https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/issue/feed 2026-07-14T19:06:39+02:00 Slavica Litteraria slavica.litteraria@phil.muni.cz Open Journal Systems https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44721 2026-07-14T19:06:32+02:00 Libor Pavera email@journals.phil.muni.cz 2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44722 2026-07-14T19:06:32+02:00 Libor Pavera email@journals.phil.muni.cz 2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44723 2026-07-14T19:06:32+02:00 Libor Pavera email@journals.phil.muni.cz 2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44724 2026-07-14T19:06:32+02:00 Libor Pavera email@journals.phil.muni.cz 2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44739 2026-07-14T19:06:39+02:00 Jaroslav Sommer email@journals.phil.muni.cz 2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44725 2026-07-14T19:06:32+02:00 Roman Mnich email@journals.phil.muni.cz

В статье рассматриваются проблемы, связанные с влиянием немецкой философии на творчества Михаила Бахтина. Эти проблемы анализируются в трех разных аспектах: 1) типологические параллели между М. Бахтиным и немецкими философами (проблема диалога у Мартина Бубера), 2) генетическая зависимость ряда идей и концепций М. Бахтина от немецких философов и филологов, 3) влияние самого М. Бахтина на немецкую гуманитарную науку во второй половине XX века. В таком контексте в статье анализируется судьба одной цитаты, связанной с характеристикой мировоззрения Аристотеля, из книги М. Бахтина о Ф. Рабле. Эта цитата представляет собой необозначенное М. Бахтиным заимствование из монографии Эрнста Кассирера 1927 года Индивидуум и космос в философии Ренессанса. В статье рассмотрены парадоксы «путешествия» этой цитаты: от немецкого оригинала в книге Э. Кассирера до текста книги М. Бахтина, и дальше — немецкого перевода этой книги и русского перевода книги Э. Кассирера. Представленный пример свидетельствует о чрезвычайной интертекстуальной сложности и насыщенности текстов Михаила Бахтина, сегодня еще не полностью прокомментированных исследователями.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44726 2026-07-14T19:06:33+02:00 Ivo Pospíšil email@journals.phil.muni.cz

В первой части автор настоящего исследования, ссылаясь на свое предыдущее изучение Бахтина Бахтина и на вдохновение, которое он черпал из его работ в более широком контексте, указывает на основные направления своих исследований, а также на развитие своего отношения к его творчеству и скептицизм в отношении некоторых его терминов и концепций. В частности, он упоминает личности Юлии Кристевой, Николая Панькова, Галина Тиханова, Виталия Махлина, Даниэлы Годровой и др., а также, по его мнению, ключевые публикации, посвященные положению Бахтина в мировом литературоведении и противоречивому восприятию его творчества. Во второй части, в связи с теорией романа Михаила Бахтина, особенно его теорией хронотопа, он затрагивает чешский и брненский контекст теории романа, связанный как причинно, так и косвенно, юкстапозиционно с кругами исследований Бахтина, как они проявляются в классической филологии в работах брненских филологов-классиков — Ярослава Людвиковского в его монографии о греческом авантюрном романе и Дагмар Бартоньковой в ее исследованиях о прозиметре, которые стали частью брненского междисциплинарного проекта по литературной методологии, теории и терминологии, — а также англиста Алеша Тихого, который на протяжении многих лет занимался романом Генри Филдинга, включая его концепцию течения времени.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44727 2026-07-14T19:06:33+02:00 Jarosław Płuciennik email@journals.phil.muni.cz

