„Chtít dokázat, že něco je, je vůbec obtížné, a odvážlivec, který se o to pokouší, má tu potíž, že ho rozhodně žádná sláva nečeká.“

Soren Kierkegaard, Filosofické drobky, s. 56

 

Reflexe pojmu existence má ve filosofii dlouhé dějiny. První etapa byla ve znamení pojetí, podle něhož lze existenci individuím přisuzovat či odepírat. Druhá etapa je však - počínaje Kantem - ve znamení námitky, že tomu tak není. Posledních sto let přineslo kromě některých Kantu odporujících názorů mnohé modifikace, a to zejména díky snaze vyjádřit věty o existenci formálními aparáty moderní logiky. Za další zlomový bod mám Tichého explikaci pojmu existence jako vlastnosti smysluplně připisovatelné individuálním rolím, úřadům, tedy entitám, které mohou individua zastávat.

Na dlouhou dobu prakticky vyloučil existenci z filosofického diskursu svým vlivem Aristoteles. Jak sám říká: „...existence však není podstatou ničeho, neboť existence není rod.“ (1962, Druhé analytiky, 92b, s. 82).

Středověcí filosofové, mezi nimi samozřejmě i Tomáš Akvinský, existenci považovali za predikát, kterým vypovídáme o individuích. Tento problém zřetelně vyvstal vlastně až s dvěma teologickými otázkami. Kromě toho, že se rozlišovalo „být“ ve smyslu kopuly („něco je nějaké“) a „být“ jako vyjádření existence („něco je“), se uvažovala distinkce essentia (co věc jest) a existentia (zda věc jest). Akvinský říká v Sumě teologické (I, 3, 4, ad 2): „Esse /tj. být/ se užívá dvojím způsobem. V jednom smyslu znamená akt bytí, v druhém smyslu znamená myšlenkové spojení predikátu se subjektem, které tvoří výrok.“ (cit. podle Kenny 1993, s. 57). Problémem je Bůh, jenž musí mít ve své esenci tvořené nejlepšími vlastnostmi i existenci, aby byl dokonalý (tímto problémem jsem podrobně zaobíral v kapitole věnované ontologickým důkazům). Další problém se počíná tázáním, jak je to s existencí individuí, které Bůh uvádí z pouhé možnosti do reálného bytí (obojí srov. Tugendhat 1997). V daném rámci se pak zdálo být přirozené říci, že v singulárním existenčním výroku predikátem ´existuje´ připisujeme subjektu (jímž se míní esence individua) existenci.

Všimněme si, že individua jsou zde zjevně chápána ve smyslu jednotlivin, která mohou zaniknout či vzniknout. Když ne všechny jednotliviny, o nichž uvažujeme, existují, pak nám výrok přisuzující existenci přináší informaci, kterou nemůžeme získat rozvažováním nad významem jeho subjektu (jedná se proto o výrok syntetický, nikoli analytický). „Cokoli nenáleží k tomu, co chápeme jako esenci čili cost nějaké věci, přistupuje k této esenci zvnějšku a tvoří s ní cosi složeného.“ píše Tomáš Akvinský v De ents et essentia, kap. 4 (cit. podle Sousedík 1993, s. 89). Díky tomuto je esence oddělena od existence - „Každou esenci lze však chápat bez toho, že bychom něco věděli o její existenci. Mohu totiž chápat, co je člověk nebo Fénix, a přece nevědět, zda reálně existují.“ (tamtéž). Zde však vidíme (nejméně) jeden prvek, který lze dále rozvinout - Fénixe lze chápat jako něco, co může či nemusí být v aktuálním světě zastáváno, obsazeno.1

Immanuel Kant (ale před ním již i Pierre Gassendi) argumentuje (zejm. proti racionalistům, srov. alespoň Descartes 1992, Leibniz 1964, Spinoza 1925), že existence nemůže být součástí jazykového uchopování nějaké věci: „Bytie zrejme nie je reálny predikát, tj. pojem niečoho, čo môže pristúpiť k pojmu nejakej veci. ... Keď si teda myslím nejakú věc s akýmikoĺvek a kterýmikoĺvek predikátmi (aj při úplnom určovaní), pridaním „Táto věc jestvuje“ sa k nej nič nepridá.“ (1979, Kritika čistého rozumu, Třetí část, čtvrtá kapitola „O nemožnosti ontologického důkazu existence Boha“). Kant ve svém méně známém spisu „Der einzig mögliche Beweisgrund zu einer Demonstration des Daseins Gottes“ stručně píše: „Existence je absolutní kladení věci a odlišuje se tak od každého predikátu, který je jako takový vždy kladen pouze ve vztahu k nějaké jiné věci. Pojem kladení je zcela jednoduchý a spadá zcela vjedno s pojmem bytí.“ (podle Tugendhat 1997, s. 168). Dokládá to upozorněním na to, že daná individua - u Kanta vlastně jednotliviny - tu buď jsou (a lze jim pak připisovat vlastnosti) anebo vůbec nijak nejsou: „/Bytie.../ Je to iba stanovenie nejakej věci alebo určitých vecí osebe.“ (1979), „Bereme-li v úvahu nikoli pouze tento vztah /mezi entitou a její vlastností, J. R./, nýbrž věc samu kladenou o sobě a pro sebe, pak je toto bytí tolik co existence.“ (Der einzig mögliche Beweisgrund, podle Tugendhat 1997, s. 169). V „Der einzig mögliche Beweisgrund zu einer Demonstration des Daseins Gottes“ uvádí i tuto svým způsobem ilustrativnější myšlenku, totiž: „Není proto zcela správné říkat: mořský jednorožec je existující živočich, nýbrž správné je naopak: jistému mořskému živočichu náležejí predikáty, které myslím ve spojitosti s jednorožcem.“ (tamtéž, s. 153). Kant zde problém dostává v podstatě do tvaru ´x, které má F, kde x je prvkem v universu diskursu a je to to jediné x´. Či jinými slovy připisovat nějaké vlastnosti lze jen individuím, která tu již jsou (v Kritice čistého rozumu Kant vlastně říká, že po výrocích ´x je F(x)´ nemá smysl ještě vyvozovat, že dané x má vlastnost existence, neboť „predmět predstavujem jako naskrze daný (výrazom je).“). Na to, že připisovat existenci je redundantní, či že - z druhé strany - připisovat neexistenci je nesmyslné (neboť tu neexistující věc musíme napřed nějak mít k dispozici) narazil patrně již Parmenides, avšak prosvítá i v názorech dalších filosofů (srov. dále u Russella, Pearse, Tichého). Standardní interpretace Kanta se ovšem zakládají spíše na úvaze, že existence jednotlivin, existence je jevová, je výsledkem syntetické aktivity ducha a nedá se proto vyvozovat z pouhého rozboru pojmu.

Zajímavě se k problému existence vyjádřil i Soren Kierkegaard ve Filosofických drobcích (1997, s. 57): „Kdyby měl některý z Napoleonových činů2 dokázat jeho jsoucnost, nebylo by to velmi podivné? ...Napoleon je pouze jedinec, a proto tu není žádný absolutní vztah mezi jeho osobou a jeho činy; takže tytéž činy mohl vykonat i někdo jiný. Zřejmě se proto nemohu z činů dovolávat bytí.“. Kierkegaard rovněž také vyjádřil intuici, že individua jsou již dána a jediné, co můžeme, je připisovat jim vlastnosti: „Nedokazuji, že kámen je, ale že tahle věc, jež tu je, je kámen. Soud nedokazuje, že zločinec je, ale že obžalovaný je zločincem. Ať už nazveme jsoucnost accessorium nebo věčné prius, dokázat ji nikdy nemůžeme.“ (tamtéž, s. 56-57).

Zajímavý popud do uvažování o tom, co to je existence přinesla Brentanova škola (zejm. Alexius Meinong), která precizovala pojem myšleného objektu, který je nezávislý na realitě. Poukázala na to, že Pegas a podobné entity, jsou smysluplné předměty našeho myšlení, že je třeba se vzdát domnění, že existence (či neexistence) jednotliviny, která má svůj pendant v objektu, podmiňuje i možnost uvažovat nad objektem, pendantem jednotliviny (to, že Pegas neexistuje, neznamená, že se na něj nedá intencionálně zaměřovat). Alexius von Meinong ve spise Über Gegenstandsteorie (podle Tichý 1994) rozebírá tezi, že objekty vědomí jsou k existenci zcela lhostejné (Ausserseiend), respektive, že to, co objekt je (Sosein), je nezávislé na tom, zda existuje (Sein). Abychom mohli o něčem vypovídat, že neexistuje, pak musí být „neexistující“ objekty: „Zdá sa, že ak mám byť schopný usúdit, že istý předmět nie je, tak najprv ho musím nejakým spôsobom uchopiť, aby som mohol niečo povedať o jeho neexistencii...“ (cit. podle Tichý 1994). Neexistující předměty (Mikuláš, zlatá hora, Pegas) mohou být rovnocennými předměty našich zkoumání jako předměty existující (srov. též jeho práci „O teórii predmetov“ (Meinong 1996).

