(1)Cílem Prokla, jako i celého novoplatónismu, je hledání první příčiny (aitia) všech věcí, pramene (pégé), počátku (arché). Tato hledaná příčina všeho je samozřejmě nalezena. Aby však byla uchována její výlučnost a výjimečnost, je nutno ji ubránit všemu spojení s ostatními věcmi, které z ní pocházejí. Proto je nejsprávnější se o ní bavit jen v terminologii negativní teologie. K tématu negativní teologie a negativního vymezení Jednoho o sobě (autohen) se Proklos velmi obsáhle vyslovuje v šesté a sedmé knize komentáře In Parmenidem. Onen obsáhlý zájem v parmenidovském komentáři je dán tím, že se na Platónova Parmenida neustále odvolává - své vývody opírá o první z devíti hypotéz, které ve druhé části dialogu rozlišuje. Toto dělení Proklos samozřejmě převzal od Syriana, což sám uvádí. V pag. 1039 - 1043 a 1052 - 1064 nejprve předvádí historické názory na počet hypotéz ve druhé části Parmenida, přičemž výčet vrcholí v Syrianově názoru, jednak uvádí i jednotlivá témata, která jsou jejich náplní.(2) Značná nejasnost Platónova textu se tedy stala příčinou různých interpretací již ve starověku. Proklos nejprve tvrdí, že dle různých autorů může být počet hypotéz ve druhé části dialogu: čtyři, šest, osm, devět nebo deset. Dle Parmenidovy metody samotné by sice měly být jen dvě hypotézy, ale Proklos v souladu se Syrianem nakonec dospívá k počtu devíti. Jeho členění je poměrně komplikované a je obsáhle objasněno v paginách 1039-1043. Z obou základních hypotéz - "Je-li Jedno, co následuje" a "Není-li Jedno, co následuje" vyvozuje pět, resp. čtyři pro každou z nich:
Jedno je totiž dle Prokla nutno brát ve třech významech (1035) - Jedno jakožto absolutně transcendentní; Jedno ve jsoucnech, Jedno spojené s Bytím, ale stále esenciální (tj. Jsoucí Jedno, tedy Parmenidovo Jedno z Básně); Jedno podřízené Bytí, totiž Jedno, které je imanentně ve jsoucnech. Z toho jsou tedy odvozeny první tři hypotézy. Tyto tři aspekty Jednoho také kopírují uspořádání všech ostatních hladin jsoucna, kde je vždy jako vedoucí neparticipovaný prvek, pak prvek participovaný, ale esenciální, a konečně participovaný imanentní prvek dané hypostaze. Další dvě hypotézy první série se pak týkají ostatních věcí, které participují na Jednom ve vztahu k Jednomu, resp. ostatních věcí, které neparticipují na Jednom.
Druhá skupina hypotéz pak má čtyři části. Zde se probírá nebytí (neboť tyto hypotézy ústí v absurdní závěry) a to může mít dva významy: totiž absolutní Nebytí a relativní nebytí; a vztah nejsoucího Jednoho v obou těchto významech k sobě i ostatním věcem a naopak.
Velmi zajímavý historický přehled jednotlivých názorů na počet a obsah hypotéz počíná paginou 1052.
Počet osmi hypotéz ve druhé části dialogu hájí autor, který byl podle scholia identifikován jako Amelios. Dle jeho dělení jsou témata jednotlivých hypotéz následující (Procl. In Parm. VI, 20,14 St.):(3)
1. hypotéza Jedno (peri tú henos auto)
2. hypotéza Duch a duchovní hladina (peri /tú/ nú kai tés noeras hypostaseós)
3. hypotéza rozumné duše (peri psýchón tón logikón)
4. hypotéza nerozumné duše (peri tón alogón psýchón)
5. hypotéza Hmota participující na Ideách
6. hypotéza Hmota uspořádaná Ideami
7. hypotéza Hmota o sobě, neparticipující
8. hypotéza Idea ve Hmotě (peri tú enýlú eidús)
Devět hypotéz rozlišuje opět dle scholia identifikovaný Porfyrios (Procl. In Parm. VI, 22,3 St.):
1. hypotéza První Bůh (peri theú tú prótistú)
2. hypotéza Inteligibilní hladina (peri tú noétú platús)
3. hypotéza Duše i všechny duše vůbec
4. hypotéza uspořádané Těleso (peri sómatos kekosmémenú tinos)
5. hypotéza neuspořádané Těleso (peri akosmétú sómatos)
6. hypotéza uspořádaná Hmota (peri hýlés kekosmémenés)
7. hypotéza neuspořádaná Hmota (peri hýlés akosmétú de tautés)
8. hypotéza Ideje ve Hmotě ve spojení s Hmotou (peri tón enýlón eidón)
9. hypotéza Ideje ve Hmotě o sobě (peri tón enýlón eidón ef heautón)
Přestože Porfyrios správně určil počet hypotéz, dle Prokla jsou čtvrtá a šestá hypotéza totožné (uspořádané Těleso je totéž jako uspořádaná Hmota) a stejně tak pátá a sedmá.
