Koncem roku 1999 vyšly ve dvou různých nakladatelstvích (Vesmír a Academia) dvě publikace, které se ve své protikladnosti vzájemně doplňují. Obě dvě se týkají vědy, obě napsaly osobnosti, které jsou ve svých oborech velmi známé, ale českému čtenáři se jejich knihy dostávají do rukou poprvé. Mezi širší filozofickou veřejností je pravděpodobně známější Paul K. Feyerabend, který je autorem knihy Tři dialogy o vědění (Vesmír). Gerald Holton je znám především fyzikům a historikům vědy. Jeho dílem je publikace Věda a antivěda (Academia).

Feyerabend ve své knize nezůstává nic dlužen své pověsti člověka, který má široké vzdělání nejenom ve vědě a ve filozofii, ale který se v mládí stýkal např. B. Brechtem. Jeho tři dialogy, zvláště první z nich, ukazují na schopnost psát lehce a zábavně. Dialogy, které máme k dispozici pocházejí z různých období: 1990, 1976 a 1989. Svými osobami i tématicky jsou spojeny poslední dva, třetí je pokračováním druhého.

První dialog navozuje situaci na univerzitě, kde má probíhat seminář o Platónově dialogu Theaitétos. Feyerabend ukazuje, jak situace navozená rozborem klasického díla může vyústit v rozpravu, která se týká nejrůznějších aktuálních témat. S ironickým nadhledem líčí snahu profesora filozofie udržet pozornost u původního úkolu: rozboru Platónova dialogu, snahu, která je neustále úspěšně torpédována studenty (specializovanými v různých oborech, fyzice, logice, literatuře apod.), pro něž je Platón spíše námětem k různým úvahám na nejrůznější témata: vztah vědy a filozofie, vztah občana a filozofa (s reminiscencemi na fašismus a demokracii), definice, kvantová teorie apod. Dialog nicméně ústí do Feyerabendova oblíbeného tématu a tím je problematika relativismu ve vědě a v poznání. Podle jednoho z účastníků dialogu, jehož ústy pravděpodobně mluví v tomto okamžiku sám Feyerabend „věda je výsledkem výzkumu, nikoli dodržování pravidel a tudíž nelze posuzovat vědu abstraktními epistemologickými pravidly, ledaže by tato pravidla byla výsledkem speciální a neustále se měnící epistemologické praxe“ (s.45–46).

Na rozdíl od prvního dialogu jsou dva zbývající méně zalidněné, odehrávají se mezi účastníky označenými A a B a přes veškerou svou živost jsou monotematičtější. Na druhé straně jsou i poněkud osobnější, protože v postavě B můžeme bez velkých problémů rozpoznat samotného Feyerabenda. I zde se setkáme s mnoha předměty, jimiž se diskutující zabývají, podle výroku – opět inspirovaným Platónovým Theaitétem – , že svobodný člověk může klidně přecházet od jednoho argumentu ke druhému a nezáleží mu na tom, zda mluví dlouze či krátce, jen když postihne pravdu. Takže dialog vychází od Feyerabendova vztahu k Popperovi (je značně negativní), přes úvahu o lidských povinnostech a závazcích, roli starých lidí ve společnosti, až se konečně dostane k  astrologii. Ta je pro Feyerabenda – ač jej podle jeho vlastních slov „nudí k uzoufání“ (s. 177) – záminkou k tomu, aby rozehrál diskusi o moderní vědě a o jejich nárocích na převahu ve vědomí dnešního člověka. Feyerabendův B astrologii výmluvně hájí proti všem, kdo ji považují za pavědu, která v dnešním světě nemá nárok na existenci. Byl vyprovokován článkem v říjnovém/listopadovém čísle časopisu The Humanist z roku 1975, v němž se nachází mnoho článků, které astrologii kritizují. Astrologii v něm odsoudilo svými podpisy 186 vědců zvučných jmen (např. J. Eccles, K. Lorenz a další nositelé Nobelovy ceny). Tito lidé však nejsou v astrologii vzděláni, a proto jsou podle Feyerabenda nekompetentní. Jejich vystoupení mělo sloužit pouze manipulaci s lidmi, aby přijali západní standard poznání. Sám Feyerabend považuje za katastrofický „slepý předpoklad, že západní ideje a technologie jsou ze své podstaty dobré, a musí tudíž být vnuceny bez jakékoli obeznámenosti s místními podmínkami“ (s. 82–83). Proti tomu klade názor, že „svobodná společnost je společnost, v níž má být dáno všem tradicím rovné právo bez ohledu na to, co si o nich myslí jiné tradce“ (s. 83). Odtud přechází k problematice výchovy, která má být taková, aby člověku umožnila svobodný výběr mezi různými tradicemi. Další text v podstatě prohlubuje myšlenku požadavku tolerance k jiným tradicím a zdůrazňuje, že skutečnost se nám v souladu s různými tradicemi může jevit nesmírně různě. Nemáme však kritérium, které by nám umožnilo rozhodnout, která interpretace světa je správná. „Neměl by se popírat faktuální obsah nějakého názoru jen proto, že v tomto rozlišování spadá do pytle mýtus-fikce-náboženství-pohádka. Zkoumejme každý případ na základě jeho vlastních předností a nevyjdeme z překvapení.“ (s. 110) Feyerabend zdůrazňuje, že k tomu, abychom skutečnost viděli jistým způsobem, musíme na to být připraveni svou výchovou a celým intelektuálním a částečně i emočním aparátem. Jestliže zavedeme nové pojmy, stará skutečnost zmizí. To se stalo mj. v souvislosti se vznikem západního myšlení, kterému Feyerabend vytýká, že člověka ochudilo, odtrhlo rozum od emocí a od přírody. V závěru dialogu se Feyerabend vrací k myšlence, že lidé mají právo rozhodovat o všech otázkách, včetně otázek, do které z myšlenkových tradic budou patřit a podle které se budou chovat. „Občanská iniciativa místo epistemologie – to je můj slogan“ (s. 131).