Již teď připojíme komentář z pozice Tichého koncepce. Podle ní není Meinongovo univerzum tolik excentrické, pokud pochopíme, že se skládá s individuálních rolí (Sosein). Problémem ale je, že Meinong ztratil z dohledu individua, která mohou tyto role plnit. Např. zlatá hora, sám čistý objekt, je zlatým a horou. Meinong tedy připustil příliš málo entit, a ne příliš mnoho, jak se má všeobecně za to. Sloučením individua a role, kterou mohou individua plnit, je Meinong donucen tvrdit, že někteří koně mají křídla, že některé hory jsou zlaté, že koně se (dále) dělí na ty, co existují, a na ty, co neexistují. Existence je kladena naroveň vlastností individuí. Protože však žádní okřídlení koně ve světě neexistují, dostaneme spor: okřídlený kůň existuje a neexistuje.3 Mj. Bertrand Russell zastával ve svých spisech do roku 1905 stejné stanovisko jako Meinong, avšak následkem odhalení některých chyb ji odmítl, přičemž ovšem odmítl i soběstačné postulování svého konceptuálního pendantu Sosein - individuové deskripce.

 

Jistý obrat v problematice existence nastává nástupem moderní logiky, neboť její tvůrci se dostali do situace nutnosti řešit analýzu i těch vět, které obsahují výraz ´existence´. Již Gottlob Frege se vyjádřil k existenci, a to jednak v Grundlagen der Aritmetik (§ 53), jednak v pozůstalostním spise „Dialog mit Pünjer über Existenz“. Existence pro něj není predikát predikovatelný individuím, individua bychom museli již před přisuzováním existence nějak mít (podle Tugendhat 1997). Existence je vlastnost pojmu, vlastnost druhého řádu.

Obšírně a důkladně se existencí zaobíral Bertrand Russell. Abychom dosáhli nadhledu nad Russellovým přínosem a vlivem, bude nezbytné utřídit okruhy jeho myšlenek. V průběhu svého života se totiž sice často vracel ke stejným argumentům, leckdy však docílil až překvapivých odchylek.4 Především je jisté, že jeho koncepce existence je vázána na (vlastně epistemologický) koncept bezprostřední zkušenosti, obeznámenosti. Známe-li totiž něco bezprostředně, pak již známe odpověď na otázku po existenci této entity. Russell tedy může odmítnout možnost, že by existence byl predikát přisuzovatelný individuím. Snad poprvé se takto Russell vyjadřuje spolu s A. N. Whiteheadem při výkladu teorie popisů již v knize Principia Mathematica (1910), kde odmítají existenci coby predikát: „... není žádný důvod... domnívat se, že by mohl být nalezen takový význam existence, který by byl bezprostředně aplikovatelný na dané subjekty.“ (Principia Mathematica, podle Tichý 1996)5 . Russell později toto tvrzení poněkud modifikoval a vztáhl vyloženě na individua - „Můžeme říci „autor románu Waverley existuje“ a můžeme říci „Scott je autorem románu Waverley“, ale „Scott existuje“ je gramaticky vadným výrazem.“ („Principia Mathematica“, s. 28-29). Russell tedy odlišil existenci u deskripcí a u individuí.6 Na paradox existence naráží ve stati „O označení“: „musí být vždy vnitřně sporné popírat bytí něčeho“ (s. 28). V “O označení“ dále také odmítl to, co mnozí autoři (Plantinga, Kripke, aj.) nazývají potencionální individua - v kritice MacColla argumentuje, že „neexistují nereálná individua“ (tamtéž, s. 34-35). „Kdykoli je nějaké jméno jak se patří užito jako jméno, je gramaticky vadným výrazem, řekneme-li „to existuje“. (ibid.).

Všimněme si, že tato skutečnost „samozřejmosti existence individuí“ pro něj není otázkou apriori, tedy že bychom se myšlenkovým postupem dovodili toho, že všechna individua (již) mají existenci - „Nelze poznati, že něco existuje, vyjma pomocí zkušenosti.“ (Problémy filosofie, s. 74). Takto se ale Russell dostává do těsného kontaktu s empirií a vyjadřuje se tak vlastně k problému tzv. temporální existence (blíže viz Wolfram 1989). Jak říká: „budeme-li mluviti o existujících věcech jenom tehdy, jsou-li v čase, to znamená, můžeme-li poukázati na určitý čas, kdy existují (nevylučujíce možnost jejich existence po všechny časy).“ (Problémy filosofie, s. 95).

Musíme se ale nyní ptát, co je to „něco“ a „věci“, abychom zjistili proč - a jestli Russell odmítl koncepci existenci jako individuím nepřipsatelného predikátu. Jisté vysvětlení najdeme ve stati „O vztazích obecnin a jednotlivin“ (s. 154), kde říká, že „jednotliviny, které vcházejí v komplexy jenom jako subjekty predikátů nebo členy relací, ... /jestliže pak/ patří do světa o němž máme zkušenost, pak existují v čase a nemohou v jedné době zaujímat více než jedno místo v prostoru, do něhož patří“. Výklad, který nyní můžeme přijmout je ten, že je rozdíl mezi jednotlivinou - empirickou věcí a individuem - logickou entitou (to, co označuje jméno). Russell si toto však zřejmě plně neuvědomoval, neboť v stati „Popisy“ (s. 49) čteme: „To, co se nám jeví jako jméno, je ve skutečnosti popisem. Má přece smysl zkoumat, zda Homér existoval, což bychom jinak nemohli učinit, kdyby „Homér“ bylo jméno.“ Toto je ovšem ještě způsob, jak se vyhnout důležitému rozlišení jednotliviny a individua. Kdyby učinil toto, byl by problému zbaven. Individua by existovala, resp. byla dána, všechna apriori, jen jednotliviny, které vyčleňuje jméno, by podléhaly zkáze, resp. jméno by přestalo danou jednotlivinu identifikovat (na ni referovat).7

Nyní přejděme k určitým popisům. Jak známo, na Russellovu teorii popisů lze nahlížet tak, že každý individuální popis, je-li pravdivý, je přeložitelný do věty, která tvrdí existenci daného individua. Toto úsilí je vedeno snahou, jak dále uvidíme, eliminovat nežádoucí popisy (Pegas, apod.). Předně je třeba určit, že „u určitých popisů může odpovídající forma výroku, totiž „x je to takové-a-takové“ (kde x je nějaké jméno), být pravdivá nanejvýše pro jednu hodnotu proměnné x.“ (Popisy, s. 42-43). Dále popisy zcela převedeme na tvrzení o pravdivosti: „Můžeme říci, že „autor románu Waverley“ znamená „hodnotu proměnné x, pro níž je tento výraz >>x napsal román Waverley<< pravdivý“. (Popisy, s. 47).8

Od popisů Russell tedy snadno postupuje k větám obsahujícím popis a výraz pro existenci. Připsat popisu existenci znamená říci, že to, co popis označuje, je (v případě určitých popisů je popis splněn alespoň jedinou entitou). Vyčleňme nejprve jedinečné, singulární existenční výroky. Jak sám říká: „Autor románu Waverley existuje“ znamená „existuje nějaká hodnota pro c, pro niž je pravdivá výroková funkce „x napsal román Waverley“, je vždy ekvivalentní s „x je c“. Existenci v tomto smyslu lze tvrdit jedině o popisu a je-li analyzován, pak zjistíme, že tento popis je případem výrokové funkce, která je pravdivá alespoň pro jednu hodnotu proměnné. Můžeme říci „autor románu Waverley existuje“ a můžeme říci „Scott je autorem románu Waverley“, ale „Scott existuje“ je gramaticky vadným výrazem.“ („Principia Mathematica“, s.28-29; kurzíva J. R.). Nebo: „Řekneme-li „to takové existuje“, míníme, že jest právě jediný předmět, který jest oním „tím takovým“. Věta „a jest to takové“ znamená, že a má dotyčnou vlastnost a že nic jiného ji nemá.“ (Problémy filosofie, s. 55). Dále máme částečné, existenční výroky: „mnohoznačné popisy ... takové objekty x, pro něž je výroková funkce j x pravdivá“(Popisy, s. 41), „definice existence ... jestliže výroková funkce „x je lidská bytost je někdy pravdivá“ (Popisy, s. 42), „Nějaký mnohoznačně popsaný objekt bude „existovat“, je-li alespoň jeden takový výrok pravdivý, tj. existuje-li alespoň jeden pravdivý výrok formy „x je nějaké takové-a-takové“, přičemž x je nějaké jméno.“ (Popisy, s. 42), „„existují lidé“ znamená, že výroková funkce „x je člověkem“ je někdy pravdivá“ („Analýza výroků“, s. 65). Dále tu máme všeobecné výroky, které jsou platné, pokud jsou pravdivé pro všechna x.9

Shrneme-li to, pak Russell zde argumentuje bezpochyby ve prospěch toho, že připsat existenci popisu je pravdivé tehdy, jestliže jsou nějaké entity (případně jen jedna) spadající pod tento popis. Ovšem ne všechny popisy signifikují nějaký objekt, jsou to tedy neurčité popisy, rovněž tak ne všechna vlastní jména (jenž jsou jakýmisi nevlastními jmény). V takovém případě se připsání existence stává problémem.