Lepší přístup(4) zvolil další autor, Iamblichos (opět dle scholia - Iamblichú doxa; Procl. In Parm. VI, 23,11 St.), který devět hypotéz dělí takto:
1. hypotéza Bůh a bohové (henády) (peri theú kai theón)
2. hypotéza Intelektuální hladina (doplněno v edici kvůli kontrastu s Porfyriem, Stallbaum neuvádí)
3. hypotéza třídy nám nadřazené, andělé, daimoni a heroové
4. hypotéza rozumné duše
5. hypotéza nižší duše, tvořené rozumnými (peri tón prosyfainomenón tais logikais psýchais deuterón psýchón)
6. hypotéza Ideje ve Hmotě a semenné logoi (peri tón enýlón eidón kai pantón tón spermatikón logón)
7. hypotéza Hmota o sobě (peri autés loipon tés hýlés)
8. hypotéza nebeská Tělesa (peri tú úraniú sómatos)
9. hypotéza Tělesa pod Měsícem (peri tú gennétú kai hypo selénén sómatos)
Jako první si však dle Prokla správně všimnul, že první sada hypotéz vede k možným závěrům, zatímco druhá k závěrům nemožným, teprve další komentátor, "filosof z Rhodu" (ho ek Rhodú filosofos - VI, 1056 resp. VI, 25,13 St.) - patrně Theodoros z Asine. Udělal zase chybu v počtu hypotéz:
1. hypotéza Co plyne z faktu, že je Jedno.
2. hypotéza Co plyne z faktu, že je Duch a inteligibilní říše (kosmos noétos).
3. hypotéza Co plyne z faktu, že je diskursivní duch (intelektuální říše - dianoétos).
4. hypotéza Co plyne z faktu, že jsou zhmotnělé Ideje.
5. hypotéza Co plyne z faktu, že je nádoba Idejí (doplněno z latinského překladu).
6. hypotéza Pokud Jedno není, vede to k absurdním závěrům.
7. hypotéza Co by plynulo z nebytí Ducha a inteligibilní říše.
8. hypotéza Co by plynulo z nebytí diskursivního ducha.
9. hypotéza Co by plynulo z nebytí zhmotnělých Idejí.
10. hypotéza Co by plynulo z nebytí nádoby Idejí (opět doplněno z latiny).
Tento komentátor (dle Prokla) podřídil počet hypotéz své snaze, aby si vzájemně odpovídaly příslušné hypotézy obou skupin.
Další zmiňovaný je Plútarchos Athénský, "náš vznešený děd" (Plútarchos ho hémeteros propatór - VI, 1058, resp. VI, 27,5 St.), který jednak dodržuje správný počet hypotéz, jednak vykazuje i dobrý přístup k jejich obsahu:
1. hypotéza Bůh (peri theú)
2. hypotéza Duch (tj. je-li Jedno, pak je i duchovní říše) (peri nú)
3. hypotéza Duše (tj. je-li Jsoucí Jedno, je i Duše) (peri psýchés)
4. hypotéza Ideje ve Hmotě, tj. jiné věci (peri tú enýlú eidús)
5. hypotéza Hmota, tj. opět jiné věci (tj. je-li Jedno, je i Hmota) (peri tés hýlés - ei esti to hen, estai kai hé hýlé - VI, 29,12 St.)
6. hypotéza Pokud by Jedno nebylo, bylo by možné jen smyslové vnímání
7. hypotéza Pokud by Jedno nebylo, nebylo by možné žádné poznání
8. hypotéza Pokud by nebylo Jedno, jednotliviny (jiné věci) by se neúčastnily Bytí
9. hypotéza Pokud by nebylo Jedno, nebylo by nic (hós úden holós estai,.., ei mé esti to hen)
Nejlepší přístup pak vykazuje Syrianos, ten, "kdo se stal mým průvodcem po filosofii v Athénách" (VI, 1061):
1. hypotéza První Bůh (peri theú tú prótistú, resp. peri tú henos einai theú - VI, 33,12 St.)
2. hypotéza Inteligibilní říše (peri tón noétón) - Celek, Mnohost, Omezení a Neomezené (holotés, pléthos, apeiria, peras); Jedno participované, ale oddělitelné od participantů; autonomní henáda (de hoti theias henados); Božská Duše (!), která je součástí inteligibilního světa; všechny božské řády a související substance
3. hypotéza duše, které jsou připodobněny bohům, ale samy božské bytí nemají
4. hypotéza Ideje ve Hmotě
5. hypotéza Hmota odvozená z Jednoho, ale neúčastnivší se henád
6. - 9. hypotéza nejsou v komentáři podrobně popsány!