Třetí dialog navazuje na druhý. Pokouší se zapojit objektivní vědecké zkoumání do širšího kontextu, a to jak jiných forem poznávání, např. básnické a emocionální, tak do kontextu jeho společenského vzniku.. V závěru dialogu upřesňuje svůj poměr k filozofii: „Pokud si myslíš, že filozof je univerzální diletant, který se snaží vidět věci v perspektivě a snaží se odvrátit lidi od vnucování svého mínění ostatním, ať už argumenty nebo jinými prostředky, pak zajisté jsem filozofem …“ (s. 167). Odmítá však, že by byl filozofem – profesionálem. Dává přednost historickému přístupu k vědě. Snaží se přitom také uvést na pravou míru význam svého pojmu „nesouměřitelnost“, o němž se domnívá, že je v komentářích přeceňován.

V Závěrečné poznámce Feyerabend své dialogy komentuje. I zde se staví proti filozofii jako proti specializované disciplíně, která chce život podřídit logickým schématům. V této souvislosti je důležitá polemika proti pokusu vyvozovat morální názory z celkového názoru na svět a vesmír. Na závěr Feyerabend opakuje své stanovisko: „>Filozofie< jakožto dobře vymezená a homogenní oblast činnosti existuje tak málo jako >věda<. Jsou slova, jsou i pojmy, ale lidská existence nevykazuje žádné stopy hranic z těchto pojmů vyplývající“ (s. 179).

Jestliže je Feyerabend příkladem „postmoderního“ pojetí vědy a společnosti, Gerald Holton vystupuje jako obránce tradičního chápání vědy jako nositele pokroku lidstva. V tomto smyslu lze jeho knihu považovat za protipól Feyerabendovy, ačkoli jeho jméno bychom v restříku hledali marně. Holtonova kniha je protipólem knihy Feyerabendovy i formálně: je to publikace splňující formální požadavky akademického vydání: bohatý poznámkový aparát, rejstřík. Na druhé straně se v tomto rámci příznivě odlišuje od jiných knih tohoto typu svou živostí a rozhledem. Opět stačí pohled do rejstříku: profesor fyziky a dějin věd na Harvardově univerzitě cituje Tocquevilla, K. Vonneguta Jr., V. Havla.

Kniha má kromě předmluvy ( a předmluvy překladatele) šest kapitol: 1. Ernst Mach a osudy pozitivismu, 2. Více o Machovi a Einsteinovi, 3. Kvanta, relativita a rétorika, 4. O jeffersonovském výzkumném programu, 5. Rozepře o konci vědy a konečně 6. Antivěda jako fenomén. Už z tohoto výčtu je patrno, že kniha vznikla tak, jak knihy tohoto druhu často vznikají, tím, že byly sebrány a přepracovány autorovy příspěvky sepsané v různých dobách a k různým příležitostem.