Jsou celkem tři možnosti: a) buďto jde o jména vybájených entit jako jsou jednorožci apod., Pegas, jména z krásné literatury (Hamlet), tedy fiktivní entity, b) jména nereálných entit - kulatý čtverec, c) popisy či jména již nežijících individuí - jednotlivin jako je např. Napoleon (tímto problémem jsme se zabývali již výše). V a) a b) jde vlastně i o kritiku Meinonga, budeme se jí proto zabývat i blíže.

    a) Rozlišme dva případy fiktivních jmen:

    1) Poměrně jednoduché je to s jednorožci a podobnými entitami, neboť zde nám chybí jednotliviny (potažmo též individua), na které by se popis vztahoval, popisy jsou tedy pro Russella neurčité. „„Nějaký jednorožec“ je neurčitý popis, který nic nepopisuje.“ (Popisy, s. 40). Proto v existenčních výrocích o takovýchto entitách musíme definovat napřed jejich existenci: „Například kdybyste chtěli říci >>Jednorožci existují<<, museli byste nejdříve definovat >>x je jednorožcem<<, a pak tvrdit, že existují hodnoty proměnné >>x<<, pro něž je to pravda. V běžném jazyku označují slova >>nějaký<<, >>některý<< a >>ten<< existenční výroky.“ („Logický pozitivismus“, s. 187). Právě proti tomuto měl námitky W. v. O. Quine, který tvrdí, že užitím popisu ještě ontologický závazek, že existují daná individua, ještě nevzniká; zdůraznil též skutečnost, že být znamená být hodnotou proměnné (obojí viz dále). Přitom Russell (jenž tvrdil, že „Smysl pro realitu je v logice podstatný“ (Popisy, s. 40)) dobře věděl, že logika takovéto entity nesmí postulovat: „Chtěl bych vyjádřit názor, že logika nesmí připustit existenci jednorožce právě tak, jako ji nepřipouští zoologie.“ (Popisy, s. 39).

    2) Jiné je to u vlastních jmen jako Pegas apod., jimž nic v realitě neodpovídá. Russell takováto jména odsuzuje jakožto „nepravdivosti“: „Hra „Hamlet“ se tak zcela skládá z nepravdivých výroků, které překračují zkušenost,... Základní nepravdivostí ve hře je výrok: zvuk „Hamlet“ je jméno.“ (Zkoumání o smyslu a pravdivosti, s. 315). Lze ovšem proti Russellovi namítat, že tu jsou takové výroky o těchto jsoucnech, které jsou pravdivé, a jiné které jsou nepravdivé - „Hamlet byl dánský princ“ odlišit od nepravdivého výroku „Hamletův otec zemřel v boji“ , přičemž výrok „Hamlet v dětství prodělal spalničky“ by patrně neměl mít žádnou pravdivostní hodnotu.

    b) Problém kontradiktorických jmen jako kulatý čtverec je u Russell poněkud spjat i s problémem nereálných předmětů jako zlatá hora. Není jasné, proč není (nejen u Russella) mezi těmito dvěma případy rozlišováno. Jde přece o to, že zlatá hora (empirický předmět, potažmo intenze) být může, kdežto kulatý čtverec (abstraktní matematický objekt, potažmo extenze) jistě ne.

    1) Když Russell kritizuje Meinonga, tak mu připisuje, že tvrdil, že ve větě „zlatá hora neexistuje“ je něco, co neexistuje (totiž zlatá hora), a že musí existovat v nějakém stínovém světě („Principia Mathematica“, s. 27). Russell tuto větu zápětí převádí na výrokovou funkci „x je zlatá a je horou“, jenž je nepravdivá pro všechny hodnoty x; věta podle něj tedy nemá subjekt.

    2) Podle Russella jsou věty „Kulatý čtverec neexistuje“ zavádějící jak logickou formou, tak faktem, který vyjadřuje. Kulatý čtverec je pro něj kontradiktorická entita, které neodpovídá nic (obojí srov. Materna 1995, kap. 5, Striktně prázdné, quasi-prázdné, empiricky prázdné pojmy).

Kritizuje-li Russell Meinonga, pak můžeme jeho kritiku rozdělit do dvou bodů - jednak je to Meinongovo připisování existence entitám, které jsou pojmenovány jménem, jemuž v realitě nic neodpovídá (1), jednak je to připisování existence entitám, které jsou pojmenovány popisem, jemuž nic neodpovídá (2). Někteří autoři (srov. Neale 1997, s. 63)) tvrdí, že jeho interpretace Meinonga je chybná, že jde spíše o kritiku vlastních předchozích prací, tj. zejména teorii označujících výrazů v Principia Mathematica. 1) Meinong neodhalil, jak píše Russell, že „jméno se nemůže smysluplně vyskytovat ve výroku, pokud neexistuje něco, co pojmenovává, zatímco popis tomuto omezení nepodléhá“ („Principia Mathematica“, s. 28). 2) Meinong podle Russella postuluje sporné entity. Velmi stručně se k Meinongovi vyjádřil v „O označování“ (s. 24, též s. 34), kde Meinongovu teorii Russell chápe tak, že jakoukoli gramaticky správnou označující frázi považuje za něco, co zastupuje objekty. U frází jako „kulatý čtverec“, „současný francouzský král“ se předpokládá, že neexistují, nicméně, že to jsou objekty. Tímto však, jak si Russell uvědomil, dostaneme spor, protože např. současný francouzský král existuje i neexistuje (ovšem u Meinonga není existence přímo rovna existenčnímu kvantifikátoru). Zejména pro tuto potíž odstoupil Russell od svého původně meinongovského vyznání.

Přistupme nyní k analýze vět, v nichž se přisuzuje nějaká vlastnost neurčitému popisu. Russell se nejhlouběji nad tímto problémem zamýšlí ve stati „O označení“ (původně 1905). Kromě frází typu „nějaký člověk“ máme dvě fráze, které se od sebe liší (s. 19): 1) „fráze, která může označovat jeden jediný objekt, například „současný král Anglie“ označuje určitého člověka“, 2) „fráze může být označující frází, ale přesto nic neoznačuje, například „současný král Francie““. Zabývá-li se frázi „současný francouzský král“, pak mj. říká, že „výraz „král Francie je holohlavý“ musí být nesmyslný, není však nesmyslný, neboť je prostě nepravdivý“ (s. 26; kurzíva J. R.). Denotace je podle Russella nulová, a tak „„král Francie“ musí označovat prázdnou třídu“ (s. 26). Nyní rozčlení výroky výhradně na pravdivé, nebo nepravdivé: „Podle zákona vyloučeného třetího musí být pravdivé buď „A je B“, nebo „A není B“. Proto musí být pravdivé buď „současný král Francie je holohlavý“, nebo „současný král Francie není holohlavý“. Jestliže jsme však vypočetli věci, které jsou holohlavé, a věci, které nejsou holohlavé, nenajdeme v žádném z obou seznamů současného krále Francie. Heglovci, kteří milují syntézy, by patrně usoudili, že nosí paruku.“ (s. 27). Russell se ve stati „Poznanie na základe oboznámenosti a poznanie z deskripcie“(s. 273) vyslovuje, „že zákon kontradikce by neměl být zformulovaný v tradiční podobě „A není zároveň B a non-B“, ale ve tvaru „žádná propozice není pravdivá a zároveň nepravdivá“. Vzpomenutý zákon v tradiční podobě se aplikuje jen na propozice, které subjektu připisují predikát.

Následně Russell - po poněkud problematickém rozlišení primárního a sekundárního výskytu (jímž se zde nebudeme blíže zabývat) - dochází závěru, že věty, které říkají, že ´existuje takové x, které je francouzským králem a je (nebo není) holohlavé´ jsou nepravdivé, neboť není žádné takové x. Negace těchto vět ovšem musí být podle Russella pravdivé. Russell zde podcenil, že otázka, zda je x holohlavé či ne, prostě nelze rozhodnout (když nemáme to individuum). Tyto věty nemají (v daném světě a čase) pravdivostní hodnotu. Na toto upozornil Russella P. F. Strawson, přičemž se mu Russell - a ne úspěšně - ohradil.

Shrneme-li Russellovy názory na existenci, pak existence pro něj není predikát aplikovatelný na individua, neboť individua při testování, zda existují, již máme, přisoudit jim neexistenci je nesmyslné (tuto tezi Tichý vylepšil tvrzením, že univerzum individuí je dáno apriori). Existenci lze smysluplně predikovat jen v souvislosti s popisy, ovšem Russellův despekt k deskripcím vedl k tomu, že neformuloval tezi, že existence je taková vlastnost deskripce, že tato deskripce je splňována, aneb - jak tvrdí Tichý (viz dále) - že role je vyplněna, obsazena (v daném světě a čase). Tím pádem Russell nedořešil ani problém neurčitých popisů, resp. fiktivních jmen (podle něj nic neoznačují). Neurčité popisy (v případě neempirických výrazů) ovšem podle něj označují prázdnou třídu. Zajímavě se vyjádřil i k problému temporální existence (viz dále).

 

Nyní budeme hovořit o myslitelích, kteří rozpracovali a komentovali (případně kritizovali) Russellovo pojetí existence.