Názor samotného Prokla pak je možno shrnout do následující tabulky (VI, 1039-1040):
1. hypotéza Jedno transcendentní, nadřazené Bytí vzhledem k němu i ostatním věcem
2. hypotéza Jedno spojené s Bytím (Jsoucí Jedno) vzhledem k němu i ostatním věcem
3. hypotéza Jedno podřízené Bytí vzhledem k němu i ostatním věcem
4. hypotéza Ostatní věci, které participují na Jednom, ve vztahu k nim i k Jednomu (pós ta alla, metaschonta tú henos, hexei pros te auta kai pros to hen)
5. hypotéza Ostatní věci, které neparticipují na Jednom, ve vztahu k nim i k Jednomu (pós ta alla, mé metaschonta tú henos, hexei pros te auta kai pros to hen)
6. hypotéza Jedno nejsoucí v relativním smyslu ve vztahu k sobě i ostatním věcem
7. hypotéza Jedno nejsoucí v absolutním smyslu ve vztahu k sobě i ostatním věcem
8. hypotéza Ostatní věci ve vztahu k sobě i k Jednomu nejsoucímu relativně
9. hypotéza Ostatní věci ve vztahu k sobě i k Jednomu nejsoucímu absolutně
Podobně různorodý je však přístup vykladačů i v dnešní době. Tak Antonín Salač ve svém článku O pravosti Platónova dialogu Parmenida(5) výslovně odmítá Proklův způsob výkladu Platóna. Naopak z moderních autorů přináší velmi podobné názory jako Proklos E.A. Wyller (Pozdní Platón), který považuje Parmenida za skutečný dialog Filosofos. Kromě něho se také většina moderních komentátorů kloní k počtu osmi hypotéz ve druhé části dialogu. Tak Fr. Novotný dělí Parmenidovy úvahy následovně:(6)
1.a) První důsledek pro jedno.
1.b) Druhý důsledek pro jedno.
2.a) První důsledek pro jiné věci.
2.b) Druhý důsledek pro jiné věci.
II. Jedno není (160b-166c).
1.a) První důsledek pro jedno.
1.b) Druhý důsledek pro jedno.
2.a) První důsledek pro jiné věci.
2.b) Druhý důsledek pro jiné věci.
V jednotlivých hypotézách se pak dle něj klade důraz na podmět (jedno jest nebo není), resp. na přísudek (jedno jest nebo není). Podrobnější rozbor jednotlivých hypotéz však ve své knize nepodává.
Salač ve zmiňovaném článku užívá rozboru jednotlivých hypotéz k důkazu pravosti dialogu a k probrání různých výkladů jeho druhé části. Že se celý hovor dělí na osm hypotéz, má za obecně přijaté; ve druhé hypotéze pak ještě upozorňuje na jakýsi dodatek, který má vysvětlit možnost změny stavu. Z kladné hypotézy Jestliže Jedno je mu tedy vznikají čtyři závěry:
I.a) jedno nemá znaků, je nepoznatelné, není vůbec; 7 stran Teubnerova vydání (137c-142a) - vychází se z tvrzení, že Jedno je, v tom smyslu, že Jedno není mnohé - tento výklad dovedený v dokonalost pak naprosto popře existenci pojmu;
I.b) jedno zahrnuje v sobě vše, je dokonale určeno; 20 stran Teubnerova vydání (142b-155e) - důraz je položen na bytí Jednoho, čímž se dospívá k jeho diferenciaci a všestrannému určení;
I.c) ostatní věci jsou a mají všechna určení; 3 strany Teubnerova vydání (157b-159b) - mluví se o ostatních věcech, od nichž je Jedno odlišeno, ale ne zcela odloučeno;
I.d) ostatní věci nemají určení a nejsou vůbec; 1 a půl strany Teubnerova vydání (159b-160b) - absolutní vyloučení spojení Jednoho s ostatními věcmi.
Z hypotézy záporné, Jestliže Jedno není, pak plynou další čtyři závěry:
II.a) jedno jest a jest určeno; 4 a půl strany Teubnerova vydání (160b-163b) - Jedno je jsoucí jako "nejedno" - nejsoucí hen je jsoucí, neboť je nejsoucí - má tedy všechny vlastnosti jakožto jsoucí;
II.b) jedno není a je nepoznatelné; 1 a čtvrt strany Teubnerova vydání (163c-164b) - Jedno není vůbec, je mu naprosto odňata veškerá jsoucnost;
II.c) ostatní věci mají existenci pouze zdánlivou; 2 strany Teubnerova vydání (164b-165d) - není-li Jedno ve smyslu II.a), pak ostatním věcem zbývá jen zdání;
II.d) ostatní věci nemají vůbec existence; tři čtvrtiny strany Teubnerova vydání (165e-166c) - naprosté nebytí Jednoho ničí vše ostatní.
Mnohem subtilnější dělení než Salač podává Edward F. Little ve svém internetovém článku (který je založen na autorově eseji z roku 1982), který se zabývá strukturou Platónova Parmenida. Rozeznává v dialogu, resp. v jeho druhé části několik dichotomií: bytí proti nebytí (1-4 x 5-8), jednota proti mnohosti (1,2,5,6 x 3,4,7,8), jednotlivé (kopie, konkrétní) proti absolutnímu (Ideji, abstraktnímu). Jeho členění hypotéz a jejich závěry můžeme sumarizovat následovně:
1. hypotéza: je-li Jedno (Idea), pak toto Jedno není (tedy co plyne pro Jedno, pokud je) - probírá se tu Idea Jednoho, absolutní a abstraktní Jednota.(7)
2. hypotéza: je-li jedno (kopie), pak je mnohé - je to jedna, které je, tedy dualita.