Studie se zabývá teorií mysli Michaila Bachtina se zaměřením na jeho relační a dialogické pojetí subjektivity. Autor sleduje, jak byla Bachtinova koncepce přijata v západní tradici literární teorie, zejména v kontextu postmodernismu a poststrukturalismu. Zvláštní pozornost věnuje napětí mezi Bachtinem jako teoretikem diskurzivní plurality a Bachtinem jako filozofem etické participace. Článek dále rozvíjí Bachtinovu kritiku moderní západní kultury, zdůrazňující autonomii technologických systémů a jejich odloučení od kulturních a etických hodnot. Autor porovnává Bachtinovo relační, dialogické pojetí mysli s nezápadními modely vědomí, zejména s buddhistickými tradicemi. Dochází k závěru, že ačkoli Bachtin nenabízí pozitivní ontologii mysli, jeho filozofie představuje kritický zásah do dominantních západních modelů myšlení. Bachtinova teorie mysli nekonkuruje buddhismu ani kognitivní vědě jako plně rozvinutá ontologie ztělesněného já, ale připomíná, že vědomí je účastníkem, nikoli pouhým pozorovatelem, a že skutečným kritériem myšlení je jeho schopnost vstupovat do živé zkušenosti. Takto pojaté myšlení má hluboce etický rozměr, protože vyžaduje odpovědný a participativní přístup k porozumění světu a k jednání v něm.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44728 2026-07-14T19:06:34+02:00 Libor Pavera email@journals.phil.muni.cz

Studie se zabývá problémem tzv. smíchové kultury na staré Rusi v konfrontaci s koncepcí Michaila M. Bachtina, formulovanou na základě západoevropského středověku a renesance, zejména v práci o Françoisi Rabelaisovi. Ukazuje se, že pojem smíchové kultury, jak jej rozvinul Dmitrij S. Lichačov (spolu s A. M. Pančenkem), je v ruském prostředí do značné míry konstruktem, jenž nemá dostatečnou oporu v textovém ani kulturně-historickém materiálu. Zatímco Bachtin vychází z konkrétních sociálních a kulturních struktur západní Evropy (městská kultura, městské trhy, univerzity, karneval, lidové slavnosti), Lichačovův model směřuje k ideologickému "dorovnávání" ruské kultury k západnímu vzoru. Studie zároveň připomíná (kritickou) recepci tohoto konceptu v sovětské i středoevropské literární vědě (Lotman, Uspenskij, zčásti Hodrová, dříve už Tichá) a zdůrazňuje rozdíl mezi Bachtinovým pojetím smíchu jako antisystémového gesta a Lichačovovým pojetím smíchu jako legitimizačního prvku imperiálního kulturního narativu.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44729 2026-07-14T19:06:35+02:00 Michał Kopczyk email@journals.phil.muni.cz

Artykuł podejmuje próbę zastosowania kategorii dialogowości i polifoniczności, wypracowanych przez Michaiła Bachtina, do analizy współczesnych form autobiograficznych. Autor pokazuje, że Bachtinowska koncepcja podmiotowości i języka pozwala reinterpretować teksty autobiograficzne jako przestrzeń dialogu między różnymi głosami, perspektywami i dyskursami kulturowymi. Analiza trzech przykładów – Roland Barthes Rolanda Barthesa, Autobiografii Alicji B. Toklas Gertrudy Stein oraz komiksu Maus Arta Spiegelmana – ukazuje, w jaki sposób współczesna autobiografia przekracza granice gatunku i realizuje dialogiczny model podmiotowości. Zastosowanie kategorii Bachti nowskich pozwala dostrzec w pisaniu autobiograficznym nie tylko akt samopoznania, lecz także formę uczestnictwa w kulturowym dialogu, w którym jednostkowe "ja" konstytuuje się w relacji z innymi.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44730 2026-07-14T19:06:35+02:00 Lenka Odehnalová email@journals.phil.muni.cz

Studie je věnována myšlenkám ruského literárního vědce Michaila Bachtina (1895–1975), od jehož narození si v letošním roce připomínáme 130 let a současně již 50 let uplyne od jeho smrti. Zaměřuje se na dva Bachtinovy pojmy dialogismus a polyfonie, přičemž první z jeho klíčových pojmů, byl definován v pozdější teoretické práci Вопросы литературы и эстетики (Otázky literatury a estetiky, 1975), pojem polyfonie neboli vícehlasosti Bachtin využil při interpretaci žánrového typu Dostojevského románů v monografii Проблемы творчества Достоевского (Problémy tvorby Dostojevského, 1929) a v její přepracované verzi Проблемы поэтики Достоевского (Problémy poetiky Dostojevského, 1963). Cílem studie je aplikovat Bachtinovy zmiňované pojmy ve výzkumu autobiografických žánrů se zaměřením na pozdní a literární vědou častokrát opomíjené dílo F. M. Dostojevského Deník spisovatele.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44731 2026-07-14T19:06:36+02:00 Andrzej Borkowski email@journals.phil.muni.cz