Proti vznášení ontologických závazků (ontological commitments) vznesl námitky (jak jsme již avizovali) Willard van Orman Quine (sám je nazývá ontic commitments) v již pracech „Notes on Existence and Necessity“ (Journal of Philosophy, 1934), dále pak „Logic and Reifications of Universals“ (In: From a Logical Point of View 1953), „On What There Is“ (tamtéž), Word and Object (1960, Quine 1994). Quine tvrdí, že užití individuálního popisu, či jména individua ještě nezpůsobuje ontologický závazek. To, co takto činí, je teorie, která takříkajíc hraničí se světem. Quine tak přesunuje zodpovědnost za ontologické závazky právě na teorii (srov. Quine 1967, „On what there is“). 10

Jeho názor na povahu existence je vyjádřen v „Notes on Existence and Necessity“ (cit. podle Tondl 1966): „Ontologie, na kterou váže autor používání jazyka, v sobě zahrnuje jednoduše objekty, které spadají ... do oblasti hodnot svých proměnných“, v Logic and Reifications of Universals (cit. podle Tondl 1966) pak: „Určitou teorií je uznávána entita tehdy a jen tehdy, lze-li ji zahrnout mezi hodnoty proměnných tak, aby věty v této teorii formulované byly pravdivé“, či v Hledání pravdy (Quine 1994, s. 33): „být znamená být hodnotou proměnné. Přesněji řečeno, co někdo považuje za jsoucí, je to, co připouští jako hodnoty svých vázaných proměnných.“ Tato tvrzení bývají stručně reformulována do tvaru „být znamená být hodnotou vázané proměnné“.

Quine zde bezpochyby navázal na Russellovo stanovení proměnné jako primárního pojmu: „Umělá notace ‘∃ x’ existenciální kvantifikace se vysvětluje pouze jako symbolické zachycení slov ‘existuje nějaké x takové, že’. Takže ať už chce kdo říci o bytí nebo existenci cokoli, je to, co je považováno za jsoucí, nevyhnutelně právě tím, co je přijímáno jako hodnota ‘x’ v kvantifikaci.“ (Hledání pravdy, Hermann a synové, Praha 1994, s. 33-35).

Vyjádření Rudolfa Carnapa ohledně přisuzování či upírání existence nalézáme v jeho proslulé polemické stati „Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka“ (Carnap 1991). Carnap odlišuje, podobně jako i Tomáš Akvinský, „být“ coby sponu s predikátem - např. „já jsem hladový“, a coby označení existence - např. „já jsem“ (zvláštní v této souvislosti je to, že Carnap neodlišil i „je“ coby vyjádření identity, což je nyní běžné). Věty jako „já jsem“ (i ve slavném  Descartově „cogito, ergo sum“), či „Bůh je“ považuje za pseudověty (Carnap také poukazuje na to, že metafyzik zásadně neuvádí syntaktickou kategorii proměnné x pro případ elementární věty formy „x je Bohem“). Existence ani pro něj není predikátem: „Okolnost, že naše jazyky vyjadřují existenci slovesem („být“ nebo „existovat“), není o sobě ještě žádnou logickou chybou, je to jenom neúčelné, nebezpečné. Slovesnou formou se můžeme snadno dát svést k chybnému názoru, jako by existence byla predikátem; pak dospíváme k takovým logicky zvráceným, a tudíž bezesmyslným způsobům vyjadřování, jak jsme právě zkoumali.“ (tamtéž, s. 637).

Dalším Carnapovým příspěvkem je to, co úzce souvisí s ontologickými závazky, Carnap totiž tyto považuje za tzv. vnější otázky. V proslulé stati „Empiricism, Semantics, and Ontology“ (Carnap 1958, Meaning and Necessity) odlišuje v daném jazykovém rámci interní a externí otázky. Interní otázky jsou otázky po existenci určitých (příp. nových) entit uvnitř určitého rámce („Existují jednorožci a kentauři?“, „Existuje prvočíslo větší než sto?“, „Jsou propozice psychické procesy?“, „Existují čísla?!...), externí otázky jsou otázkami na existenci, reálnost systému entit jako celku, vně jazykového rámce („Je samotný svět reálný?“, „Existují čísla /ve smyslu externí otázky; J. R./?“, ...). Podle Carnapa jsou externí otázky předmětem volby, avšak volby motivované účelností, užitečností (tuto účelnost pro zavedení abstraktních entit proponuje už na začátku Meaning and Necessity (1958, s. 22)).

Russellovu analýzu vět přisuzujících nějakou vlastnost popisům neoznačujících nějaké individuum analyzoval Peter Frederic Strawson ve své známé stati „On Referring“, původně vydané v Mind, 1950 (Strawson 1967). Strawson, kromě kritiky logicky vlastního jména, probírá zejména větu ´Král Francie je moudrý´ (věta S). Jak říká, věta je signifikantní, ačkoli žádný král Francie není. Nyní uvádí tyto dva argumenty (obojí Strawson 1967, s. 57-58), které jsou oba založeny na russellovských předpokladech:

    a) „(1) Fráze, ´král Francie´, je subjektem věty S. Proto (2), jestliže S je signifikntní věta, S je větou o králi Francie. Ale (3), jestliže v žádném smyslu neexistuje král Francie, věta není o ničem, a tudíž není o králi Francie. Proto (4), pokud S je signifikantní, pak musí v nějakém smyslu (v nějakém světě) existovat (nebo subsistovat) král Francie.“

    b) „(1) Jestliže S je signifikantní, je buďto pravdivá nebo nepravdivá. (2) S je pravdivá, jestliže král Francie je moudrý a nepravdivá, jestliže král Francie není moudrý. (3) Ale tvrzení, že král Francie je moudrý a tvrzení, že král Francie není moudrý, jsou stejně tak pravsivé, jestliže tu je (v nějakém smyslu, v nějakém světě) něco, co je králem Francie. Tudíž (4) pokud je S signifikntní, pak následují stejné konkluze jako předtím.“

Strawson dále analyzuje odlišování větnou funkci zmínění (mentioning; někdy vysvětluje, že je to význam, meaning) a referování. Russell podle Strawsona správně tvrdí, že tato věta je signifikantní (zmínění) a také že pro pravdivost přepokládá, že je jen jedna entita (odmítá pochopitelně podivné entity). Za chybný však považuje názor, že ve větě se vypovídá buďto pravda, nebo nepravda, a hlavně, že se ve větě tvrdí, že v přítomném čase tu existuje jediný král Francie (s. 65). Právě referování na entitu je to, co tato věta nedělá, avšak pro toto ještě není výpovědí bez mínění, tj. bez významu. (Strawsonovy analýzy se v mnohém opírají o reflexi přirozeného jazyka, jímž se nechá - na rozdíl od Russella (tato věc pak vyvolala největší Russellovo rozhořčení) - vést k vylepšení logického modelování jazyka.

Formálním jádrem kritiky je ovšem nutnost presuponovat „nutné podmínky, aby někdo mohl učinit pravdivé vypovídání tvrzením věty S“ (s. 60). Považujeme nyní za instruktivní uvést (podle Materna 1989, s. 93) standardní logický výklad presupozice a příbuzných pojmů, abychom si ujasnili „Strawsonův test“.

Presupozice: Jestliže pro všechny možné světy w a časové okamžiky t platí, že pravdivost propozice P ve w a t je nutnou podmínkou toho, aby propozice S nabývala ve w a t pravdivostní hodnotu, pak propozice P je presupozicí propozice S. Vyplývání: Jestliže pro všechny možné světy w a časové okamžiky t platí, že pravdivost propozice P ve w a t je nutnou podmínkou pravdivosti propozice S ve w a t, pak propozice P je vyplývá z propozice S. Presupozice a vyplývání jsou tedy relace mezi propozicemi.

Věta (Strawsonův test): Jestliže věta P vyplývá jak z věty (propozice) S, tak i z její negace, pak P je presupozicí S (jako i negace S). Z věty lze odvodit tvrzení: Každá propozice má alespoň jednu presupozici. Definice propozice True: Propozice, která v každém možném světě a časovém okamžiku nabývá hodnoty pravda, je propozicí True. Propozice True je presupozicí každé propozice. Propozici True vyjadřuje nekonečně mnoho konstrukcí, tautologií (propozice tak je zadána jinými „slovy“). Vzhledem k tomu, že propozice True je vždy pravdivá, tak nevylučuje z uvažování žádný možný stav světa, čímž je neinformativní. Pro tuto skutečnost, že říká vždy totéž, je nazývána triviální presupozicí.

Nutnou a dostatečnou podmínkou pro to, aby propozice S měla v možném světě w a čase t pravdivostní hodnotu, je to, aby v tomto w a t byly pravdivé všechny presupozice propozice S.

Aplikujeme-li Strawsonův test na větu „Francouzský král je holohlavý“, pak nalezneme presupozici „Francouzský král existuje“, která vyplývá též z negace této věty. Tedy pro to, abychom zjistili, zda má pravdivostní hodnotu věta „Francouzský král je holohlavý“, musíme mít nalezenu pravdivostní hodnotu presupozice „Francouzský král existuje“. 11

 

K diskusi o existenci přispěli i další autoři, přičemž skupina z nich, se snažila - z pozic přirozeného jazyka - problematizovat tezi, že existence není predikát.

