerodinných organizací). Ženy již mohou částečně vyjednávat své sexuální vztahy, i když jejich hlavním zdrojem vyjednávání zůstává stále sexualita. Nemohou podle Collinse totiž nabídnout nic jiného v situaci, kdy muži kontrolují ekonomické a politické zdroje, které mohou směňovat na sociálním trhu za atraktivnost žen. Collins tvrdí, že v podmínkách mužské ekonomické kontroly je nejlepší ženskou strategií při vyjednávání o maximalizaci svých možností to, že budou vypadat natolik atraktivně a současně nedostupně, jak je jen možné. Sexualita je kapitálem pro vyjednávání ve věcech bohatství. Přístupná atraktivita je v epoše ideologie romantické lásky (v níž žije Lipovetského druhá žena) stejně málo ceněna jako nedostupnost bez atraktivity. Cudnost nemusí hlídat muži, ale usilují o ni ženy samotné, aby měly co nabídnout při směně. Collins se domníval, že ideál romantické lásky představoval první pokus o proražení podřízeného postavení a využití struktur volného trhu. Napomáhal k úctě ze strany mužů a kontrole mužské agresivity, a současně byl výrazem rostoucí potřeby emoční podpory ve světě izolovaných domácností. To vše zvyšuje šance žen při procesu postupné emancipace.

Posledním Collinsovým stadiem v „dospívání“ třetí ženy je společnost hojnosti. V ní mají ženy přístup ke vzdělání a k pracovním příležitostem a jejich ekonomická soběstačnost snižuje závislost na dřívějším monopolu mužů v ekonomické oblasti. Nicméně i v této době zůstává v platnosti sexuální stratifikace, protože podle ní budou vždy volit obě pohlaví různé strategie, které budou spojeny s mírou osobní atraktivity a s dalšími zdroji, která mají k dispozici.

Podle Collinse by se třetí ženě nejlépe dařilo ve společnostech, v nichž ženy disponují ekonomickými zdroji (v kmenových společnostech a společnostech hojnosti) a ve společnostech, v nichž je nízká participace domácností na politické moci (opět oba zmíněné typy společností: nízký nadprodukt nepohání výraznější stratifikaci, nebo existuje centralizovaná moc byrokratického státu. Stupeň podřízenosti žen ve společnosti je tedy u Collinse určen celospolečenskou distribucí donucovací moci a hodnotou ženy jako směnného vlastnictví. Emancipačnímu běhu třetí ženy (s nejistým výsledkem) je tak položena do cesty další překážka, kterou Lipovetsky nijak podrobně nezmiňuje. A ještě zcela nepřekonala osudný hadí příkop, který vyhloubily možnosti evoluční interpretace vzájemné asymetrie vztahu mezi pohlavími. V poslední době nám je nabídl třeba Matt Ridley v knize Červená královna (1999) a Lipovetsky je nechává poněkud velkoryse zcela stranou. Mohli bychom říci, že Lipovetsky popisuje podrobněji aktivity žen směřující k uznání v Collinsem diagnostikovaných stratifikačních stadiích společností. I když patrně obě diagnózy nevyznívají pro ženy příliš povzbudivě, domnívám se, že třetí žena může alespoň na Západě dospět a dokonce se dožít vysokého věku.

G. Lipovetsky: Třetí žena. Neměnnost a proměny ženství. Přeložil Martin Pokorný, Prostor, Praha 2000 (orig. 1997), 287 s.

Radim Brázda