Artykuł dotyczy kategorii "gatunków mowy" Michaiła Bachtina w kontekście refleksji nad fraszką polską XVII w. W szkicu skupiono się przede wszystkim na zbiorze Ogród nie plewiony polskiego poety barokowego Wacława Potockiego. Badania dowodzą, iż Bachtinowskie "gatunki prymarne" uwidaczniają się w strategii poetyckiej siedemnastowiecznego pisarza, który sięga do bogatych zasobów polszczyzny mówionej wzbogacając tym samym nie tyko przestrzeń kompozycyjną tekstów, ale też pogłębiając ich wymiar satyryczny.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44732 2026-07-14T19:06:36+02:00 Zdeněk Pechal email@journals.phil.muni.cz

Autor stati se koncentruje na Bachtinovy formulace polyfonie a zdůrazňuje myšlenku rovnoprávnosti a samostatnosti hlasů v románu F. M. Dostojevského, v němž žádný z účastníků mnohohlasí (ani autor) nemá privilegované postavení a zároveň žádný z účastníků není v podřízené roli. Tato Bachtinova teze se zdánlivě dostává do rozporu s jeho výrokem z roku 1979, že autor mlčí. Toto vyloučení autora z hlasové polyfonie je založeno na myšlence, že slovo fyzického autora (pervičnyj avtor) nelze ztotožňovat s žádným přímým slovem, které je formálně pronášeno na rovině románového diskurzu. Bachtin tímto navazuje na myšlenky V. V. Vinogradova (obraz avtora, 1927) a W. Bootha (implied author, 1961), z nichž vyplývá, že fyzický autor (pervičnyj avtor) je chápán jako instance stojící u zrodu uměleckého díla, nikoli však jako bezprostředně přítomný mluvčí v románové fikci. Autor ("obraz avtora", "implied author", "vtoričnyj avtor") je rekonstruován na základě jeho díla, tedy uměleckého textu. Autor dává vzniknout textu jako autonomnímu fikčnímu světu, který je schopen generovat významy nezávisle na jakékoli vnější autoritě či původním tvůrčím impulsu. Za nezbytnou kvalitu uměleckého textu je považován symbol, který je v duchu myšlenek J. W. Goetha charakterizován tím, že vztah k realitě vyjádřený obrazem zůstává trvale významotvorně činný, významově otevřený a nezávislý na vnější autoritě. Jestliže je obraz autora rekonstruován na základě jeho děl, pak autor stati přistupuje na myšlenku z hermeneutiky U. Eca, že je třeba vnímat "co text říká díky své textové soudržnosti a díky označujícímu systému v pozadí". Z toho je vyvozen závěr, že umělecký text je otevřeným polem interakce mezi oblastí označujících a označovaných (Kořenský), jejichž vztah není pevně daný, nýbrž proměnlivý, procesuální a vzájemně závislý. Uměleckost textu tedy spočívá právě v této schopnosti symbolu generovat nové významy a vstupovat do dialogu s čtenářem mimo rámec autorovy přímé kontroly. Z toho vyplývá, že umělecký text existuje jako samostatný významotvorný organismus, v němž autor nepromlouvá přímo, ale prostřednictvím složité sítě znakových vztahů. Autorovo (pervičnyj avtor) "mlčení" zde neznamená absenci, nýbrž specifickou formu přítomnosti – ve formě tvůrčí organizace textu. Autorovo mlčení je doloženo citací z románu-pověsti Foma Gordějev M. Gorkého, z níž vyplývá, že autor mlčí a symbol prostřednictvím scénické epizody vstupuje do významové polyfonie – významově se děje, rodí, pohybuje, proměňuje a přetváří. Do polyfonie vstupuje hlas vypravěče, postav, impresí okamžiku s barvami, zvuky, situacemi a jejich děním, nazíranými bezprostředním pohledem dramatické scény. M. Gorkij rozdal úlohy, role, vizualitu a celkovou obraznost scénické epizody – a vše ostatní se již děje samo od sebe a ze sebe.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44733 2026-07-14T19:06:37+02:00 Giuseppe Maiello email@journals.phil.muni.cz