Snad první z nich byl George Edward Moore se svou statí „Is Existence a Predicate?“ (Moore 1959, původně příspěvek na Proceedings of Aristotelian Society 1936). Moore začíná ujasňováním pozice Knealeho, který podle Moora vlastně říkal, že „´existovat´ nikdy není predikátem v logickém smyslu“, přičemž logickým predikátem je vlastnost (s. 83). Dále převádí Knealeho větu ´Krotcí tygři existují´ na větu ´Někteří krotcí tygři existují´, neboť výchozí věta znamená částečnou kvantifikaci (a nic jiného). (Načež zkoumá negativní věty ´Někteří krotcí tygři nevrčí´ a ´Někteří krotcí tygři neexistují´. Jak říká, zatímco první má jasný význam, tak ta druhá není zcela jasná (s. 86).) Říci ´Toto existuje´ neříká „vůbec žádnou propozici“, na rozdíl od věty ´Toto vrčí´. Dokonce Moore tvrdí, že kdybychom řekli, že „´Toto je krotký tygr, a existuje´ nebylo by to tautologické, ale nesmyslné /meaningless/.“ (obojí s. 91). Tato tvrzení lze považovat za Mooreův příspěvek k paradoxu existence (v další části se zabývá temporální existencí, což zde neuvádíme).

D. F. Pears v článku „Je existence predikát?“ (D. F. Pears a J. Thomson 1967, „Is Existence a Predicate?“, původně 1963; na tuto stať je často odkazováno, uvedeme ji proto podrobněji) problematizuje exaktnost a užitečnost formulace teze, že existence není predikát. Podle této formulace totiž ve větě „Tygři existují“, sloveso ´existují´ nepřidává k pojmu subjektu ´tygři´ nic. Jenže, podle Pearse, „to, že pojem má instance v realitě, znamená jistě přidat k němu něco, ikdyž to, co je přidáno, je zvláštní.“ Totiž podivnost toho, co je přidáno k subjektu „tygři“, neopravňuje ke konkluzi, že přidáno není nic. „Je příliš nepřesné říci jednoduše, že sloveso ´existuje´ nepřidává k pojmu subjektu nic.“

Dále kritizuje případný dodatek této formulace, že když tvrdíme, že tygři existují, neříkáme nic o tygrech. Na otázku o čem jsme mluvili lze zcela správně odpovědět ´o tygrech´. Podobnou odpověď lze též dostat na tutéž otázku po větě ´Tygři neexistují´ (či u obecného negativního existenčního tvrzení ´Okřídlení lvi neexistují´).

Pears svá vylepšení demonstruje prvně na příkladu singulárního existenčního výroku ´Tato místnost existuje´. Pro subjektovou frázi ´Tato místnost´ tento výrok implikuje, že tato místnost existuje učiněním reference k ní. Tudíž sloveso ´existuje´ je redundantní. Ne všechna užití slova ´toto´ přináší tento výsledek, ale pro takovéto případy, kdy je užito pro referování k něčemu v mluvčího okolí, tak činí sloveso ´existuje´ nadbytečným, a tak může být celé tvrzení nazváno ´referenční tautologií´. V případě věty ´Tato místnost neexistuje´ pak toto tvrzení bude referenční kontradikcí.

´Nepřidává nic´znamená ´nepřidává nic nového´ a ´jsoucí/ bytí o něčem´ znamená ´být o něčem takovým způsobem, že jeho existence je referenčně implikována´. Toto nazývá minimální formulací, tedy to: „že se řekne, že jestliže existence je predikát, je to podivný predikát“. Minimální formulaci omezuje Pears třemi způsoby. Za prvé se může stát, že subjektová fráze singulárního existenčního tvrzení referovala k něčemu nebo k někomu ve světě fikce, a tak implikovala existenci v tamtom světě, ale neimplikovala existenci v skutečném světě. Můžeme například referovat k postavě v Hledání ztraceného času a říkat, že existovala v reálném světě (Pears tedy vzpomněl tématu literární kritiky). Subjektová fráze výroku, jméno postavy, by implikovala existenci pouze ve světě vytvořeném Proustem, ale druhá část by přidala něco nového - nejde o referenční tautologií, ale ani o referenční kontradikci . Důvod pro to je prostý: výrok by měl spojení se dvěma světy; implikoval by existenci ve světě fikce a tvrdil by existenci ve skutečném světě. Za druhé je tu případ ´Eustonův Oblouk již neexistuje´. Subjekt tohoto výroku referenčně implikuje existenci ve skutečném současném světě, avšak druhá část výroku hovoří o existenci v minulém čase a popírá existenci v současném čase (tímto také není referenční kontradikcí). Rovněž pro všeobecné výroky (Blbouni nejapní vyhynuli.) Za třetí je tu např. něčí halucinace a následně komentář větou „Tamta dýka neexistuje“. Opět nejde o kontradikci, neboť dýka existovala na jiné úrovni. Námitkou proti Pearsovi zde musí být, že skutečným subjektem věty je „dýka z představy (halucinace)“. Pears se dále zabývá Moorem, aby naznačil, že je možné rozšířit vlastní minimální formulaci i na obecná existenční tvrzení. Závěrem článku upozorňuje na nutnost precizovat pojetí reference, přičemž podle něj ve větě „Francouzský král je holohlavý“ subjekt věty činí referenci, kdežto ve větě „Francouzský král neexistuje“ referenci nečiní.

Shrneme-li Pearsův přístup, tak především upozorňuje na paradox existence (Tato místnost existuje). Dále se vyslovuje k tomu, co budeme chápat jako obsazenost/neobsazenost vlastnosti („pojem má instance v realitě“). Další úvahy směšují fiktivní jména s temporální existencí (Proustova postava), čistě se zabývá temporální existencí (Blbouni nejapní vymřeli) - zde však neaplikoval pojem instanciace vlastnosti, který se zdál proponovat, úvahy o dýce - halucinaci, jak si nepovšiml, spadají do Brentanových intencionálně existujících objektů, přičemž racionální je opět aplikovat pojem instanciace.

Při druhém vydání statě D.F. Pearse je následně za Pearsem zařazena jakožto druhá část článku práce Jamese Thomsona, který touto reaguje na teze z úvah (nyní spoluautora) Pearse (D. F. Pears a J. Thomson 1967, „Is Existence a Predicate?“).

Thomson preferuje však užívání výrazu existence coby predikátu, neboť nad ním máme „více sémantických kontrol“ (tamtéž, s. 103). Tyto kontroly podle něj udávají např. učebnice gramatiky (každý školák pak řekne, že věta „Tato místnost existuje“ je stejného druhu jako „Tato místnost je příjemně teplá“.). „Takto nejenom, že není důvod popírat, že ´existuje´ je predikát, ale je tu pozitivní důvod, proč to tak nečinit.“ (tamtéž, s. 104).

Dále Thomson zkoumá námitku, podle níž ´existuje´ je predikátem gramatickým, avšak nikoli logickým. Podle něj je idea predikátu v predikátové logice vlastně převedenou ideou gramatického predikátu. Jde jen o to, že to není predikát predikátové logiky prvního řádu. Jak dále uvažuje, to, co je stále zajímavé na tezi, že existence není predikát, je možnost nalézat v (případně novém) jazyce tvrzení neobsahující výraz existovat, která slouží stejně dobrým způsobem, jako tvrzení v výrazem existovat. Příkladem: místo „Kulatý čtverec neexistuje“ lze říci „Žádný čtverec není kulatý“, či „Nelze mít obrazec zároveň čtveratý a kulatý“, nebo: „Jednorožci neexistují“ převést na „Žádné zvíře není jednorožcem“. Pro případ vět obsahujících vlastní jméno lze větu „Homér neexistoval“ parafrázovat třeba tvrzením, že nikdo nenapsal zároveň Illiadu a Odysseu. Kritizuje též Russellův komentář, kterým je věta „Kulatý čtverec neexistuje“ zavádějící jak logickou formou, tak faktem, který vyjadřuje - ptá se, jak jen lze identifikovat logickou formu faktu nezávisle na gramatické formě věty, která tento tvrdí. Můžeme jen říci, že nějakou větu S´ je více záhodno preferovat. Jak uzavírá, nejde „ukázat tímto druhem metody, že ´existuje´ není predikát“ (tamtéž, s. 106).

Rekapitulujeme-li Thomsonův přínos, tak za nosné lze vidět kritiku pojmu existence jako predikátu predikátové logiky prvního řádu (srov. dále Materna, Tichý). Právě díky tomuto se většina jeho úvah týká toho, co budeme nazývat obsazenost/neobsazenost dané role, potažmo vlastnosti (Žádné zvíře není jednorožcem), či prázdnost/neprázdnost dané třídy (Žádný čtverec není kulatý).

 

Další přístupy, jako i reflexe uchopování pojmu existence predikátovou logikou si demonstrujeme na následujících autorech.12

Raymond Smullyan v knížce Jak se jmenuje tato knížka? (1986) v § 14 „Jak dokázat cokoli“ uvádí pod číslem 241 zajímavý Důkaz, že existuje jednorožec: „Chci dokázat, že existuje jednorožec. Na to stačí dokázat (zdánlivě) silnější tvrzení, že existuje existující jednorožec. (Existujícím jednorožcem samozřejmě myslím jednorožce, který existuje.) Je totiž zřejmé, že pokud existuje existující jednorožec, tak existuje jednorožec. Dokážeme tedy, že existuje existující jednorožec. Jsou právě dvě možnosti: (1) Existující jednorožec existuje. (2) Existující jednorožec neexistuje. Možnost (2) je však zřejmě rozporná. Jak by existující jednorožec mohl neexistovat? Tak, jako běžící jednorožec běží, existující jednorožec existuje.“ Máme-li jednorožce, pak nemůže nebýt. Smullyan klade svoje úvahy i do souvislosti s Descartovým důkazem Boha. Smullyan ještě říká, že větu ´Existující jednorožec existuje´ lze chápat jednak jako tvrzení, že všichni existující jednorožci existují (což je triviální pravda), anebo ve smyslu že existuje vůbec nějaký jednorožec (což pravda nemusí být). V tomto druhém významu Smullyan ovšem neuvažuje, že hovoří o individuální roli, jejíž existence znamená obsazenost některým individuem z universa diskursu.