3. hypotéza: je-li jedno (kopie), pak jiné věci (kopie) jsou mnohé - neboť participují na jednotě.
4. hypotéza: je-li Jedno (Idea), pak Jiné věci (Ideje, říše Idejí) jsou od něj odděleny a jsou tedy mnohé.
5. hypotéza: není-li jedno (kopie), pak je Jedno (Idea). Zde se užívá odlišení relativního a absolutního nebytí - jedno, které není, se liší od ne-jednoho, které není.
6. hypotéza: není-li Jedno (Idea), pak není ani jedno (kopie) - tj. není-li vůbec Jedno, pak nejsou ani vlastnosti, tedy ani kopie.
7. hypotéza: není-li jedno (kopie), pak jiné věci (kopie) mohou být - to, že není kopie Jednoho, nijak nebrání jiným věcem v existenci.
8. hypotéza: není-li Jedno (Idea), pak nejsou ani Jiné věci (Ideje) - není vůbec nic, nemohou být žádné vlastnosti.
Jak je vidět, vnáší tedy Little do dělení subtilnější rozlišení, když v rozhovoru odlišuje Jedno (o sobě) a jedno jako jeho kopii a Jiné věci (Ideje) a jiné věci, tj. jednotliviny.
S radikálně jinou interpretací dialogu, jako i celého pozdního Platóna, přichází pak E.A. Wyller, který se interpretací Parmenida zabývá systematicky. V česky vydaném souboru přednášek Pozdní Platón je naznačen hlavní směr jeho úvah. Výslovně oceňuje Proklův přístup a do značné míry se s ním shoduje nebo jde v jeho stopách.(8) Jako i sám Diadochos, dělí Wyller rozhovor Parmenida s Aristotelem na devět hypotéz:
1. hypotéza - 137c-142a7; zkoumá hen jako takové; protože je nutno mu odebrat každou mnohost, je mu v posledku nutno odebrat i všechny vlastnosti (vše, co se druží k jakékoliv mnohosti).
2. hypotéza - 142a8-155e; uvádí se Jinakost jako podmínka možnosti vypovídat něco o Jednom; vytváří se "nečistá" idea "Jedno-bytí"; svět idejí.
3. hypotéza - 155e-157b(9); obrat.
4. hypotéza - 157b-159b; otázka podílení se smyslového světa na světě idejí; smyslový svět se jeví jako jiné věci vůči říši idejí.
5. hypotéza - 159b-160b; čistá materialita (opět protiva Ideje).
6. hypotéza - 160b-163b; Jedno je ne-jsoucí, ale stále je a zkoumá se.
7. hypotéza - 163b-164b; toto nejsoucí Jedno nám náhle zmizí.
8. hypotéza - 164b-165e; Jiné věci se osvobozují od zmizelého Jedna a jsou nezávislé na formě.
9. hypotéza - 165e-166c; bez Jednoho však Jiné o sobě zaniká, a tak konečně vůbec nic není.
Wyller praví, že první hypotéza tak znamená vrchol Platónovy filosofie, což Proklos správně odhalil. To, že se zde mluví o Jednom jen negativně, je "smysluplné mlčení"; nebytí Jednoho není upřením bytí, ale jeho postavení nad bytí.
Během první části dialogu jsme tak dle Wyllera vystoupali k vrcholu Platónovy filosofie, k první hypotéze a po jejím skončení se vracíme dolů postupně přes říši Idejí ke smyslovému světu s různými hladinami.
Zdá se tedy, že každý, kdo má v oblasti interpretace Platóna něco znamenat, musí přijít se svým vlastním dělením hypotéz v Parmenidovi, které překoná ony předchozí, lhostejno, jedná-li se o autora starověkého či moderního. Každý potřebuje onu interpretaci, s níž přichází jako s argumentem pro své pojetí teorie Idejí. Stejně jako všichni ostatní byl také Proklos přesvědčen o správnosti své interpretace a nepřipouští žádnou jinou alternativu. Chceme-li zkoumat Proklovo pojetí negativní teologie a jeho východiska, je pro nás samozřejmě nejdůležitější první hypotéza, ale částečně i druhá. Jestliže první hypotéza mluví o absolutním a transcendentním Jedna, kterému je nutno odebrat všechny vlastnosti, aby nebylo spojeno s vůbec ničím z ostatních věcí, pak ve druhé hypotéze se předvádí koncept Jsoucího Jedna (hen on), který je naopak spojen s celým ostatním bytím, neboť je jeho pramenem. Proto, jelikož má minimálně dva prvky (Jedno - je), má zároveň i všechny ostatní (srov. i Little - Je-li Jedno, pak musí být, a je tedy přinejmenším dvojí,a má tak vlastnosti. A jestliže je dvojí, pak je mnohé).