První z nich se vztahuje dokonce k nám, protože ji autor připravil pro pražskou konferenci ke 150. výročí narození Ernsta Macha v roce 1988. Holton Macha představuje jako osobnost, která na přelomu století ukazovala směr dalšího vědeckého vývoje. Zkoumá pak, proč právě ve Spojených státech se jeho myšlenky poměrně snadno uchytily. Bylo to podle jeho názoru proto, že podobné názory se zde objevovaly už v souvislosti s rodícím se pragmatismem. V této souvislosti se soustřeďuje na Machovy styky s P. Carusem, W. Jamesem, J. Loebem a na jeho vliv na B. F. Skinnera a Ph. Franka. Toto jméno předznamenává druhou část příspěvku, v níž se Holton zabývá osudy Vídeňského kruhu. Sleduje jeho osudy v Evropě i jeho vliv, kterého mj. díky pomoci W. V. Quinea nabyl po emigraci jeho členů do USA. Zejména pro člověka, který se nezabývá fyzikou, jsou sympatické Holtonovy informace o osobních vztazích mezi jednotlivými protagonisty tohoto vývoje. Pro Čecha pak navíc Holtonův pohled na středoevropský prostor, ve kterém – a v něm Praha jako dlouholeté působiště E. Macha a místo, kde pracovali Ph. Frank, R. Carnap a A. Einstein zaujímá nikoli nevýznamné místo – se tyto události odehrávaly.

Druhá kapitola je zajímavá spíše pro ty, kdo jsou blíže seznámeni s fyzikou. Zabývá se totiž Machovým poměrem k teorii relativity a v této souvislosti i určitými událostmi kolem teorie relativity samé. Problém je v tom, že ve svých pracích vydaných před smrtí Mach s teorií relativity souhlasí, zatímco v předmluvě k posmrtně vydané knize Die Prinzipien der Physikalischen Optik tyto své názory odvolává. Holton sleduje různé názory na důvod této skutečnosti a sám je přesvědčen, že Mach teorii relativity vůbec neporozuměl.

Třetí příspěvek přináší zajímavý pohled na vznik vědeckého díla. Zatímco konečný produkt, vědecká publikace, je koncipována tak, že popisovaná souvislost se jeví jako objektivní nutnost, „výsledky mnoha současných výzkumů historiků vědy poukazují na to, že přinejmenším předtím, než práce dozrála do publikace, v období jejího vzniku, mohou být tradiční rétorické prvky, jako dohady, analogie, metafory a dokonce i dobrovolné pozastavení skepse, mocnými pomocníky v obrazotvornosti individuálního vědce.“ (S. 91.) Holton jde ovšem ještě dál a zkoumá, zda se prvky rétoriky neobjevují v samotné publikaci a dokazuje, že vědeckou práci lze číst i z tohoto hlediska. To ukazuje na konkrétních případech. Dospívá k závěru, že ve vědecké práci můžeme rozlišit jakýsi skrytý rozhovor mezi několika osobami. Především jsou tu dva „herci“, jejichž samomluva se týká vztahu k minulé práci autora a výhledů na její budoucí zaměření. Vedle toho jsou na scénu přiváděni další vědci, na jejichž názory autor práce přímo nebo zastřeně reaguje. V závěru článku se Holton zabývá problémem, co vede k přijetí nebo odmítnutí nové teorie za situace, kdy není k dispozici rozhodující experiment, který by teorii potvrdil nebo vyvrátil. V této souvislosti se odvolává na pocit sympatie s obrazem světa, který daná teorie navozuje, a na možnost extrapolovat tvrzení této teorie do budoucnosti a odhadnout její důsledky pro budoucí bádání.