Jerome Shaffer v „Existence, Predication, and the Ontological Argument“ (podle Tichý 1996) upozorňuje, že věta jako „Francouzský král je člověk“ může být využita jako podklad pro intenzionální tvrzení, že „býti člověkem je jedním z logických požadavků pro bytí francouzským králem“, či pro extenzionální tvrzení, ze kterého vyplývá, že nějaké individuum tento požadavek splňuje. Shaffer ale upozorňuje, že intenzionální tvrzení z extenzionálního nevyplývá (vzpomeňme též Russellovu tezi, že neexistuje cesta od významu ke smyslu).

Jaakko Hintikka, který chápe existenční tvrzení ´b existuje´ jako ´(∃ x)(x=b)´ (podle Tichý 1996). Což je důsledkem existenční presupozice v jeho pojetí, tedy že „volný individuový symbol b se vztahuje k nějakému skutečně existujícímu individuu“; podle Tichého však není tato presupozice oprávněná. Tuto formuli obdržíme v predikátové logice s identitou existenční generalizací z axiomu ´b=b´ Klíčový motiv pro tvorbu této formule není spjat s postulováním existence, jako spíše s principem predikátové logiky, podle nějž není jméno prostředkem pro nic jiného, než k odkazování k něčemu mimo to jméno samo. Hintikka se zajímá pouze o existující individua a tak kvantifikuje (existenčním kvantifikátorem) jen přes ně. Problém však vyvstane už tehdy, když se pokusíme zjistit, o čem vypovídá formule ´¬ (∃ x)(x=Pegas)´. Podle Hintikky se žádné individuum nejmenuje Pegas, a proto to není tvrzení o individuu. Vypadá to pak, jako že je to tvrzení o jméně samém, a to, že toto jméno nic neoznačuje. Toto je však v kontrastu se zmiňovaným principem predikátové logiky, též s běžným názorem, že Pegas je jméno okřídleného koně.

Přehledně tento druh kritiky pokusu nahradit v predikátové logice prvního řádu predikát existence existenčním kvantifikátorem předvádí Pavel Materna (Materna 1989, s. 89-90). ´Francouzský král neexistuje´ je totiž analyzováno jako ¬ ∃ x (x=Fr), kde Fr je ovšem jméno individua (tato formule může být interpretována jen v neprázdném univerzu, v němž interpretce přiřadí Fr určitý prvek). Lze ukázat, že daná formule je nesplnitelná, že je kontradikcí: 1) Fr=Fr, z čehož ale 2) vyplývá ∃ x (x=Fr), jenž je negací ¬ ∃ x (x=Fr), je tedy kontradikcí k východisku. Je třeba zkoumanou větu chápat jako ¬ ∃ x (x=Frwt) (kde Frwt je individuální role, w a t argumenty možný svět a čas, jenž musí být vázány operátorem l ; s. 90). Existence je tak svazuje individua s individuálními pojmy (tamtéž).

 

Další kategorií myslitelů jsou filosofové pracující s pojmem neaktuálních individuí. Příkladem je zejména Saul Kripke, který se ve studii „Semantical Considerations on Modal Logic“ (Kripke 1963) domníval, že jména jako „Holmes“, aj., označují neaktualizovaná možná individua: „ve světech jiných, než je reálný svět, některá aktuálně existující individua mohou být nepřítomna, zatímco nová individua, jako Pegas, se mohou objevit.“ (s. 85; též Kripke 1993, s. 173) ; řadu důvodů proti tomu, abychom jména fiktivních osob považovali za vlastní jména neaktualizovaných individuí, uvádí Alvin Plantinga ve své knize The Nature of Necessity). Tento názor však Kripke později výslovně odvolal v Naming and Necessity (Kripke 1972, s. 129, pozn.1). Kauzální teorie, kterou pak Kripke proponuje, je založena na myšlence, že jméno individua (tedy vlastní jméno) je dáno situací jeho pokřtění, křtu (baptismus). Od této situace je předáváno ve společnosti řetězcem komunikace, historicky pak také z generace na generaci. Významem vlastního jména je tedy přímo ten objekt daný řetězcem komunikace: „… není podstatné to, jakým způsobem dokáže mluvčí identifikovat dané individuum, podstatná je existence uskutečněného řetězce komunikací“ (Kripke 1980, s. 93). Existence je tedy dána situací zavedení jména pro daný objekt (srov. též Sousedík 1998). Přijmeme-li kauzální teorii, pak výrok „Napoleon existuje“ neanalyzujeme jako „(∃ x) x je vítězný vojevůdce od Slavkova“, ale jako skutečný subjekt-predikátový výrok přisuzující individuu Napoleon existenci v aktuálním světě, aktualizovanost. Existence ve smyslu aktualizovanosti tedy je vlastností individuí a singulární existenční výroky jsou běžně možné. Takovýto výsledek Kripkeho teorie může být kritizován takřka stejným způsobem jako jeho teorie vlastních jmen (srov. např. Tichý 1988). Protiargument se zakládá na faktu aberace, aberace v tom, na co Kripke spoléhá – v komunikačním řetězci. Představme si například jistý athénský sklípek, v němž notně popíjí jeden raně antický opilec. Nálada značně pokročila, opilec se potácí a povalí z police jednu amforu s vínem. Právě v ten okamžik pokřtí onen opilec korpus s dvěma uchy jménem Pegas (pomiňme pro příklad báje toho opilce předcházející). Amfora se třeba shodou okolností hned nerozbije a místní převezmou pro tuto ještě nerozbitou amforu jméno Pegas. Historie jde dále a omylem komunikačního řetězce je Pegas skoro zbožtěn. Básníci se předhání v ódách s příslovečnou básnickou licencí a na amforu z onoho sklípku se zcela zapomene. Otázka, zda existuje Pegas, běžně zodpovězená záporně, by měla být (pomněme, že náš příklad je klidně možný) v důsledku Kripkeho teorie zodpovězena překvapivě tak, že Pegas existuje, avšak není to okřídlený kůň, jak si lidstvo myslelo, ale je to jedna amfora z athénského sklípku z doby antiky. Všimněme si, že nejen selhání komunikačního řetězce je chybou v Kripkeho úvaze - také samotná identita předmětu z historie je pro nás nezajímavá.13

 

Zřejmě nejjasněji se v soudobé literatuře k problému existence vyjadřují proponenti Transparentní intenzionální logiky. Podle Pavla Tichého (Tichý 1996, i jinde) existence také není predikátem pro jednotliviny. Jak sám uvádí, především je jisté, že individuum nelze smysluplně existenčně testovat. Neboť abychom mohli testovat, zda například Bill Clinton existuje, tak bychom ho napřed museli nějak uchopit. Pak ho ale už nemusíme podrobovat nějakému existenčnímu testu. Tvrdit o jednotlivině, že existuje, znamená říci, že je jednou z jednotlivin světa. Výsledek existenčního testu je pak vždy pozitivní, „přisuzování atributu existence je tautologicky pravdivé“ (Tichý 1996, s. 97), „skutečně existenční otázky jsou zodpovězeny apriori kladně“. Tím pádem je univerzum individuí neměnné, všechna individua jsou apriori dána.

Na druhé straně však má smysl hovořit o tom, že neexistuje Pegas či (současný) francouzský král. Tichý říká, že ačkoli není existence vlastností individuí, „Přesto však je existence často netriviálně přisuzována a koherentně popírána. Je nejenom pravdivé, ale také informativní říci, že americký prezident existuje, zatímco francouzský král ne, protože skutečnost by klidně mohla být jiná.“ (Tichý, 1996, s. 98). Netriviálnost spočívá v tom, že se tato tvrzení netýkají žádného konkrétního individua. Ujistíme se totiž, že není žádné takové individuum, které by bylo francouzským králem. Říci, že francouzský král neexistuje, pak znamená prostě předpovědět, že prohledání celého univerza diskurzu nepovede k nalezení individua, které by jím bylo (ibid., s. 98). Tedy, že žádná jednotlivina nezastává úřad francouzského krále, resp. Pegasa; role tedy není obsazena. „Existence je docela dobrá vlastnost, avšak vlastnost nabývaná ne individui, ale úřady, které mohou býti naplněny individui.“ (Tichý 1196, s. 100).

Tichý vysvětluje, že francouzský král totiž není individuum, ale něco, čím individuum může být. Jde o jakýsi abstraktní „úřad“ („roli“), který může být zastáván příslušnými individui. „Esenci“ tohoto úřadu tvoří soubor „rekvizit“, to jest vlastností, jenž musí individuum mít, aby mohlo daný úřad zastávat. Existence, jež není vlastností individuí, tak není rekvisitou žádného „individuálního úřadu“. Zato je však vlastností, kterou lze individuálním úřadům připsat. Existovat pak znamená být v daném možném světě a čase (konsistentním souboru myslitelných stavů světa v určitém okamžiku) obsazen, zastáván určitým individuem. „Ale jelikož individuální úřady nositeli existence být mohou, je existence kvalifikována jako rekvizita úřadu, jehož držiteli jsou individuální úřady.“ (Tichý 1996, s. 109).

