Mlčení autora v textové polyfonii románu-pověsti Maxima Gorkého

Autor stati se koncentruje na Bachtinovy formulace polyfonie a zdůrazňuje myšlenku rovnoprávnosti a samostatnosti hlasů v románu F. M. Dostojevského, v němž žádný z účastníků mnohohlasí (ani autor) nemá privilegované postavení a zároveň žádný z účastníků není v podřízené roli. Tato Bachtinova teze se zdánlivě dostává do rozporu s jeho výrokem z roku 1979, že autor mlčí. Toto vyloučení autora z hlasové polyfonie je založeno na myšlence, že slovo fyzického autora (pervičnyj avtor) nelze ztotožňovat s žádným přímým slovem, které je formálně pronášeno na rovině románového diskurzu. Bachtin tímto navazuje na myšlenky V. V. Vinogradova (obraz avtora, 1927) a W. Bootha (implied author, 1961), z nichž vyplývá, že fyzický autor (pervičnyj avtor) je chápán jako instance stojící u zrodu uměleckého díla, nikoli však jako bezprostředně přítomný mluvčí v románové fikci. Autor ("obraz avtora", "implied author", "vtoričnyj avtor") je rekonstruován na základě jeho díla, tedy uměleckého textu. Autor dává vzniknout textu jako autonomnímu fikčnímu světu, který je schopen generovat významy nezávisle na jakékoli vnější autoritě či původním tvůrčím impulsu. Za nezbytnou kvalitu uměleckého textu je považován symbol, který je v duchu myšlenek J. W. Goetha charakterizován tím, že vztah k realitě vyjádřený obrazem zůstává trvale významotvorně činný, významově otevřený a nezávislý na vnější autoritě. Jestliže je obraz autora rekonstruován na základě jeho děl, pak autor stati přistupuje na myšlenku z hermeneutiky U. Eca, že je třeba vnímat "co text říká díky své textové soudržnosti a díky označujícímu systému v pozadí". Z toho je vyvozen závěr, že umělecký text je otevřeným polem interakce mezi oblastí označujících a označovaných (Kořenský), jejichž vztah není pevně daný, nýbrž proměnlivý, procesuální a vzájemně závislý. Uměleckost textu tedy spočívá právě v této schopnosti symbolu generovat nové významy a vstupovat do dialogu s čtenářem mimo rámec autorovy přímé kontroly. Z toho vyplývá, že umělecký text existuje jako samostatný významotvorný organismus, v němž autor nepromlouvá přímo, ale prostřednictvím složité sítě znakových vztahů. Autorovo (pervičnyj avtor) "mlčení" zde neznamená absenci, nýbrž specifickou formu přítomnosti – ve formě tvůrčí organizace textu. Autorovo mlčení je doloženo citací z románu-pověsti Foma Gordějev M. Gorkého, z níž vyplývá, že autor mlčí a symbol prostřednictvím scénické epizody vstupuje do významové polyfonie – významově se děje, rodí, pohybuje, proměňuje a přetváří. Do polyfonie vstupuje hlas vypravěče, postav, impresí okamžiku s barvami, zvuky, situacemi a jejich děním, nazíranými bezprostředním pohledem dramatické scény. M. Gorkij rozdal úlohy, role, vizualitu a celkovou obraznost scénické epizody – a vše ostatní se již děje samo od sebe a ze sebe.