Krátká čtvrtá kapitola se zabývá otázkou přístupu k vědeckému bádání. Holton se domnívá, že moderní věda se od 17. st. řídí dvěma základními programy: provádí se v ní základní výzkum (vychází z Newtonova vzoru) a aplikovaný výzkum (Fr. Bacon). K těm přidává ještě tzv. jeffersonovský výzkumný program pojmenovaný podle amerického vědce a prezidenta Thomase Jeffersona. Holton líčí Jeffersonovu vědeckou činnost a jeho vědecký program charakterizuje jako „základní výzkum vědecké problematiky, který je současně v jádru nějakého problému lidské společnosti“ (s. 131). Tento „výzkum směřuje do dosud nezmapovaných oblastí vědy, ale současně je motivován také věrohodnou představou, že získané výsledky by mohly být dříve nebo později přínosné pro nějaký národní nebo dokonce i globální problém“ (s. 131). Holton poukazuje na přednosti tohoto typu vědeckého programu zvláště v době, kdy se vědecký výzkum stává stále dražší záležitostí a v politických kruzích se objevují pochybnosti o účelnosti peněz vynakládaných na vědu.

Následující dvě kapitoly tvoří určitý tématický celek. Holton se zde zabývá diskusí o konci vědy a vystoupením různých zastánců “antivědy“ – názoru na nedostatečnost nebo dokonce škodlivost vědy v současné společnosti.

Kapitola Rozepře o konci vědy je spíše historická. Ukazuje, jak představy o konci vědy a její škodlivosti se objevovaly už na počátku 20. století. V této souvislosti Holton seznamuje své čtenáře se Spenglerovými názory na povahu vědy a na její nevyhnutelný zánik. Proti Spenglerovu stanovisku staví Holton názor zdůrazňující lineární a pokrokový vývoj lidského poznání. Jako příklad takového přesvědčení uvádí Einsteina. Ačkoli si i moderní vědci tohoto typu kladou otázku, jak je vůbec možné vědecké poznání, a proč výsledky našich myšlenkových aktivit nějakým způsobem odpovídají řádu, který v přírodě nalézají i jiní vědci, jsou přesvědčeni, že vývoj vědeckého poznání bude pokračovat. Kromě toho se mnozí z nich (opět včetně Einsteina) domnívají, že další vývoj vědy povede k nalezení sjednocujících prvků v poznávání různých oblastí světa. Vedle těchto základních linií upozorňuje Holton ještě na pluralistické pojímání vědy a na vědce přesvědčené o zásadní nemožnosti redukce složitějších úrovní reality na úrovně méně složité.

Poslední kapitola, Antivěda jako fenomén, je z celé knihy nejaktuálnější. Holton vychází ze současné situace zejména v USA, ale v podstatě v celém světě vycházejícím z evropské kultury. Kritizuje pokles vzdělanostní úrovně v USA a poukazuje i na jeho politické důsledky: „Občané v demokraciích, bez ohledu na to, jak uboze jsou vzděláni, samozřejmě požadují své zastoupení tam, kde se přijímají zásadní rozhodnutí, dokonce i taková, která mají značný vědecko-technický obsah. V tom spočívá potenciální nebezpečí chybné politiky nebo sociální nestability. Neboť… historie opakovaně ukázala, že nepřátelské smýšlení o vědě a vědeckém názoru na svět se může obrátit v běsnění, které bývá spojeno s daleko škodlivějšími hnutími“ (s. 163). Holton dále sleduje různé typy odmítání vědy a hlásání jejího konce, aby pak hledal důvody pro strach z moderní vědy a technologie: 1. Věda a technika se staly ústředními složkami moderního života – jejich moc je taková, že přirozeně vzbuzuje obavy. 2. Oprávněné obavy ekologů, které však nalézají malou odezvu mezi vědci a inženýry. 3. V USA vzrostl počet vědců, kterým se podařilo proniknout na špičku americké společnosti a to vedlo k nárůstu skepticismu vůči této organizované formě autority. Domnívám se, že výčet těchto důvodů není úplný. Holton například nebere v úvahu neprůhlednost moderní vědy a neschopnost lidí – dokonce i vědců z jiných oborů – proniknout do problematiky té vědy, kterou se právě nezabývají. Tento jev se u něj objevuje jenom jako příčina útoků „malého ale velmi vlivného útoku odcizených intelektuálů, jejichž význačným příkladem může být Arthur Koestler“ (s. 169), na vědu. Holton se zřejmě nedomnívá, že toto „odcizení“ by mohlo fungovat i v širších vrstvách obyvatelstva a vyvolávat obavu před převahou „neznámého“, které ovlivňuje jejich životy.