Pavel Materna zkoumá, z pohledu Transparentní intenzionální logiky, ve stati „Existují abstraktní (ideální) entity?“ (Materna 1995b) pojem existence. Extenzemi jsou - na rozdíl od jiných logik - výhradně míněny matematické, či logické entity, intenzemi pak „empirické pojmy“.

Nejprve probírá aplikaci tohoto termínu na extenze. Ve větách jako „Existuje číslo 2“ „Neexistuje sudé prvočíslo větší než 2“ je tento termín užit ve smyslu částečného kvantifikátoru, který lze chápat jako třídu neprázdných tříd objektů daného oboru (je to tedy predikát tříd). Tímto lze první ze zmíněných vět lze chápat jako konstatující, že třída obsahující číslo 2 je neprázdná, druhou zas popírá neprázdnost třídy sudých prvočísel větších než 2. Jde tak o „vnitřní otázky“, rovněž ale i o vypovídání o hodnotách vázané proměnné - analýza věty „Existuje číslo 2“ je totiž ∃ x (x=2), přičemž pro x z oboru čísel je tato věta pravdivá, nachází-li se, jako že ano, v ní číslo 2.14

Je-li termín existence aplikován na intenze jako ve větách „Existuje prezident USA“, „Neexistuje francouzský král“ je situace poněkud jiná, avšak podobná tím, že se opět predikát existence nevztahuje na „nejnižší“ položky daného logického druhu. Tedy „Jestliže predikujeme existenci (neexistenci) o nějaké intenzi, pak tvrdíme (popíráme), že hodnotou této intenze v aktuálním světě je nějaký objekt, resp. třída objektů“ /objektem jsou míněny extenze, ale i intenze/; s. 296. Jde tak o „obsazenost“ dané intenze.

Jak Materna shrnuje, odpověď na otázku „Existuje X?“ závisí od toho, zda je X extenzí, či intenzí. V případě extenze je odpovědí vypovídání o neprázdnosti či prázdnosti třídy. V případě intenze jde o vypovídání o obsazenosti či neobsazenosti této intenze v daném aktuálním světě. V obou případech jde o vnitřní otázku.

 

Závěrem našich zkoumání je A: 1) existence není predikát připisovatelný individuím, individua nelze existenčně testovat (paradox existence), 2) všechna individua (universum diskursu) jsou dána apriori - nelze-li prokázat neexistenci individuí, musíme je mít všechna, 3) nejsou žádná „možná“ (aktualizovatelná/neaktualizovaná) individua - problém zde vznikl neodlišením individua a individuální role; B: 1) existence je vlastnost (a tudíž i predikát), avšak vlastnost a) intenzí (individuálních rolí, vlastností) - ve smyslu obsazenosti/neobsazenosti individui (instanciace ve světě), či b) extenzí - ve smyslu vypovídání prázdnosti/neprázdnosti, 2) v obou případech jde o vnitřní otázky; C: 1) fiktivní jména jsou neobsazené intenze (individuové role - Pegas, či vlastnosti - jednorožci; empirická prázdnost - srov. Materna 1995), 2) kontradiktorické pojmy jsou prázdnými třídami (třída kulatých čtverců je prázdná; quasi-prázdnost - srov. Materna 1995), největší prvočíslo neidentifikuje vůbec nic (striktní prázdnost - srov. Materna 1995) D: 1) nutná existence znamená neustálou obsazenost dané role či vlastnosti, 2) u neempirických pojmů, extenzí nemá smysl takto hovořit, neboť jsou to předměty apriori dané, E: 1) kontingentní věty jsou modelovány jako parciální funkce, které vyčleňují nejvýše jednu pravdivostní hodnotu (někdy žádnou), 2) tautologie (resp. kontradikce) vyjadřují konstrukce totální funkce True (či její negace), analytické věty vyjadřují konstrukce konstantní funkce, které vyčleňují hodnotu pravda (resp. nepravda).

 

SEZNAM LITERATURY:

AKVINSKÝ, Tomáš (1964): From Summa Theologica, In: The Existence of God, John Hick (ed.), New York: Collier Books, Macmillan Publishing Company a London: Collier Macmillan Publishers

ARISTOTELES (1962): Druhé analytiky. Praha: Academia

CARNAP, Rudolf (1991): Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka, Filosofický časopis, XXXIX, č. 4

CARNAP, Rudolf (1968): Empiricismus. Sémantika a Ontológia, In: Logický empirismus a filozofia prírodných vied (antologie), Vydavaťelstvo politickej literatúry Bratislava; též Empiricism, Semantics, and Ontology, In: Meaning and Necessity, The University of Chicago Press - Phoenic Edition 1958, (Supplement), s. 205-221; původně publikováno roku 1950 v Revue International de Philosophie, 4; český překlad je otištěn in: Carnap, R. Problémy jazyka vědy, L.Tondl & K. Berka (eds.), Svoboda, Praha 1968

DESCARTES, René (1992): Rozprava o metodě. Praha: Svoboda

DVOŘÁK, Petr (1997): Ontologický důkaz Boží existence v reflexi soudobé analytické filozofie (diplomová práce), Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

FREGE, Gottlob (1992): „O smyslu a významu“, Scientia et Philosophia, č. 4

GALE, Richard (1991): On the Nature and Existence of God. Cambridge UP

HAACK, Susan (1978): Philosophy of Logics. Cambridge UP

KANT, Immanuel (1979): Kritika čistého rozumu. Bratislava: Pravda

KENNY, Anthony (1993): Tomáš Akvinský. Praha: Oikúmené

KIERKEGAARD, Soren, (1997): Filosofické drobky. Olomouc: Votobia

KOLÁŘ, Petr (1999): Argumenty filosofické logiky. Praha: Filosofia

KRIPKE, Saul (1963): Semantical Considerations on Modal Logic, In: Acta Philosophica Fennica XVI, Helsinki: Societas Philosophica Fennica

KRIPKE, Saul (1990): Naming and Necessity. Oxford: Basil Blackwell

KRIPKE, Saul (1993): Identity and Necessity, In: Meaning and Reference, A. W. Moore (ed.), Oxford UP

LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm (1964): That the Most Perfect Being Exists, In: The Existence of God, John Hick (ed.), New York: Collier Books, Macmillan Publishing Company a London: Collier Macmillan Publishers

MATERNA, Pavel (1989): Logická analýza přirozeného jazyka. Academia, Praha,

MATERNA, Pavel (1995a): Svět pojmů a logika. Praha: Filosofia AV ČR

MATERNA, Pavel (1995b): Existují abstraktní (ideální) entity?, In: Realismus ve vědě a filozofii (sborník příspěvků), Praha: Filosofia

MEINONG, Alexius (1996): O teórii predmetov, Organon F 3, No. 1-2

MILLER, Barry (1992): From Existence to God - A Conterporary Philosophical Argument. London: Routlege

MOORE, George E. (1959): Is Existence a Predicate?, In: Essays on Logic and Language, Anthony Flew (ed.), London: Basil Blackwell

NEALE, Stephen a SZOMOLÁNYI, Ján (1997): Inšpiratívnosť Russellovej teórie deskripcií, Organon F 4, No. 1

PEARS, D.F. (1967): Is Existence a Predicate?, In: Philosophical Logic, P. F. Strawson (ed.), Oxford UP

PRIOR, A. N. (1965): Existence in Lesniewski and in Russell, In: Formal Systems and Recursive Functions, J.N. Crossley & W.A.E. Dummett (eds.), Amterdam: North-Holland

QUINE, Willard van Orman (1967): On What There Is, In: Contemporary Readings in Logical Theory, Copi, Irving M. & Gould, James A. (eds.), New York: The Macmillan a London: Collier-Macmillan Limited

QUINE, Willard van Orman (1994): Hledání pravdy. Praha: Hermann a synové

READ, Stephen (1994): Thinking about Logic: An Introduction to the Philosophy of Logic. Oxford UP

RUSSELL, Bertrand (1927): Problémy filosofie. Praha: Čin

RUSSELL, Bertrand (1967a): O označení, In: Logika, jazyk a věda, Praha: Svoboda

RUSSELL, Bertrand (1967b): Popisy, In: Logika, jazyk a věda, Praha: Svoboda

RUSSELL, Bertrand (1967c): Vlastní jména, In: Logika, jazyk a věda, Praha: Svoboda

RUSSELL, Bertrand (1967d): „Mr. Strawson on Referring“, In: Contemporary Readings in Logical Theory, Irving M. Copi & James A. Gould (eds.), New York: The Macmillan a London: Collier-Macmillan Limited

RUSSELL, Bertrand (1967e): Mathematical Logic as Based on the Theory of Types, In: Contemporary Readings in Logical Theory, Irving M. Copi & James A. Gould (eds.), New York: The Macmillan a London: Collier-Macmillan Limited

RUSSELL, Bertrand (1975): Zkoumání o smyslu a pravdivosti. Praha: Academia; (původně An Inquiry into Meaning and Truth, London: George Allen and Unwin Ltd., 6th impression, 1961)