Studie představuje etnografickou analýzu postřekovského masopustu aplikovanou na Bachtinův teoretický rámec karnevalu. Na základě dlouhodobého zúčastněného pozorování (od roku 1998) a hloubkových narativních rozhovorů ukazuje, že masopust v Postřekově představuje trvale živou praxi, v níž se prolíná kontinuita tradice a schopnost adaptace na sociální, politické a technologické změny. Jsou mapovány místní maskové typologie, krojové praktiky, hudební doprovod a kruhové tance jako klíčové prvky performativity, které utvářejí kolektivní identitu a posilují horizontální vazby komunity. Bachtinovské kategorie ambivalence, groteskního realismu, karnevalového těla a "autorizované transgrese" slouží k interpretaci rituálního zvratu norem, kolektivního smíchu a liminality; text přitom zdůrazňuje hranice idealizované představy úplného zrušení hierarchií v lokálním kontextu. Studie se rovněž věnuje resilienci tradice vůči politickým režimům a novým mediálním praktikám a dochází k závěru, že postřekovský masopust současně uchovává kulturní dědictví a funguje jako prostor kontinuální rekonstrukce komunitních vazeb.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44734 2026-07-14T19:06:38+02:00 František Všetička email@journals.phil.muni.cz

Parodický ráz této skladby nastolil Havlíček již v jejím incipitu, kde je první z ruských panovníků, jenž přijal křesťanství, označován jako cár. Obdobný ráz má i introdukce básně, v níž panovník přikazuje bohu. Jádrem skladby je strofická anafora o vojenském soudu. Pokud jde o rým, jeho příznačným znakem jsou víceslabičná slova. Skladbou prochází fikční vypravěč, omezující se na oslovování čtenáře a ostatních. Křest svatého Vladimíra založil Havlíček na tetradickém principu. P. M. Haškovec jako první srovnával Havlíčka s Rabelaisem.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44735 2026-07-14T19:06:38+02:00 Ivo Pospíšil email@journals.phil.muni.cz 2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44738 2026-07-14T19:06:39+02:00 Libor Pavera email@journals.phil.muni.cz 2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44737 2026-07-14T19:06:39+02:00 Viera Žemberová email@journals.phil.muni.cz 2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright © https://journals.phil.muni.cz/slavica-litteraria/article/view/44736 2026-07-14T19:06:38+02:00 Libor Pavera email@journals.phil.muni.cz

Studie navazuje na autorovu interpretaci staročeské písně Šla dva tovařišě jako inverzní alby a rozvíjí ji směrem k transkulturním paralelám v andaluské lyrice arabské a hebrejské provenience. S oporou o studii Normana Rotha o homoerotické hebrejské poezii Španělska, o tradici Abú Nuwáse a žánr mudakkarāt, o charaktery andaluských charadží a o sufijský model zasvěcení mistra a učedníků (al-Šuštarí, Yehuda ha-Levi, Alkuin z Yorku) nabízí typologický argument pro čtení české písně jako součásti širšího středomořského pole kódovaných alb. Text přímo nenaplňuje genetický důkaz přímého přejímání, ale ukazuje, že Lehárovo označení písně za "rustikální skicu" je udržitelné pouze za cenu ignorování andaluské, hebrejské a latinské tradice, v níž motiv rozbřesku, homoerotické touhy a iniciace mládenců tvoří organickou jednotu.

2026-06-15T00:00:00+02:00 Copyright ©