Jeden z nejrespektovanějších soudobých filozofů (etiků) střední generace Derek Parfit (1942) - v našich poměrech bohužel takřka zcela neznámý - si klade na konci své doposud nejvýznamnější práce Reasons and Persons (Oxford 1984) otázku, zda může existovat v etice pokrok. Oproti názoru, podle nějž již bylo vše řečeno, uvádí, že etika byla ještě před krátkou dobou pěstována převážně s náboženským předznamenáním. Podle něj učinilo etiku předmětem své životní dráhy překvapivě málo nenábožensky orientovaných lidí. Parfit zmiňuje Buddhu, Konfucia, Davida Huma či pozdně viktoriánského utilitaristu Henryho Sidgwicka. Ve velké části dvacátého století se poprvé objeví množství morálních filozofů - ateistů. Tradiční otázka: „Co mám činit?“ však u nich nebyla příliš oblíbená. Místo toho zkoumali význam morálních pojmů a přeli se o to, zda je etika objektivní či subjektivní. Podle Parfita je v tomto kontextu etika novou disciplínou: teprve zhruba od roku 1960 se mnozí etikové zabývají systematicky nenáboženskou etikou. Z toho důvodu ji Parfit nazývá nejmladší a nejnerozvinutější vědou. Etika, promýšlená mimo náboženský kontext, je tedy podle jeho mínění teprve v začátcích. Zdá se tedy, že v etice je, přes veškerou skepsi a nedůvěru k jejím mnoha dosavadním výkonům, možné uvažovat o tom, že „pokrok“ v etice v sobě nese možnost jistých (podle Parfita) nadějných obratů - jak v teorii, tak v etické praxi. Není to tak zcela nerozumné přinejmenším proto, že nevíme jak se bude etika vyvíjet dále.

V této souvislosti bych rád obrátil pozornost na knihu, která velmi názorně ilustruje stav, o němž se zmiňoval Parfit. Jejím tématem je: „dobrý“ život, umění života.

Kniha sice vyšla v roce 1998, ale bylo to na jeho sklonku a můžeme ji považovat zhruba za rok starou: Antike Lebenskunst. Glück und Moral von Sokrates bis zu den Neuplatoniken od Christopha Horna (C.H.Beck, München 1998, 271 stran). Předpokládáme, že víme o přednosti starověké etiky, která spočívala v orientaci na lidskou životní praxi. Horn přistupuje k antické etice na základě tohoto známého předpokladu: antická morální filozofie spočívala na principu filozofického poradenství a vytvářela řadu technik k přeformování osobnosti. Právě to je rys, na který upomínal M. Foucault (a před ním třeba Nietzsche či náš L. Klíma - formování vlastního životního stylu) ve svém chápání etiky a morálky. Foucault moderním etikům připoměl možnost konfrontace postkřesťanské etiky s řeckým odkazem. Podle něj se řecká etika zabývala individuálními morálními postoji; člověk se zabýval v daleko větší míře svoji vlastní etikou, vztahy k sobě samému a k ostatním, než náboženskými problémy; řeckým morálním tématem bylo ustavení nějakého druhu morálky, která by byla estetikou existence. Nynější konfrontace s řeckým odkazem by však měla svá úskalí. Ve Foucaultově pohledu se antická morálka nevztahovala k žádnému sociálnímu a institucionálnímu, popř. ani k legálnímu sytému - domnívám se, že právě tento rys je pro eticko morální debaty posledních dvou, tří dekád obtížně přijatelný.

Foucault tedy zpřesnil Parfitovo tvrzení (časově by však jeho zpřesnění předcházelo): domníval se, že většinou už nevěříme, že morálka může být založena na víře, a nechceme zákonný systém, který by zasahoval do našeho morálního, osobního, intimního života. Liberalizační hnutí, která začala v nedávné době, trpí tím, že nemohou najít žádné principy, na nichž by bylo možno založit vypracování nové morálky. Tolik Foucault ve svých úvahách o genealogii etiky.

Porozhlédneme-li se po současné produkci z etiky je zřejmé, nač tyto poznámky upozorňují: rehabilitace tématu etiky jako technologie dobrého života a současně v rovině věřejné úporná snaha nalézt optimální model soužití partikulárních společenství (tedy společného dobrého života).

Rovněž Horn postupuje systematicky a pečlivě: nejprve seznamuje čtenáře s touto poněkud jinou představou o etice v antické filozofii. Etiku ilustruje jako umění života a popisuje nejrůznější praktiky, jak jej dosáhnout (rozlišuje asketické a terapeutické modely, popisuje rozdílné přístupy filozofických škol a všímá si rovněž ideálního obrazu filozofa). Právě tuto kapitolu považuji, z hlediska informací o antické etice, za nejatraktivnější.

Výklad dále postupuje v dějinách etiky obvyklým způsobem: teorie štěstí, dobrého života, eudaimonia, antické koncepce štěstí, překážky racionálního vedení života (afekty, touhy, zlé úmysly a pod.).

Následující zhruba třetinu knihy věnuje Horn srovnání antických konceptů etiky s moderním pojmem morality (Antike Ethik und moderner Moralitätsbegriff, str. 192-231) a pozastavuje se krátce u reflexí antických modelů umění života v dějinách a současnosti (Historische Stationen des Lebenskunstmodells, str. 232-258). Zmíněná poslední třetina knihy, s naznačenou komparatistikou a poukázáním na kontinuity a diskontinuity dějin antické etiky, je podle mého mínění právě tím, co je pro současné zájemce o etiku cenné. Horn upomíná na praktickou filozofii u Boethia, Roberta Kilwardbyho, Rogera Bacona, Erasma Rotterdamského, moralistiku 17. a 18. století, F. Nietzsche, K. Jasperse či M. Foucaulta a připomíná je v zrcadle odkazu na antické modely dobrého života. Knihu končí kapitolou/otázkou Hat die antike Ethik eine bleibende philosophische Bedeutung? S ohledem na výše uvedené není u Horna pochyb o odpovědi. Na podporu přesvědčivosti svých tvrzení poukazuje na zpracování antických etických inspirací u M. Foucaulta, B. Williamse, H. Krämera (od nějž známe model „integrativní etiky“), A. MacIntyra i mírně rezervovaného přístupu k tradici u Marty Nussbaumové a Julie Annas. Knihu považuji za optimální uvedení do antické etiky a to díky systematickému přístupu k jednotlivým tématům, která jsou vždy představena v pojetí několika autorů a zvýrazní tak problém, téma, které nezapadnou v postupném výkladu jednotlivých autorů. V kombinaci s novými Geschichte der Ethik. Antike od Michaela Hauskellera (DTV, München 1997, 270 stran) a knihou Die Philosophie und die Frage nach dem guten Leben (Rowolt, Reinbek bei Hamburg 1999, 216 stran) od Ursuly Wolfové, která sleduje traktování otázky dobrého života v antické filozofii, analyzuje její význam v existenciálním pohledu, pohledu filozofie života a vřazuje do dějinného kontextu proměn metafyziky (Wolfová se domnívá, že otázka, jak dobře žít není centrální pouze v etice, ale hraje roli při vymezení předmětu a metody filozofie), by stály za úvahy o překladu do českého jazyka, v němž již dlouho chybí kvalitní dějiny etiky.

Poznámka pro naše studenty: všechny zmíněné knihy máme v příruční knihovně.