RUSSELL, Bertrand (1993a): Analýza výroků, In: Logika, věda, filosofie, společnost, Praha: Svoboda

RUSSELL, Bertrand (1993b): Principia Mathematica, In: Logika, věda, filosofie, společnost, Praha: Svoboda (sedmá a osmá kapitola My Philosophical Development, London 1959)

RUSSELL, Bertrand (1993c): O vztazích obecnin a jednotlivin, In: Logika, věda, filosofie, společnost, Praha: Svoboda

RUSSELL, Bertrand (1993d): Logický pozitivismus, In: Logika, věda, filosofie, společnost, Praha: Svoboda

RUSSELL, Bertrand (1997): Poznanie na základe oboznámenosti a poznanie z deskripcie, Organon F 4, No. 3; (původně Knowledge by Acquaitance and Knowledge by Description in: Proceedings of the Aristotelian Society 1910-1911)

SMULLYAN, Raymond M. (1986): Jak se jmenuje tahle knížka?. Praha: Mladá fronta

SOUSEDÍK, Prokop (1998): O čem mluvíme v negativních existenčních výrocích, Organon F 5, No. 4

SOUSEDÍK, Stanislav (1993): Tomášova nauka o jsoucnu ve světle kritiky, In: Tomáš Akvinský, Anthony Kenny, Praha: Oikúmené

SPINOZA, Baruch de (1925): Ethika. Praha: Česká akademie věd a umění

STRAWSON, Peter Frederick (1967a): On Referring, In: Contemporary Readings in Logical Theory, Irving M. Copi & James A. Gould (eds.), New York: The Macmillan a London: Collier-Macmillan Limited

THOMSON, James (1967): Is Existence a Predicate? [D. F. Pears a J. Thomson] , In: Philosophical Logic, Peter F. Strawson (ed.), Oxford UP

TICHÝ, Pavel (1988): The Foundations of Frege´s Logic. Berlin-New York: Walter de Gruyter

TICHÝ, Pavel (1994): Jednotliviny a ich roly, Organon F, No. 1-4

TICHÝ, Pavel (1996): Existence a Bůh, In: O čem mluvíme? Vybrané stati k logice a sémantice, Praha: Filosofia; (původně (1979): „Existence and God“, The Journal of Philosophy 76)

TONDL, Ladislav (1966): Problémy sémantiky. Praha: Academia

TUGENDHAT, Ernst a WOLF, Ursula (1997): Logicko-sémantická propedeutika. Praha: Nakladatelství Petr Rezek

WOLFRAM, Sybill (1989): Philosophical Logic: An Introduction. London: Routledge,

 

POZNÁMKY:

1) Toto částečně konverguje s názorem Akvinského (viz Kenny 1993, s. 58-59), že i vlastnosti (akcidenty) mohou mít existenci (Akvinský však vylučuje negativní vlastnosti jako např. „být slepý“).

2) Platí to nejen o skutcích, ale o jakýchkoli jiných přisuzovaných empirických rysech, vlastnostech.

3) Na to Meinonga upozornil již Russell (viz též dále), ovšem Meinong mu - vzhledem ke své teorii ad hoc - odpověděl, že existence není predikát predikovatelný individuím.

4) V případě Russella se odchýlím od úzu odkazovat na knihu, či článek (uzávorkovaným) jménem autora a rokem vydání, odkazuji přímo titulem textu (závorky vyznačují případ, že je to článek).

5) A. N. Prior v Prior 1965 porovnal formální uchopení existence u Russella (*24.52 Principia Mathematica) a budovatele mereologické ontologie, logika Lesniewského.

6) Zajímavě to vyjadřuje i v Logic and Knowledge: „Když např. řeknu „Homér existoval“, míním výrazem „Homér“ nějakou deskripci, řekněme „autor homérských zpěvů“ a tvrdím, že tyto básně napsal jediný muž, což je teze velmi pochybná; pokud bychom se však mohli chopit oné osoby, která tyto básně skutečně napsala (za předpokladu, že taková osoba žila), pak pronést, že existovala, by znamenalo nesmysl, neboť pouze o osobách pod deskripcí lze smysluplně říkat, že existují.“ (podle Tugendhat 1997, s. 156-156).

7) Všimněme si zde dále, že Russell, proslulý snahou eliminovat deskripce, je v atkovýchto úvahách překvapivě zavádí. Srov. též např. „Popisy“ (s. 49): Tážeme-li se tudíž, zda Homér existoval, používáme slova „Homér“ jako zkráceného popisu: můžeme ho nahradit (dejme tomu výrazem „autor Illiady a Odysseje“.“.

8) Velmi přehledně se k rozdílu mezi existencí individuí a popisů vyjadřuje v “Popisy“ (s. 49): „Výrok „to takové-a-takové existuje“ je signifikantní, ať je pravdivý či nepravdivý. Je-li však a to takové-a-takové, přičemž „a“ je nějaké jméno, pak slova „a existuje“ nemají žádný význam. Pouze v popisech – určitých či neurčitých – lze signifikantně mluvit o existenci, neboť je-li a nějaké jméno, musí něco pojmenovávat: co nic nepojmenovává, není jméno. Má-li to tedy být jméno, je to symbol, který nemá význam, ale popis jako například „současný král Francie“ neztrácí svou schopnost mít v nějakém kontextu signifikaci pouze proto, že nic nepopisuje. Popis je totiž komplexní symbol, jehož význam je vyvozen z významu jeho složek.“

9) Russell svá zkoumání podporuje i touto epistemologickou úvahou: „Existuje jeden zřejmý způsob, jakým dospíváme k poznání existenčních výroků, a ten se uskutečňuje pomocí instancí. Jestliže vím, že >>f(a)<<, kde a je nějaký známý objekt, mohu vyvodit, že >>f(x)<< někdy.“ („Logický pozitivismus“, s. 187), resp. „Není důvodu, proč by základní empirické poznání nemělo mít formu „existuje x takové, že fx“. Poznat toto je méně než poznat fa.“ (Zkoumání o smyslu a pravdivosti, s. 258-261).

10) Quine ve stati „On What There Is“ (1967; původně 1953 From a Logical Point of View) uvažuje, že výraz Pegas je spíše slovo než deskriptivní fráze, nejde pak na něj přímo aplikovat Russellův argument, eliminaci deskripcí. Musíme tedy přefrázovat ´Pegas´ na deskripci ´okřídlený kůň, který byl dopaden Bellerofonem´. Jenže podle Quina „/T/oto není žádná skutečná restrikce“ (tamtéž, s. 170). Musíme toto slovo přetvořit na „neredukovatelný atribut býti Pegasem, adaptujíce, pro toto vyjádření, sloveso ´je-Pegasem´ /is-Pegasus/, nebo ´pegasovat´ /pegasize/.“ (ibid.). Podstatné jméno je pak pojednáno jako derivace z tohoto atributu. Odtud je zřejmé, že vzniká problém ontologických závazků (∃x takové, že F(x)).

11)Ve své „Mr. Strawson on Referring“ vydané 1957 (Russell 1967d, s. 128) Russell pronesl - místy až urážlivé - repliky proti Strawsonovým poznatkům. Strawsonovo připojování výrazu „současný“ k výrazu „francouzský král“ se pokouší vyargumentovat dosazením „v 1905“ za „současný“. Celý Strawsonův argument se pak podle něj zhroutil, avšak nevšiml si, že tímto problém zůstává. Dále namítá, že každá signifikantní věta musí být pravdivá, či nepravdivá, čímž ale opět Strawsonovu kritiku nepřijal. (John Shosky v Conversation with Sir Peter Strawson (Shosky 1998) rozebírá osobní vztahy Strawsona a Russella po tomto sporu.)

12) V analytické filosofii posledních dvaceti let existuje i řada dalších pokusů inovovat některý z klasických přístupů k pojmu existence - srov. např. encyklopedické heslo Barryho Millera na adrese http://plato.stanford.edu/entries/existence/.

13) Podporu tohoto názoru můžeme započít úvahou Ernsta Tugendhata („Existence in Space and Time“, 1975, Wene Hefte für Philosophie 8; podle Tugendhat 1997): „/K/dyž Petr zemřel, neztrácí existenci…, nýbrž po jeho smrti se již nikde v prostoru nenachází předmět, který by stál v návazné souvislosti s oním, který by byl označován jako Petr.“ Současná identita předmětu figurujícího v minulosti (např. Aristotela) je pro nás vskutku nezajímavá - individuum, které bylo kdysi pojmenováno Aristoteles, dnes neexemplifikuje vlastnost být oním významným antickým filosofem. V našich úvahách jsou pozoruhodné právě jen vlastnosti, které v jisté době to individuum ztělesňovalo.

14) V této souvislosti: Petr Kolář se zabývá v Argumentech filosofické logiky (Kolář 1999), kapitola Identita a existence, neexistencí. Zjišťuje, že věta jako „x neexistuje“ může být pravdivé tvrzení, neboť jeho logická forma není logickou kontradikcí (s. 227). Tedy nejen věty jako např. „Pegas neexistuje“, ale i věty jako „Neexistuje číslo větší než ono samo“ (nutně pravdivá věta) jsou smysluplné . Tudíž vyvozuje Argument 15, „Tvrzení o neexistenci jsou smysluplná a nejsou kontradiktorická.“ (s. 226).