Příspěvek byl přednesen na semináři Akcenty etiky 1 (FF MU Brno 27.-28.4.2000)

Cílem tohoto příspěvku je ukázat, jaké jsou možnosti formální analýzy konfliktních situací mezi kulturou a přírodou pomocí aparátu teorie her a naznačit etické důsledky, které z této analýzy vyplynou. Zamlčeným předpokladem je přitom názor, že příroda stojí mimo oblast morálky, což se samozřejmě o kultuře říci nedá.

Hry proti přírodě představují takový typ her, u kterých se předpokládá pouze jeden inteligentní hráč, který se snaží maximalizovat svůj zisk, resp.minimalizovat ztráty, zatímco druhý hráč zůstává k výši své výhry lhostejný. To znamená asi tolik, že hráč 2 (příroda) nebude ve hře považován za vědomě jednajícího hráče, který by mohl nějakým způsobem těžit z chyb svého protivníka.

V konfliktních rozhodovací situaci můžeme rozlišit 2 případy :

- jestliže hráč 1 zná (například na základě předchozí zkušenosti) pravděpodobnosti, s nimiž hráč 2 volí své strategie, pak se jedná o rozhodování při riziku.

- jestliže však toto rozložení pravděpodobností hráč 1 nezná, mluvíme o rozhodování při nejistotě.

U her, které hrají dva inteligentní hráči, je poměrně snadné stanovit optimální strategii, neboť například u her s nulovým součtem (se sumou rovnou nule) je zisk jednoho hráče záporně vzatý „zisk“ druhého hráče. V případě her hraných proti přírodě však nastávají při definování optimální strategie jisté potíže a není dosud ani zcela vyřešen problém, jak vůbec tyto hry hrát rozumně.

 

Principy optimality

Uvedu nyní a krátce vysvětlím čtyři nejznámější principy, které byly navrhnuty pro určení optimální strategie při rozhodování při nejistotě.

První princip, princip nedostatečné evidence, nám říká asi toto : jestliže neznáme rozložení pravděpodobností, podle kterého příroda volí strategie, pak je nutné považovat všechny její strategie za rovnocenné a chovat se tak, jako by příroda volila své strategie se stejnou pravděpodobností.

Druhý princip, princip minimaxu (původně formulován pro hry 2 inteligentních hráčů se sumou rovnou nule), poskytuje takovou strategii, která nás pojistí i proti tomu nejhoršímu případu, který může nastat. V případě her proti přírodě však vede užívání tohoto principu často k nepřijatelně opatrnickým rozhodnutím.

Jistou modifikací principy minimaxu je princip minimaximální ztráty (minimax ztráty), který nás pojišťuje pouze proti velkým ztrátám vzhledem k nejlepšímu rozhodnutí.

Posledním principem, který ještě zmíním, je Hurwiczův princip. Hurwicsův princip operuje s určitou konstantou a , jejíž hodnotu si volí hráč 1 z intervalu < 0; 1> a která je v podstatě jakýmsi měřítkem jeho optimismu, jeho naděje na výhru. Pro hodnotu a =0 pak předepisuje tento princip stejné výsledky volby jako princip minimaxu.

Zásadní problém her proti přírodě je zřejmý. Zvolíme-li totiž v téže situaci různý princip, můžeme jako optimální dostat naprosto odlišná rozhodnutí. Optimální strategie tedy závisí na zvoleném principu (u Hurwiczova principu pak volíme ještě hodnotu a ) a není možné odnikud zjistit, který princip optimality je ten správný. Přestože žádný z dosud formulovaných principů není natolik přesvědčivý, aby se stal obecně uznávaným pravidlem pro volbu, je možné se shodnout alespoň na tom, co hráč 1 v dané konfliktní situaci udělat rozhodně nemá. Rozhodování podle rozumných principů tedy přinejmenším vylučuje výběr vyloženě špatných a nesmyslných rozhodnutí. Každý princip optimality pracuje v podstatě tak, že uspořádává jednotlivé alternativy volby podle předem daných požadavků a na jejich základě pak označí jednu z nich jako pro danou situaci nejlepší. Pro úplnost je třeba dodat, že volba strategie z teoretického hlediska neznamená v žádném případě nějaké omezení možností hráče, hráč není nucen provést rozhodnutí například na základě nedostatečného počtu informací.

 

Etické důsledky

Tato matematická nebo matematicko-ekonomická teorie nám sama o sobě samozřejmě nepředepisuje nic ohledně morálních hodnot a není to ani jejím úkolem. Teorie her je schopna pouze formálně analyzovat konfliktní rozhodovací situace a na základě určitých kritérií zvážit možné zisky a rizika.

Také požadavky kladené na principy optimality u her proti přírodě mají spíše logický charakter a vypovídají o formálních vlastnostech toho či onoho principu a nikoli o jeho etickém rozměru. Avšak proto, že neexistuje princip, který by splňoval všechna požadavky současně, znovu se objevuje otázka, jak rozhodnout, který z daných požadavků je pro určení optimální strategie méně důležitý. A právě na tomto místě přechází teorie her proti přírodě ke zkoumání praktického rozhodování konkrétních lidí. Kromě normativního hlediska (jaké je v dané konfliktní situaci optimální rozhodnutí hráče) tedy bere ohled také na hledisko deskriptivní (jak by v dané konfliktní situaci rozhodl konkrétní jedinec), neboť se ukazuje, že je velice důležité kontrolovat, zda předpoklady, které činíme více méně z matematických důvodů, jsou považovány za odůvodněné i rozumnými a mravně jednajícími lidmi.

 

Dvě poznámky ke strategii přírody

U přírody jistě nemá smysl mluvit o nějaké rozumné, předem naplánované strategii, ve které by byla zvážena všechna možná rizika všech budoucích rozhodnutí. Příroda nehledá obecné principy pro optimální řešení konfliktních situací, ale nechová se ani zcela chaoticky. Příroda prostě realizuje to, co je možné, co je možné vzhledem k daným materiálním podmínkám. Zdá se tedy, jako by všechny změny mohla uskutečňovat se stejnou pravděpodobností, avšak ze zkušenosti víme, že pravděpodobnost dané změny se může při vytvoření určitých příznivých okolností rapidně zvýšit. V tomto smyslu, domnívám se, může i neinteligentní hráč těžit z chyb svého protivníka.

 

Literatura:

Maňas, M., Zelinka, J.: Kapitoly z teorie her a matematického programování. SPN, Praha 1966.

Maňas, M.: Teorie her a optimální rozhodování. SPN, Praha 1968.