Proklův názor je ten, že první hypotéza se zabývá Jedním o sobě ve vztahu k němu, že vyšetřuje Jedno nadřazené Bytí vzhledem k němu samému i vzhledem ke všem ostatním věcem; resp. prvního Boha. Druhá hypotéza pak pojednává o Jednom spojeném s Bytím, o Jednom jako prameni všech věcí, tedy o Jsoucím Jedna (1040), resp. inteligibilním světě (1061). Mezi oběma hypotézami vidí Proklos zjevnou souvislost - co se Jednomu v první z nich odebírá, upírá, s čím není spojeno, co transcenduje (a transcenduje zcela všechno), to se mu naopak ve druhé přiznává. Vlastnosti, které Platón Parmenidovými ústy odebírá Jednomu, tedy slouží k negativnímu vymezení Jednoho. Tyto negace totiž stojí výše nežli jim odpovídající kladná tvrzení. S vědomím faktu, že o Jednom nelze nic kladně vypovědět, mnohem méně mu dle Prokla uškodíme, jestliže vyjmenujeme to, čím rozhodně není. Na dvou místech (VI, 1080; VI 1107) dokonce tvrdí, že všechny nesnáze člověka vyplývají jen z toho, že se snaží nalézt vlastnosti Jednoho.
K tomu sám Proklos dodává (VI, 1065 - 1071): Předmětem první hypotézy je výstup od Jsoucího Jedna (hen on = Parmenidovo Jedno z básně) ke skutečnému Jednu o sobě a v pravém slova smyslu a úvaha o tom, jak přesahuje všechny věci a jak je nesmíme mísit s žádným z nižších řádů - tedy ani s bohy (jako činil Iamblichos). Že je Jedno nutno vymezit jen negativně, to je ostatně novoplatónikům jasné již od počátku - např. i Porfyrios toto tvrdí ve svém komentáři In Parm., zl. 1: "A tak nelze ani upadnout v prázdnotu, ani se Mu nelze odvážit přisuzovat některé věci, ale nelze než setrvat u nepřesvědčivého přesvědčení a u učení, které nic nezná."; nebo zl. 2: "Protože Bůh si nic nepřibral: musel by být nejprve nedokonalý, čímž by ničil svoji vlastní dokonalost. Je-li však pravda, že Bůh má být … sám a nade vším, být Sám o sobě stvořitel, jednota a samota jsou jemu vlastní, zůstává nevztažený k věcem, které jsou po Něm a díky Němu. ..."(10)
Jedno totiž transcenduje zcela všechno a v průběhu rozhovoru Aristotela s Parmenidem se také ukazuje, co všechno je mu třeba odebrat:
Procl. In Parm. VI, 1083: "Že není mnohé, že není ani celkem ani částí (holon kai meré), že nemá počátku, středu ni konce, že nemá hranice, že je bez tvaru, že není ani v ničem jiném ani v sobě, že není ani v klidu ani v pohybu, že není ani totožné se sebou ani rozdílné, ani podobné ani odlišné (homoion kai anomoion), ani rovné či větší či menší než ono samo, ani starší ani mladší, že, jelikož neparticipuje na čase, nijak neparticipuje na zrodu, že neparticipuje ani na bytí, že není ani pojmenovatelné, ani vyjádřitelné, ani není poznatelné míněním či věděním."
Procl. In Parm. VII, 1233-4: "Postupně odňal Jednomu všechny vlastnosti: vlastnost participovat na čase na základě toho, že není ani starší, ani mladší sebe sama; atribut staršího či mladšího k sobě z toho, že neparticipuje ani na podobnosti, ani na rovnosti, ani na odlišnosti, ani na nerovnosti; vlastnost rovnosti a nerovnosti a podobnosti a odlišnosti z toho, že není ani totožné, ani různé; a toto zase na základě toho, že Jedno není nijak v pohybu ani v klidu; a toto z toho, že není ani v sobě, ani v jiném; a toto zase na základě toho, že sebe ani nezahrnuje, ani není zahrnuto; a toto z toho, že nemá částí; a toto zase z faktu, že není celkem; a toto z toho, že není mnohé; a konečně toto z toho, že není ničím než Jedním."
Procl. In Parm. VI, 1125: "Nejprve odebral Jednomu přídomek 'mnohé' - a to na základě naší universální koncepce jednoty. Dále mu odňal vlastnost být celkem a mít části - toto proto, že Jedno není mnohé. Za třetí řekl, že nemá počátku, středu, ani konce - a to proto, že nemá části; a k tomu vyvodil ještě další závěr, že totiž je i za omezením, které je spojeno s částmi a které čemukoliv dělá hraniční bod; termín 'omezení' (peras) má dva významy, jak význam 'počátek', tak i 'konec'. Nyní mu za čtvrté upírá rovnost i křivost, které zase ve druhé hypotéze připojí po tom, co má koncový bod a počátek, střed i konec."
Procl. in Parm. VII, 1242 - 34K: "K tomuto tvrzení dodává, že 'Jedno nijak neparticipuje na existenci', čímž myslí participaci jedním z těchto způsobů. … A proto dodává 'A tak Jedno není', zde poprvé ukazuje, že Jedno není existencí o sobě (autó tó onti); neboť 'je', tj. první bytí, se o Jednom netvrdí. K tomu ještě dodá, že Jedno není ani jedním, tj. Jedno nemá existenci, která participuje na Existenci o sobě, jako se to týká Jednoho historického Parmenida."
