Analyse des lateinischen Nebensatzes in der 2. Abhängigkeit

Příspěvek je pokusem o analýzu a systematizaci syntaktického jevu tzv. 2. (nepřímé) závislosti v latině. Vedlejší věta se dostává do 2. závislosti, když se věta hlavní a potažmo celé souvětí stane závislé na jiné, nadřazené propozici (x). Hlavní věta (VH) je transformována do infinitivní konstrukce (např. po dico, dixi), nebo do věty s konjunktivem (např. po non dubito quin). Věta vedlejší (VV) získává konjunktiv, přičemž forma konjunktivu je určována časem x, časem VH (vždy hlavní či vedlejší čas) a relací mezi ději VH a VV (současnost vs. předčasnost). Tři kategorie po dvou prvcích dávají 23 = 8 možných variant podmínkových vět ve 2. závislosti v reálném modu. Jsou dány konjunktivní formy, které náleží té které variantě, a jsou z ní logicky odvoditelné (konj. préz., konj. perf., konj. impf., konj. plqpf.). Modus potenciality operuje pouze s konjunktivem prézentu (současnost) a konjunktivem perfekta (předčasnost). VH má tedy stále hlavní čas. Z toho plynou pro 2. závislost pouze 4 možné varianty si-vět v potenciálním modu z celku oněch 8 variant v modu reálném. Potencialita ve 2. závislosti je – pokud vůbec – signalizována pouze na "VH" pomocí modálního slovesa posse nebo perifrází na -urum esse. Irealita je naproti tomu v latině pociťována velmi výrazně a je také náležitě signalizována vnějšími prostředky. Závislé souvětí však dokáže vyjádřit (a to už jen analytickými prostředky) pouze ireálný způsob v odpovídající časové rovině, zatímco jiná kritéria zůstávají stranou. Transformace si-věty do nepřímé závislosti se tak vlastně nekoná. Systému se totiž již nedostává dalších konjunktivních forem – forem, které by ještě nebyly obsazeny. Nedostatek těchto forem ostatně můžeme pozorovat již v modu reálném. Všechny vyskytující se varianty podmínkových vět ve 2. závislosti jsou představeny na vzorové větě. Závěrem jsou uvedeny representativní doklady z Caesarových textů (Commentarii de bello Gallico, Commentarii de bello civili).