Rané řecké náboženství a počátek doby železné

Přechod od doby bronzové k době železné znamená mimo jiné i vyznamný předěl v dějinách náboženství ve starém Řecku i v okolních oblastech. Proti uctívání chthonických božstev, spojených s plodností země, zvířat i lidského pokolení, se dostávají do popředí božstva spojená se sluncem a s oblohou, ať už jde zpočátku o Achnatonovu nezdařenou reformu v Egyptě, či o situaci v pravěké Evropě. V Řecku je tento vývoj reflektován jednak posunem k olympskému náboženství, ve kterém stál na čele pantheonu Zeus, jednak náboženstvím apollinským a dionýsovským: oba tito noví bohové měli vládu nikoli už tak nad přírodními silami, jako spíše nad určitými stránkami lidské duše. I Mojžíšovo založení starozákonního náboženství patří zhruba do téže doby. Společným rysem náboženských hnutí na přechodu od doby bronzové k době železné je nejen pokročilejší abstrakce v pojetí božského světa, ale také osobní reflexe náboženských principů, daná novou emancipací lidské individuality, současnou s počátkem doby železné.