Procl. In Parm. VII, 35K: "Bylo již řečeno, že jedno neparticipuje na bytí po způsobu, jakým tak činí 'mnohé' a 'celek' a 'část' a 'tvar' atp.; dále, že nijak není způsobem, jímž je první Bytí. Ale Jedno, které je níže než Jedno o sobě by mělo participovat na bytí, neboť je s ním spojeno. A tak dodává tato slova 'Jedno není ani jedním'. Neboť ví, že jedno má dva významy - jedním významem transcenduje, druhým je spojeno s 'je'. V onom druhém významu je svým způsobem srovnatelné s existencí jakožto participující a jí participované. Ale v prvním je nesrovnatelné a neparticipovatelné ničím."
Dle Prokla tedy Parmenidés vychází od Jsoucího Jedna, které je dualitou (dyádou) - neboť je a je jedna. Tím pádem není hledaným jednoduchým prvním principem všech věcí, tedy absolutním Jedním, a je nutno mu odebrat i bytí (je). Tím by ale nutně musela celá diskuse skončit již na počátku; proto se mu tato vlastnost odebírá až na konci a nejprve se mu odebírají jednotlivé vlastnosti nižších hladin: skutečné Jedna nemůže být Mnohé (hladina Jsoucího Jedna, hen on), vlastnost být Celkem s Částmi, vlastnost být někde a v něčem (intelektuální bohové - noeroi theoi, Duch - Nús, který je sám v sobě), Rovné a Nerovné (ison kai anison = vlastnosti kosmických bohů), atd. Pomocí tohoto je tedy možné stanovit i jeden z hierarchických katalogů idejí, resp. hladin. Na závěr sedmé knihy pak Proklos dokonce uzavírá s tím, že je nutno Jednomu odebrat i negace - neboť je nemožné, aby o Jednom i ony něco řekly, když je Jedno nevýslovné ("Nevyjádřitelné o sobě" - 76K) a nepoznatelné (72K); stále však jsou negace lepší než kladná tvrzení. 51Kn se pak Proklos vrací i k pojmenování svého prvního principu: na první pohled paradoxně uzavírá s tím, že ani pojmenování Jedno se pro ně nehodí: "Naskýtá se však otázka, proč je zveme 'Jedno', když je ona věc nepojmenovatelná? Spíše bychom měli říci, že oním 'jedním' nezveme skutečné Jedno, užívajíce tento výraz, ale spíše ono rozumění jednotě, které je v nás." (54K) Stejně však nemáme mnoho jiných možností, jak nám sděluje v pag. 61K: Názvy Jedno a Dobro se pro tento první princip hodí nejlépe, neboť jednota a dobrota prostupují celým Universem, tudíž jsou to zcela nejuniverzálnější koncepty, které v něm můžeme pozorovat. A VI, 1109 pak praví: "Neboť pokud, Platónovými slovy 'Nemá ani jméno', jak bychom je mohli zvát Bohem o sobě nebo jakkoliv jinak? Ale ve skutečnosti tento i všechny ostatní názvy jsou podřízeny nepoznatelné nadřazenosti Jednoho. Ale máme-li o něm přece říci cos kladného, zdá se, že je vhodnější, podle Platónova rozhodnutí, zvát je pramenem božství, ale jen ve smyslu, že je zveme počátkem a pramenem všech věcí i koncem všech věcí a objektem jejich touhy;.." Sám Plótínos často užívá pojmenování jen "to, ono", Porfyrios však v komentáři In Parm. mluví o Bohu (ale i o Něm), Proklos pak téměř výhradně mluví o Jednom.
Dále Proklos upozorňuje i na fakt, že není vůbec možné popisovat Jedno (byť v dobrém úmyslu) jako nejstabilnější ze všech věcí a to, co je obdařeno největší energií ze všech - neboť toto vůbec není o Jednom pravda - Jedno totiž transcenduje i tyto superlativy (jako by chtěl někdo popsat věc, která není bílá, jako výjimečně bílou a nejbělejší) - pag. VI, 1121-2.
Je však stále otázkou, zda musíme o Jednom mluvit v negacích jen my a z důvodu naší neschopnosti je pojmenovat pozitivně či zda vůbec není možno Jednomu predikovat cokoliv pozitivního; a pokud toto, pak zda je to pro Jedno plusem či mínusem. Proklos In Parm. VI, 1080 praví: "Znají-li tedy božské duše i tolik oslavovaný Duch sám Jedno skrze negace, proč bychom měli zatracovat naši duši za neschopnost, když se snaží vyjádřit jeho neobsažitelnost negací?" Jedno je prostě nad vším a nic mu není možné připsat, aniž by to znamenalo nedostatek pro Jedno. Naopak - tato okolnost značí transcendentní přesah Jednoho nad všemi věcmi - Jedno je nad vším. Toto se zdůvodňuje např. faktem, že příčina je odlišitelná od následku; tudíž všechny věci, které jsou následky Jednoho, se od něj liší (ale ne naopak!!) Podobnost a odlišnost ostatních věcí od Jednoho nejsou totiž dány participací na Podobnosti, resp. Odlišnosti, ale jen a výhradně výstupem (proodos) všech věcí z Jednoho, které však tímto zůstává neovlivněno. Co však vystoupí ze své příčiny, musí nutně být odlišné od ní; jelikož však každá věc pochází z Jednoho, musí zároveň mu být i podobná, přinejmenším tím, že je jedna. (VII, 1184-5; VII, 1199).
