Hegelův výrok "Bůh je mrtev" se zřetelem na Kantovu a Fichtovu filosofii

Výrok o smrti Boha bývá běžně spojován s Friedrichen Nietzschem a kulturním nihilismem přelomu 19. a 20. století. Studie o Hegelově tezi o smrti Boha ukazuje, že se jedná o mnohem starší kulturní topos, jenž se objevuje ve zvýšené míře v německé (ale i britské a francouzské) literatuře, poezii a filosofii již v 18. století a zvlášť v období romantiky. Rozdíly nejsou pouze časové, ale zejména kontextuální; zatímco pozdní užití u nietzscheovských kulturních relativistů má obecně diagnostický ráz, dřívějši výskyty této teze se vztahují k odlišným kulturním fenoménům (k staré a nové mytologii, k novému básnictví, k revolučním politickým a náboženských [i.e. náboženským] zvratům po Francouzské revoluci 1789, k charakteru transcendentální filosofie, apod.). Hegel použil tento výrok ve své velmi rané polemice s Kantovou a Fichtovou filosofií. Oběma vytýkal, že šíří svým filosofickým subjektivismem pocit, jakoby Bůh zemřel a na jeho místo se nyni stavěl člověk. Článek ukazuje některé relativně málo známe souvislosti této polemiky včetně role, již v ní sehrála kritická protikantovská pozice F. H. Jacobi.