Aby mohl porozumět změnám ve vztahu k vědě, zavádí Holton pojem světový názor. Chápe jej jakou více méně koherentní soustavu názorů na různé součásti skutečnosti, soustavu, která se může měnit v čase a která je ovlivnitelná vnějšími otřesy. Nezájem o vědu souvisí s odporem vůči světovému názoru, který bychom mohli označit jako moderní.. Ten mj. obsahuje otevřenost novým idejím a zkušenostem, včetně zájmu o technické inovace a vědecký výzkum. Holton vypočítává složky moderního přístupu a pomocí protikladu pak i složky antimoderního postoje: subjektivní, kvalitativní, personalizovaný, egocentrický, smyslový a konkrétní, přístupný všem, orientace na účel nebo na tajemství, malý zájem o ověřovací testy falzifikací, založený na víře, důraz na autoritu, moc předchází poznání, neexistuje hierarchie mezi oblastmi poznání. Jako příklad inteligentního vyjádření těchto postojů uvádí dva úryvky z V. Havla (z projevu v Davosu 1992 a ze starší práce z r. 1984). Holton navrhuje tři způsoby, jak čelit protivědeckým tendencím. V podstatě jde o různé typy vzdělávání a informování lidí. Vyjadřuje však obavu, že otřesy, kterým světová společnost podléhá od počátku 90. let, antivědecké postoje ještě prohloubí. Upozorňuje, že právě tyto tendence, pokud se propojí s politickým hnutím, mohou vážně ohrožovat nejen kulturu, ale i samu společnost.

Vrátíme-li se k Holtonovým postřehům o rétorice ve vědě, můžeme korigovat náš podiv nad tím, že u něho nenalezneme zmínku o Feyerabendových názorech. Feyerabend v jeho pracích obsažen je, a to jako zamlčený protivník, k němuž se Holton často obrací. I kdyby Holton Feyerabenda neznal, což je velmi nepravděpodobné, tvoří Feyerabendovo pojetí vědy a kultury vynikající příklad právě té varianty antivědy, kterou Holton kritizuje. Je přitom zajímavé, a možná i příznačné, že oba své názory vyslovují mj. v kontextu obrany demokracie. Zatímco u Feyerabenda přílišné prosazování vědy demokracii ohrožuje, pro Holtona ji uvádí v nebezpečí odmítání vědy.

Srovnáváme-li tak odlišné názory, jako je Feyerabendův a Holtonův, očekává čtenář, že autor recenze nebude skrývat své sympatie a antipatie. Domnívám se, že je dobré, že v češtině vyšly obě knihy a přimlouvala bych se za to, aby nezůstaly poslední. S ohledem na situaci v naší společnosti však považuji za přínosnější knihu Holtonovu. Procesy, které analyzuje zejména v americké společnosti se objevují i u nás, i když možná dosud ne v tak vyhraněné míře. Jsou to však procesy nebezpečné. I když je nutno uznat, že prosazování pokroků vědy a techniky bez jejich dostatečné sebereflexe může vést k negativním důsledkům, odpor proti nim by mohl vyústit v katastrofu. Je ostatně příznačné, že i američtí občané, jak tvrdí Holton, spojují nedůvěru k vědě a k vědeckým postojům s prosazováním technických novinek. Toto spojení je podle mého názoru přímo hrozivé. I když se nemíníme zříci technického pokroku a i když se můžeme domnívat, že některé škody napáchané na přírodě může zmenšit zase jen uváženě použitá technika, nemůžeme techniku a vědu, která je v ní přítomna, brát jako cizí fenomén. Aby je bylo možno i nadále používat – a rezignace na ně, kterou požadují některá radikální hnutí, by vedla v podmínkách přelidněné planety k obrovské katastrofě – je nutno jim porozumět. A porozumění nevznikne z odmítání. Je třeba analyzovat kořeny a společenské zakotvení vědy i její působení na kulturu a společnost. K této analýze Holtonova kniha svým dílem přispívá, i když nezapře přírodovědeckou specializaci svého autora. Pokud v ní však shledáváme některé nedostatky a především mezery, pak je třeba, aby byla doplněna dalšími výzkumy, které se budou týkat nadhozených otázek. V tomto směru je Holtonova práce nejen varující, ale i inspirativní.