Také netělesná duše plodí tělesa a neoduševnělý (protože výše stojící) Duch plodí Duši - stejně tak Jedno, které není žádnou ze jsoucích věcí, plodí vše ostatní. Podobně i každá fyzikální vlastnost o sobě je bez odpovídající vlastnosti.
Vycházíme-li tedy z faktu, že Jedno nelze positivně vymezit, naskýtá se otázka, jak je lze poznat. Proklos samozřejmě odmítá všechny nižší typy poznání jako smyslové vnímání a diskurzívní rozum, intuici, a ponechává nám jedinou možnost (In Parm. VI, 1080n): "Neboť, jak on sám praví, první princip nemá nic, co bychom normálně znali. Neboť ve skutečnosti, jak sám řekl v Zákonech (312e), toto je příčina všech zel pro duši, její hledání jednotlivých vlastností prvního principu a užívání rozumu při snaze poznat je, zatímco ve skutečnosti je třeba vzbudit Jedno v nás, abychom mohli (lze-li to tak říci) se stát schopnými (v jistém ohledu) dle naší pozice, poznávat podobné podobným. Neboť jako míněním poznáváme objekty mínění a diskurzívním rozumem (dianoia) jeho objekty a intuitivně duchovním elementem (noeron) v nás známe objekty ducha, tak i Jedním známe Jedno. Je to totéž jako říci, že Nebytím známe Jedno a to je zase rovnocenné s tvrzením, že Jedno známe negací. Neboť Nebytí je negace, ač ne ve smyslu absolutního Nebytí; ..."
Jedno o sobě tedy poznáváme Jedním v nás.
K otázce poznání se ostatně vyslovuje i Porfyrios In Parm., zl. 4: "Tyto věci jsou tedy částečně řečeny přesně a pravdivě, je-li pravda (jak říkají ti, kteří přicházejí s touto tradicí), že je zjevili bohové. Ale překračují veškeré lidské chápání a je to, jako bychom vyprávěli slepci od narození o různých barvách, uvádějíce rozumové symboly ve vztahu k věcem, které překračují veškeré definice, které je mohou popsat: ti, kteří toto pochopí, získají pravé definice barev, ale přesto nebudou vidět, co je to barva, protože nemají to, čím se barva přirozeně vnímá.
A také nám chybí skutečná schopnost vnímání přímo Boha - i když někteří všelijak uvádějí určité poznatky na toto téma v diskusích, které jsme mohli slyšet, neboť On sám zůstává nad těmito diskusemi a všemi znalostmi, v Naší neznalosti o Něm. … Stoikové nepopírají, že souvislost věcí pochází z usuzování; ale Boha, který je nade vším, je nemožné pochopit rozvažováním, ani čistým myšlením. Platón vskutku praví, že marně 'duše hledá', aby poznala ne 'takovou určitou vlastnost', ale 'Bytí', které hledá, aby měla znalost přirozenosti, tj. svého bytí a podstaty. Neboť díky poznávacím schopnostem, které odhalují jen vlastnosti, nacházíme ne to, co dle svého přání hledáme, ale 'to, co nehledáme'. Nuže nejen že sám Bůh nemá vlastnosti, ale i skutečnost, že se nachází před samou podstatou, jej odcizuje všemu bytí a všemu, co 'On je'. Duše nemá žádná kriteria, která by se dala vztáhnout ku vlastnostem Boha. Musí se spokojit s tím obrazem Boha, který jí poskytuje její neznalost Jeho, s obrazem, který odmítá připustit cokoliv, co by se vztahovalo ke zmíněnému objektu."
Závěr
Z faktu, že Jedno není mnohé, tedy Proklos vyvozuje odebrání všech ostatních vlastností Jednoho, čímž se postupně dostal až k odmítnutí bytí pro Jedno a říká, že nejsprávnějším (byť stále špatným) popisem Jednoho je jen odkaz na jeho jednotu. Jinak je ale otázka vymezení a popisu Jednoho zcela nevhodná, neboť popis se hodí jen na věci složené, tj. i jsoucí. Jedno je však nad tímto. Jediná možnost, jak Jedno poznat, je tedy poznávat podobné podobným, tedy Jedno o sobě Jedním v nás.
Poznámky
(1) Text je rozpracováním příspěvku, který Mgr. Vojta přednesl na setkání studentů klasických studií z filosofických fakult ČR 13. května v Litomyšli (Philosophia 2000).
(2) V první části Parmenida probírají Sókratés, Zénón a Parmenidés teorii Idejí tak, jak ji načrtnul Sókratés, a jsou zde ukázány některé problémy její nedokonalé verze. Ve druhé části je pak Parmenidés vyzván, aby ukázal společnosti svou metodu rozboru jednotlivých pojmů a toho, co plyne z existence i neexistence dané věci pro ni samou i pro ostatní věci. Parmenidés souhlasí a jako spolubesedníka si vybírá Aristotela (pozdějšího člena oligarchické třicítky), který je ovšem v následující diskusi jen pasivním společníkem. Parmenidés pak probírá "svou" hypotézu Jedno je a ukazuje všechny její následky. Protože však během hovoru dochází ke zcela zjevným absurditám (jedno je i není podobné sobě i ostatním věcem a zároveň není podobné ani nepodobné sobě i ostatním věcem atp.), vyvstala v dějinách filosofie diskuse o charakteru této druhé části. Historický přehled rozdílných názorů ukazuje Proklos (pro dobu antiky samozřejmě) In Parm. I, 630nn.
(3) Vzhledem ke standardním zvyklostem používám běžně paginaci Cousinovu, pouze pro detailnější paginaci užívám číslování Stallbaumovo z uvedené edice. Stallbaumova paginace je označena St.
(4) Proklos výčty svých předchůdců seřazuje zásadně vzestupně a celkově se zdá, že vývoj jednotlivých názorů i historicky stoupá s dobou přibližující se k Proklovi, přičemž graduje samozřejmě v osobě Syriana.
(5) In: LF XXXVII, 1910, pp. 189 - 213 et 334 - 348; jinak následující výčet si rozhodně nečiní nárok na úplnost.
(6) Cit. práce, p.210
(7) Ve druhé hypotéze je toto Jedno o sobě jmenováno jako hen hen v protikladu k hen estin nebo hen on.
(8) Srov. Procl. In Parm., I, 649: "..ale (Sókratés) vždy užívá dialektiku, preferuje ji při každé příležitosti říkaje, že 'půjde ve stopách každého, jako by to byl bůh', každého, kdo zná rozdělit jedno v mnohé a složit mnohé v jedno. Neboť toto je skutečná funkce dialektiky, říká ve Faidrovi." a Od. 5.193, ve Faidr. 266b; Novotný: "..za tím se ženu vzadu jako po stopě boha."; Hom. Od. V.192-3 (Vaňorný; 1956):
"Tak tedy pravila nymfa a jala se kráčeti před ním
chvatně, a Odysseus šel pak bohyni Kalypse v patách."(9) V zásadě tuto "hypotézu" jmenuje i Salač, ale jen jako "dodatek" ke druhé hypotéze; u Wyllera je postavena samostatně, tvoří mezihru na přechodu od prvních dvou hypotéz, které chápe jako "omfalos" celého dialogu, ke zbývajícím hypotézám. Odpovídá tak i mezihře z první části dialogu. Dle Wyllera třetí hypotézu Platón výslovně uvádí (155e4)
(10) Přikláníme se zde k Hadotově identifikaci Porfyriova komentáře In Parmenidem (resp. jeho zlomků) s Anonymous Turin Commentary (viz. "Fragments d´un Commentaire de Porphyre sur la Parménide," Revue des Études Grecques LXXIV/1961; pp. 410 - 438). Edice Komentáře je v: Hadot, P.: Porphyre et Victorinus, vol. II; Paris 1968. Dochováno je šest zlomků:
Zlomek 1: strany I - II; Fol. 91r - 91v; celkem 70 řádků; k Parmenidovi 137a-b; zhruba odpovídá Proklovi V. kniha, 1030 - 1038.
Zlomek 2: strany III - VI; Fol. 94r - 94v a 64v - 64r; celkem 139 řádků; k Parmenidovi 139b-e; zhruba odpovídá Proklovi VII. kniha, 1172 - 1195.
Zlomek 3: strany VII - VIII; Fol. 67v - 67r; celkem 70 řádků; k Parmenidovi 141a5; zhruba odpovídá Proklovi VII. kniha, 1223 - 1228.
Zlomek 4: strany IX - X; Fol. 92r - 92v; celkem 70 řádků.
Zlomek 5: strany XI - XII; Fol. 93r - 93v; celkem 70 řádků; k Parmenidovi 142b; mimo Proklův komentář.
Zlomek 6: strany XIII - XIV; Fol. 90v - 90r; celkem 70 řádků; k Parmenidovi 143a; mimo Proklův komentář.
Prameny a literatura
Proklos: In Parmenidem, ed. Stallbaum; Teubner Leipzig 1848.
Proclus: Commentary In Parmenidem (transl. G.R.Morrow et J.M.Dillon); Princeton 1987.
Porfyrios, In Parmenidem (frs.); ed. P. Hadot, in: Porphyre et Victorinus, vol. II; Paris 1968.
Salač, A.: O pravosti Platónova dialogu Parmenida, in LF XXXVII, 1910, pp. 189 - 213 et 334 - 348.
Novotný, Fr.: O Platonovi II, Laichter Praha 1948.
Wyller, E.A.: Pozdní Platón (přel. Tomáš Dimter); Praha 1996.
Little, E.F.: The Structure of Plato´s Parmenides; 1989 (www.morec.com).